Postmoderní společnost se fakt nevyvíjí směrem, který by před dvaceti lety očekávali intelektuálové. V Mostě jsou občané nadšeni myšlenkou budování centralizovaných dětských hřišť.
Ve středu přinesla ČT alarmující zprávu. Tedy - ono to tak nevypadalo, spíše se zdálo, že čas regionálních Událostí vyplňují informačním šumem. V Mostě prý ruší stará dětská hřiště, skoro dvě stě, protože už nevyhovují současným hygienickým normám. Například do pískovišť mohou volně kálet psi. Neboť jsem si této skutečnosti vědom, málem jsem začal při oné reportáži zívat. Pak ale skončila její rušící část a začala část budovací - a to mne skutečně zaujalo. Malá dětská hřišťátka v každém bloku domů, která by bylo příliš nákladné udržovat, nahradí hřiště centralizovaná, na která - to nejbližší - bude možné z každého místa ve městě dojít za deset minut. Střih - a anketa s občany Mostu, kteří si myšlenku centralizovaných hřišť moc pochvalovali.
Centrální veřejné záchodky a podobné vymoženosti se těsně po revoluci zdály být do minulosti rychle mizejícím symptomem rudé totality. Po dvaceti letech tržně demokratického zřízení se ukazuje, že to byl klam a mam porevolučního opojení, že centralizaci nemusí lidu vnucovat žádný bolševik, ale že k ní lid rád sáhne sám.
Ideje rozmanitosti, lokálních aktivit a občanské společnosti jako by odnesl čas mnohem spolehlivěji než bolševikem propagovanou ideu kolektivismu. Ta dětská hřiště v Mostě jsou při své banálnosti velmi dobrým příkladem - ona minihřiště v každém bloku, která mohla být letním lokálním shromaždištěm dětí i dospělých, jsou neudržovaná, zarostlá, zastaralá a nenašel se nikdo, kdo by je začal sousedsky, v rámci malé komunity, zvelebovat. Zato když instituce - město - začne hovořit o hřištích centrálních, zbavených i špetky osobní a lokální příchuti, je občanstvo nadšeno. Lidem zjevně vyhovuje centralizace více než rozmanitost. Proto se jeví být případnou otázka: Je různost definitivně v háji?
