nahoru

Děti, které vyjdou z děcáku, nikoho nezajímají. Končí na ulici jako drogově závislí, tvrdí dokumentaristka

Aneta Černá, info.cz25. listopadu 2017 • 18:00
Děti, které vyjdou z děcáku, nikoho nezajímají. Končí na ulici jako drogově závislí, tvrdí dokumentaristka
foto: Artcam.cz

S plnoletostí získají svobodu, ale většina z nich s ní neumí zacházet. V dětském domově vyrůstají ve vakuu a po jeho opuštění často ani neví, jak vyplnit složenku, nebo že by měly platit sociální a zdravotní pojištění. Děti, které jejich rodiče opustili, většinou po dovršení 18 let opouští dětský domov a přestože mají pocit, že jejich nová cesta povede už jen vzhůru, velká část z nich se naopak propadne na dno. Autorka Hana Ludvíková Muchová vytvořila unikátní časosběrný dokument Sbohem děcáku, který měl ve čtvrtek premiéru a divákům přibližuje osudy tří dětí, které měly po opuštění ústavu velké sny o vlastní budoucnosti a zjistily, že cesta k nim není vůbec přímá a jednoduchá. Film také odhaluje zásadní nedostatky v péči o tyto děti.

Režisérka, která je zároveň autorkou námětu i scénáře téměř pět let dokumentovala cestu ke skutečné dospělosti tří dětí. Zásadní zlom v jejich životech začal v 18 letech opuštěním dětského domova, jejich osudy se ale značně liší. Lukáš měl plány na kariéru v šoubyznysu jako hip hoper, Simona chtěla podstoupit změnu pohlaví a Jára si přál hlavně velkou rodinu. Jak ale můžou obstát v reálném světě, o kterém se často za zdmi dětského ústavu příliš nedozvěděli? Podle Ludvíkové Muchové by politici měli zvážit řadu reforem, které by lépe připravily obyvatele „děcáku“ na život tam venku.

Jak jste se seznámila se třemi dětmi, o kterých je Váš dokument?

Nejdřív jsem vůbec netušila, že o nich budu točit. Díky jedné neziskovce jsem se před deseti lety dostala do dětského domova v Ústí nad Labem, kde jsem děti doučovala angličtinu. Bylo mi přes dvacet, jim bylo kolem deseti. Byly to charismatické děti, ale hodně zlobily. Zpočátku bylo těžké u nich získat autoritu.

Jak se Vám to podařilo?

Měla jsem možnost je učit prožitkovou metodou, takže jsme používali videokamery. A jakmile jsem si vzala do ruky kameru, začaly mě děti nějak respektovat. A taky je to bavilo. Což bylo dobře, protože mezi charakteristiky dětí z domovů patří velmi nízká motivace k čemukoli a lhostejnost. Většina z nich studovala na zvláštních školách, když jsme je ale poznala, zjistila jsem, že jsou mezi nimi i hodně inteligentní lidé. Taky mají hodně rádi hip hop, takže jsem si k nim prostřednictvím toho, co je baví, našla cestu.

Kdy jste se rozhodla, že o nich připravíte film?

Studovala jsem FAMU a chtěla jsem psát diplomku o tom, jak děti z domovů pracují s kamerou. Mým vedoucím byl dokumentarista Vít Janeček, který mě postrčil k tomu, abych natočila film. Měla jsem navíc hroznou výhodu, protože mě děti nebraly jako režisérku, ale jako kamarádku. Takže jsem už nemusela získávat jejich důvěru, protože byly zvyklé, že si spolu tak povídáme.

Děti znáte deset let, téměř pět let jste s nimi natáčela a sledovala jejich vzestupy a pády. Měla jste někdy chuť to vzdát a dokument nedokončit?

Velice často. Občas bylo poměrně náročné se s nimi domluvit. Slíbily, že někam přijdou a budeme natáčet a nakonec tam nebyly. Já jsem už měla domluvený štáb, takže to nebylo lehké pak měnit. Navíc to, co se jim začalo dít po odchodu z domova, jsem nečekala, a také to znesnadňovalo natáčení. Oni neřešili, kdy budeme točit, řešili, co budou jíst a často třeba ani neměli telefony. To jsem si několikrát řekla, že na to nemám a přemýšlela jsem, že to nedokončím.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE NA INFO.CZ 

Aneta Černá, info.cz




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,540
21,650
28,980
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře