Tento týden bude mít v Madridu premiéru muzikál o Anne Frankové. A otázka, zda je to pro muzikál vhodný námět, vcelku pochopitelně vyvolává spory. Neshodnou se ostatně ani dvě instituce, které spravují odkaz Anne Frankové – Anne Frank Foundation v Amsterdamu, která vede muzeum, a Anne Frank Fund v Basileji, který má práva na Deník.
Muzeum je pro muzikál a zdá se to být logický postoj: čím větší popularitu bude mít příběh, tím více návštěvníků přijde do muzea – byť ani dnes si určitě nemůže stěžovat na nezájem – a tím více lidí se o osudu Anne Frankové dozví víc. Další argumenty pro jsou obdobné: je to skvělý nástroj, jak připomenout holocaust přístupnou formou. Vždyť už jedna z předpremiér byla vyhrazena pro školáky…
Jediný žijící příbuzný Anne Frankové, její bratranec Buddy Elias, který reprezentuje Anne Frank Fund, naopak požaduje zastavení produkce a říká, že příběh není vhodným tématem pro strávení příjemného večera se zpěvy a tanci.
Můj názor souzní s argumenty proti muzikálu. Ne, nejsem pro zákazy, ať si každý dělá muzikály, jaké chce, pokud tím neporušuje zákony a sežene si na to peníze…, budiž. Ale není ten apel na vzdělávací stránku takového muzikálu znakem pokrytectví a degenerace? Je. Nebylo by přece jen lepší, kdyby si ty děti a kdokoli z návštěvníků muzikálu přečetli Deník? Ona nám už Anne Franková o sobě nic nad to, co napsala do Deníku, neřekne.
Musíme nutit Anne do zpěvu, abychom se o ni začali zajímat?
Články:
Zobrazit článek "Controversial Anne Frank musical hits the right note with Spanish audiences"
