Tak blízko, tak daleko

Vlastně jsem ke Grossovi nefér. Někdejší premiér měl jistý intelektuální deficit, o tom žádná. Nikdy se ale nestačil totálně znemožnit v jediném novinovém rozhovoru, jeho politický volný pád trval měsíce; ideovou prázdnotu aspoň maskoval politickou hantýrkou, jednoho strýce s igelitkou jiným.
Mach na to jde rychleji, zpříma. Během pouhých pěti! otázek a odpovědí stačí několikrát přiznat i popřít, že se nová strana bude jmenovat Libertas. Do dalších čtyř!! se mu pak vejde tohle: „To je otevřené. Evropské volby jsou daleko … Každý ví, že evropské volby jsou za dveřmi.“
O programu ani nemluvím. Umíte si představit, že by kdokoli, kdo nevolí komunisty nebo ČSSD, dal svůj hlas takovému nešťastníkovi?
Obávám se, že v případě Macha za dveřmi nestojí eurovolby. Stojí za nimi Klausův ješitný duch. Před devíti lety, kdy s ním spousta politiků, ekonomů i novinářů začala zásadně nesouhlasit, se obklopil lidmi utvrzujícími ho v jeho pošramocené genialitě, viz Petr Hájek s Ladislavem Jaklem. Jedním z nich byl i čtyřiadvacetiletý kluk jménem Mach píšící hezké mladické články, jaké v tomto věku píše většina z nás – jen ne o Klausovi. Tak se stal šéfem Centra pro ekonomiku a politiku. Nyní máme všichni sklidit plody.
Nemá smysl dělat si z Macha dál legraci, do lidí na zemi se nekope. Jeho troufalost založit politickou stranu bohužel jen demonstruje bídu české politiky. Jestli česká pravice něco opravdu nepotřebuje, je to Petr Mach.