nahoru

Zelený Baull 74 / Proč je golfový Ryder Cup tak výjimečný?

Andrej Halada27. září 2006 • 10:13
Zelený Baull 74 / Proč je golfový Ryder Cup tak výjimečný?

O Ryder Cupu, golfovém klání mezi Evropou a USA, se říká, že je to naprosto jedinečný zážitek a že se mu nevyrovná žádný z major turnajů. Jak z pohledu hráčů, tak z pohledu diváků. Když jsem tuto charakteristiku porůznu četl, nějak jsem jí nechtěl uvěřit. Teď už ale rozumím. Ryder Cup jsem viděl poprvé – v televizi na Galaxii Sport.


Nejdůležitější je samozřejmě to, že jde o týmovou soutěž. Zní to jako samozřejmost, ale skrývá se za tím spousta věcí. Golf je individualistický sport, hrají ho individualisticky zaměření jedinci, kteří se musí spoléhat jen na sebe. Golf tím odpovídá charakteru moderní doby a není ani náhodné, že největšího rozkvětu dosáhl v zemi, která tak přeje individuálnímu prosazení se: v USA. Jenže člověk jako bytost nestojí ve světě nikdy úplně sám. Vzešel ze smečky pravěkých divochů a žít v tlupě, partě, kolektivu, být jeho součástí, je v něm hluboce zakořeněno, je to potřeba až nutnost. I proto se lidé tak rádi sdružují v golfových klubech. I proto jsou na světě nejpopulárnější nikoli individualistické sporty, ale kolektivní: v Evropě fotbal či hokej, v USA americký fotbal, baseball, košíková. Je to archetypální soupeření dvou tlup přenesené do civilizovanější podoby.
Druhou věcí je, že golf se dnes hraje především jako hra na rány. Nebojujete přímo proti svým soupeřům (jako třeba v tenise), ale hrajete de facto proti hřišti. Není to souboj tváří v tvář. Ale Ryder Cup je úplný opak, je to výhradně tento „čelní střet“ - hraje se jako jamková hra, celkem 28 zápasů během tří dnů. Hráči i diváci mohou dát plný průchod své touze „bojovat“ s nějakou partou proti té druhé partě. Přímo se soupeřům postavit. Boj na život a na smrt.
Když hráči nastupovali na první jamky svých zápasů, golfové distingované publikum jásalo jak na fotbale, zpívalo bojovný chorál. Když hráči zahráli skvělou ránu, publikum šílelo. Oslavovalo „své“ hráče (v tomto případě evropské, hrálo se v Irsku), když procházeli kolem. Zápas měl skutečně nádhernou atmosféru, plnou úplně jiných emocí než při běžných turnajích. A i na hráčích bylo vidět, že tohle je jiný kalibr: v první části zápasu byli v mnoha případech obrovsky nervozní, hráli hůř než jak jsme u nich zvyklí. Teprve třetí den, kdy už bylo rozhodnuto, z nich tíha odpovědnosti spadla a najednou se hrál riskantní a zároveň krásný golf. Při hře ve dvojicích byla mnohem víc vidět i lidská stránka hráčů, jak se společně radují, jak se baví, jak laškují nebo jsou zhrouceni, protože to svému parťákovi pokazili… Egocentrismus, který s vrcholovým golfem nutně souvisí, ustupuje, masky do sebe soustředěných lidí padají. A hráči si tuhle hru také užívají, protože najednou na ten těžký úkol, dopravit míček do jamky na co možná nejméně úderů, nejsou sami. Ví, že když něco zkazí, může je ještě jejich spoluhráč podržet. Pocit solidárnosti a spojenectví každému, kdo hraje Ryder Cup, připadá fantastický. Snad všichni účastníci na to pak vzpomínají. Je to jako olympiáda: jednou za čas, v jedinečné atmosféře, společně.
Ale jestliže se při Ryder Cupu projevují emoce téměř jako na fotbale, je to opravdu jen „téměř“. Nešlo přehlédnout, jak férový duch tenhle ročník soutěže opanoval. Samozřejmě se fandilo Evropě, ale samozřejmě se tleskalo i Americe. Samozřejmě chtěly vyhrát oba týmy, ale nebylo v tom nic z jevu dnes tak viditelného v jiných sportech: Abych nad tebou zvítězil, musím tě zašlapat do země. Byl to souboj, který měl stále svou lidskou úroveň a kulturu. A najednou jasnozřivě vidíte, v čem je důležitý půvab golfu: i když soupeříte, je tu pořád místo pro nadhled a férovost.
Evropa nakonec opět Američany porazila, už potřetí za sebou, opět obrovským rozdílem 18 a ½ ku 9 a ½ bodu. Evropané působili kompaktněji, vypadali jako skuteční parťáci, a tohle vědomí dávalo hráčům křídla a jistotu. Snad se tu projevilo, že Američané, kteří jsou od malička vedení k individuálnímu prosazení se, už mají problémy s tím „dát srdce ve prospěch týmu“. Rozhodně nijak neoslnil Woods, kterému role lídra týmu asi moc nesedí, odpovědnost ho svazuje. Nezaujal ani Mickelson, který hrál vysloveně pod své možnosti. Naopak jako lev bojoval Jim Furyk, který s nějakou „hvězdností“ nikdy neměl problémy - každý se přece ušklíbá nad jeho švihem ve stylu „škrtím hada v telefonní budce.“ Jenže jak se ukazuje, právě tihle nenápadní, ale spolehliví hráči-dříči jsou pro úspěch týmu nezbytní. Je to prostě jako v každém týmovém sportu: mužstvo hvězd obvykle prohraje s nehvězdným, ale mentálně kompaktním týmem. Hezky česky se tomu říká: táhnout za jeden provaz.

Andrej Halada


Kurzy měn
26,060
22,150
28,420
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře