Víte jak poznáte, že kritik nemá komplexy? Stejně jako v běžném lidském chovaní. Za každých okolností se chová korektně. Jenže protože se málo smrtelníků s kritiky osobně setká, zatímco většina je čte, poznáte osobnost kritika podle textu, který napíše. Zkuste si při jakékoliv kulturní události (nejlépe úspěšné, ale sporně přijímané osobnosti) najít texty, které k dané události vyšly.
Zakomplexovaní jedinci při hodnocení nešetří invektivními poznámkami typu "zpívá jako nakřáplý hrnec", "texty byly ubohé jako deníček panny"... Zdravá osobnost umělce nenapadá. Nikdy. I když má jiný, bytˇ kritický, názor, dovede jej podat kultivovaně a přitom ne nudně. Jenže ke vší smůle povolání kritika přitahuje právě lidi, kteří se chtějí jen povyšovat a za každou cenu kritizovat. A kritik, co si budeme nalhávat, má obrovskou moc. Jeho hlas k události bývá první, většinou jaksi veřejný, takže se může zdát být obecně platnou pravdou, zatímco hlas veřejnosti vedle něj vyzní jako protest chudáčka, jež není třeba brát vážně. Málokdo si přitom ale uvědomí, jak tenká a propustná je hranice mezi hlasem z lidu a hlasem z medií. Kdokoli s ambicemi kritika se totiž může dostat do medií a kdokoliv z medií zpět mezi lid (i když tento případ nebývá tak běžný, protože kdo jednou pozná omamnou chuť možnosti beztrestně soudit druhé, těžko se jí vzdá). Proto, čtete-li urážlivou kritiku, přisuzujte jí stejný význam, jako když soused u piva nadává na politiky a sousedka na pavlači pomlouvá jiné ženské. Urážlivé kritiky mají stejnou váhu, i když jejich původce zrovna přímo nevidíte. A kolik je mezi kritiky těch, kteří chtějí a umějí zasvěceně, objektivně a bez urážek hodnotit? Udělejte si malý test: najděte a porovnejte si názory na koncertní turné Daniela Landy...
