Nedávno jsem dostal pozvánku na turnaj PRO-AM. Profesionálové hráli společně s amatéry, flajt tvořili dva profíci a dva amatéři. Profíků se sešlo dohromady přes dvacet, hráli celkem o 250 000 korun. Na naše poměry docela slušná suma. Na turnaj jsem se těšil, protože jsem si říkal, že něco od profíků odkoukám, něco se dovím.
Moc jsem se nedověděl. Brzy jsem pochopil, že je to skutečně turnaj PRO-odděleno-AM. Profíci si hráli své, my amatéři taky. Jeden z těch dvou byl milý, příjemný, ale bavit se asi moc nechtěl, potřeboval se soustředit na hru. Ten druhý se taky soustředil, ale moc příjemný nebyl, dost se vztekal. Ale hráli samozřejmě dobře, jejich rány vypadaly úplně jinak než ty amatérské – jsou mnohem vyšší, prudší, pak také z té výšky padají kolměji k zemi. A skutečně jsem musel obdivovat jejich drajvy. Poprvé v životě jsem viděl ránu, kterou jsem ke konci jejího letu neviděl. Míček se mi na tu dálku prostě ztratil.
Dost mě však překvapilo, jak pomalu profíci hráli. Domníval jsem se, že vzhledem k jejich zkušenostem a délce ran (a tím jejich menšímu počtu) bude hra odsejpat, ale naopak jsem hrál jednu z nejdelších rund, jakou jsem absolvoval. Taky jsem byl překvapen tím, kolik z nich jsou kuřáci – kouřili vydatně před hrou, někteří i během ní.
Nedávno jsem tu v psal o profíkovi, ke kterému jsem chodil, udělal jsem u něho zelenou kartu. Jmenoval se Jan Raisl a v srpnu zahynul při autonehodě. Nevím, jestli byl skvělý hráč, ale vím, že jako trenér byl dobrý, protože to byl milý člověk. Nechci být nespravedlivý, ale můj letmý dojem z těch, kteří na tom turnaji PRO-AM hráli byl: že bych k některým z nich na hodinu asi nešel. Připadalo mi, že jsou to (na české poměry) dobří hráči, ale víc než jako skuteční učitelé se chovali právě jako profíci, co to maj za ta léta hry zmáknutý… Nějak mi v tom jejich vystupování i mluvě chyběla jistá učitelská vstřícnost.
Shodou okolností jsem v novém čísle Golf Digestu našel článek o Harvey Penickovi, jednom z velkým učitelů golfu ve 20. století. Jeden z jeho žáků o něm pronesl slova, která zdůvodňují, proč byl Penick tak oblíbený: „Chováním se lišil nejen od ostatních trenérů, ale vlastně od kohokoli jiného. Byla to jeho lidskost...“
