Soudě podle vyjádření politiků musíme být šťastný národ. Tolik bezcharakterních lidí se z nějaké obtížně vysvětlitelné vyšší pohnutky a v podstatě zadarmo stará o naše blaho, že…. Že se vždy, když naši ústavní činitelé zveřejní daňová a majetková přiznání nebo když si přidají další letenky, nestačíme divit, jací jsme idioti. Už to nebaví ani mě samotného, ale jako příklad par excellence opět může posloužit můj milovaný premiér, jenž veřejné službě vtiskl zcela novou dimenzi - Jiří Paroubek...
Soudě podle vyjádření politiků musíme být šťastný národ. Tolik bezcharakterních lidí se z nějaké obtížně vysvětlitelné vyšší pohnutky a v podstatě zadarmo stará o naše blaho, že…. Že se vždy, když naši ústavní činitelé zveřejní daňová a majetková přiznání nebo když si přidají další letenky, nestačíme divit, jací jsme idioti. Už to nebaví ani mě samotného, ale jako příklad par excellence opět může posloužit můj milovaný premiér, jenž veřejné službě vtiskl zcela novou dimenzi - Jiří Paroubek. Na otázku, jak mu chutná moc, odpověděl v pátečním magazínu LN: „Opakuju, že kdybych to nebral jako službu veřejnosti, nemám jediný materiální důvod to dělat. Pro mě je to ohromná zátěž a při mém pracovním nasazení je to něco, co se rovná skoro trestu.“
Chudák premiér. V podstatě má zase skoro pravdu, jako když štěká v televizi. Jeho pracovní nasazení se skutečně rovná trestu, bohužel ale pro nás všechny. Rocco ovšem jen zopakoval to, o čem se nás donekonečna (a zoufale neúspěšně!) snaží přesvědčit většina našich politiků: že politika není gauneřina, jak se jen napakovat z našich daní. Samozřejmě že původně ne. Politika bývala výsadou, nikoli žumpou. Například v Británii, kolébce parlamentní demokracie, nebrali až do roku 1911 volení politici ani penny. Být politikem si mohl dovolit jen ten, kdo už něco dokázal ve skutečném oboru. Přinejmenším se dobře zabezpečit, takže mu bylo trapné domáhat se bezplatného metra. U takového člověka se pak skutečně dalo mluvit o službě veřejnosti a určitém materiálním altruismu. Přinejmenším do té doby, než přes službu veřejnosti začal prosazovat i službu sobě.
Slyšet cokoli o osobní oběti od našich politiků je ale ještě větší drzost než fakt, že to myslí vážně. Většina z nich totiž – viz Paroubek – po Listopadu nedělali nic jiného než politiku, takže ani nevědí, jaké to je doopravdy pracovat. A nechoď na mě s RAJem, Kikino. Tahle story je ještě lacinější než Roccovy trenýrky. Přes politiku si naši politici též zajistili (např. ministři Mertlík, Kočárník, Rusnok) výnosné posty ve firmách, které jako politici privatizovali. A ti, co v politice stále zůstávají, zase díky politice sedí v dozorčích radách polostátních podniků, což často bývá jejich největší příjem, z něhož možná vypočítávají míru své oběti. Starý anglosaský princip otočili naruby.
Řeči našich politiků o službě a oběti veřejnosti se hodí nanejvýš na WC vládní či parlamentní kantýny. Každý večer je tam někdo jako Šárka Grossová spláchne.
