Co napsat a co nechat v bloku

Co napsat a co nechat v bloku

Co napsat a co nechat v bloku

Příběhy seriálu České osudy v tištěném Reflexu jsou většinou tak košaté, že jejich autor pak stojí před nesmírně těžkou volbou: co uveřejnit a co naopak s velkou lítostí ponechat v bloku. Ani v nejmenším však nejde o nějakou autocenzuru, nýbrž o prozaické dodržení jasně určeného rozsahu textu.


Mě to nyní potkalo při zpracování příběhu valdického vězně Miroslava Jandy (ZA VYZVĚDAČSTVÍ DESET LET A VALDICE, Reflex č. 47/2008), odsouzeného na deset let za poskytování zpráv západoněmecké tajné službě o okupační Sovětské armádě.
Mám-li uvést, co jsem hodlal napsat, ale pak z výše uvedených příčin nenapsal, musím hlavně zmínit detailní líčení pana Jandy o tom, jak StB nasazovala do cely během vyšetřovací vazby své lidi, rovněž vězně. Citovat jeho slova o tom, že jeden z těch práskačů je dnes členem regionálního sdružení Konfederace politických vězňů, a dokonce se snaží dosáhnout rehabilitace, byl přece politický vězeň, a také – považte – finančního odškodnění. Touhle epizodou by se však celý příběh rozrostl nejméně o rukopisnou stránku. Takže bohužel! Věřím ale, že slušní lidé v Konfederaci se s takovým ničemou jistě vypořádají.
Za druhé jsem do textu nedostal konstatování, jak rozdílně se ke svým spolupracovníkům po roce 1989 zachovaly tajné služby různých zemí. Západoněmecká BND se odměnila panu Jandovi za jeho služby a za desetiletý těžký kriminál přímo královsky. Když mi však sdělil tu velkou částku odměny, hned bylo jasné, že ji nelze zveřejnit. Ta strašná závist, byť i po letech. A řeči: No jo, to se ti to špiónovalo, za takový balík... To, že byla částka v textu „rozostřena“, jistě každý chápe. A nutno dodat, že Němci, kteří s ním počátkem spolupráce v 70. letech neuzavřeli žádnou písemnou dohodu, si počínali opravdu férově. V roce 1990 mu mohli klidně říci sorry... A co by mohl dělat?
Nyní střih a příběh s opačným znaménkem... Nejmenovaný český spolupracovník francouzské rozvědky, rovněž socialistickým režimem odhalený a pak vězněný, byl počátkem devadesátých let pozván do Paříže. Tady mu bylo za spolupráci vřele poděkováno a poté řečeno: „Při pařížském pobytu jste byl znám jako velký zahrádkář, tady máte od nás dárek – publikaci o pěstování kytiček.“ Když dotyčný tohle sdělil panu Jandovi na setkání muklů, určitě se neusmíval. Taky by se to četlo dobře, že? Ale opět nastala obdobně těžká situace: text by tímto malým a odbočujícím příběhem mocně narostl. Čili znovu a s velkou lítostí – bohužel.
Naštěstí se lze o těchto epizodách zmínit ve sloupku. Tady mohou tato opožděně uvedená postskripta dokreslit velké příběhy, což nakonec vyhlíží jako docela přijatelné řešení.



Celý příběh Miroslava Jandy ZA VYZVĚDAČSTVÍ DESET LET A VALDICE si můžete přečíst v Reflexu č. 47/2008.