Režisér Ivan Passer: S Mašínama jsme chtěli utéct v ponorce | Reflex.cz
nahoru

Režisér Ivan Passer: S Mašínama jsme chtěli utéct v ponorce

VERONIKA BEDNÁŘOVÁ24. června 2016 • 12:00
Režisér Ivan Passer: S Mašínama jsme chtěli utéct v ponorce
foto: Nguyen Phuong Thao

Režisér IVAN PASSER (83) přijíždí do Čech kvůli „Intimnímu“. Tak říká svému prvnímu celovečernímu filmu Intimní osvětlení, klenotu české nové vlny. Byl právě digitálně zrestaurován, nová verze bude mít světovou premiéru 2. července na festivalu v Karlových Varech. Slavný režisér ale nechce jenom vzpomínat. Chce pracovat. Práce, plány, schůzky, příprava – to ho drží nad vodou. „V téhle profesi penze neexistuje. Lidi normálně klepne pepina za kamerou,“ říká v našem rozhovoru.

„Nejnudnější film, který byl kdy natočen.“ Tak nazvalo vedení barrandovských studií v roce 1965 váš debut Intimní osvětlení, když se poprvé promítal. Už se u něj nudí lidi jedenapadesát let…

Na předváděčce se tehdy sice nikdo nesmál, což mě rmoutilo, protože jsem si myslel, že jsem natočil komedii. Jenže ten rok nakonec neměli dost snímků na festival do Varů, tak tam Intimní šoupli. A byl to takový úspěch, že se nám o něm nikdy nesnilo. Psaly o tom zahraniční noviny a už to jelo... Pozvali nás do San Sebastiánu na festival, na další přehlídky... Film si začal žít vlastním životem. Dodnes se každý rok promítá v New Yorku, pořád za mnou chodí mladí lidi, jak moc se jim líbí. Je to neuvěřitelné. Vím, že když jsem ho dělal, chtěl jsem, abychom se na něj dívali se stejnou náladou, s jakou navštěvujeme příbuzné – zajímá nás sice, jak se mají, ale trochu jsme i znudění. Prostě protože už dopředu víme, co řeknou. Přesto za nimi chodíme na návštěvu – máme je totiž rádi. Proto ostatně pořád pracuji.

Vy ještě pracujete?

Jo. V této profesi, jak sama víte, penze neexistuje. Lidi normálně sekne pepina za kamerou. Plánuju několik věcí. Příští týden se mám sejít s Dustinem Hoffmanem kvůli projektu podle divadelní hry Viagara Falls, Viagarské vodopády. Docela zajímavá komedie. Já neměl moc náladu, ale producenti mě jednou unesli z mého domu a odvezli do města Palm Springs, kde se to hrálo, diváci se smáli. Tak do toho asi půjdu, pracuje se mnou televizní autor Lloyd Schwartz, jenž se svým otcem vytvořil v Americe televizní seriál The Brady Bunch. Mám ho moc rád, vede totiž nesmírně zajímavé divadlo pro děti. Představte si, že hrají pohádky pro malé autisty – na vlastní oči jsem zažil, jak kluk, kterému bylo devět let a nikdy nepromluvil ani slovo, začal díky jejich představení na jevišti povídat. To dělá Lloyd Schwartz už léta a za to ho moc obdivuju. Strašně fajn chlap. Už jsme spolu napsali dva scénáře.

O čem Viagarské vodopády budou?

O dvou kamarádech, kteří se poznali během korejské války, takže už jsou trochu v letech. Jeden tomu druhému tehdy vlastně náhodou zachránil život a od té doby zůstali kamarádi – manželky jim už umřely. Denně si chodí zaběhat do parku, a když má jeden z nich narozeniny, ten druhý o něm ví, že bude v depresi, protože už mu táhne na osmdesátku. Takže mu ten narozeninový den zařídí tak, aby neměl čas být frustrovaný. Mimo jiné sežene viagru a najme dvě „dámy noci“, jak jim říkají. A ten kamarád se do jedné z nich zamiluje. A o tom to je. O tom, že nikdy není pozdě.

Když už jsme u kumštu: od roku 2003 jste v České republice plánoval snímek o bratrech Mašínech, ale nepodařilo se vám ho uskutečnit. Ještě na něj myslíte?

Lidé, kteří by film o Mašínech platili, němečtí producenti, chtěli, abych to dělal anglicky, což jsem odmítl. Protože to by z Mašínů byla jen jedna z takových těch kovbojek mluvících anglicky – a ani ne pravá kovbojka. To se mi nechtělo, chtěl jsem to dělat česky. Příběh bratří Mašínů je moje srdeční záležitost, protože jsem s nimi bydlel v internátu v Poděbradech, s Pepíkem dokonce na jednom pokoji, měli jsme postele vedle sebe. Byli jsme kamarádi a dodnes jsme. Pepík žije asi dvě hodiny autem od Los Angeles, v Santa Barbaře. Už od čtrnácti jsme se spolu bavili o tom, jak utečeme. Měli jsme plány, jak například postavit ponorku, jet po Labi přes Německo, ukrást balón v Technickém muzeu... Taky jsme se snažili vynechávat ranní rozcvičky a různě jsme se schovávali; nikdy nás nenašli. Nakonec se nám oběma podařilo utéct z Československa, i když ne v ponorce. Po vyhození z gymnázia jsme ztratili kontakt, ale zase jsme jej v Americe obnovili.

Kdo by bratry Mašíny hrál?

Měl jsem jasnou představu – měli by to být mladí kluci, neherci. Ono každý herec je jiný. A co se týče amerických herců, ti mají kořeny v různých hereckých školách, ve kterých se většinou učí variace na Stanislavského, protože hodně Rusů do Ameriky přišlo a učilo tu víceméně jeho hereckou metodu. Americké herectví je v podstatě založené na Stanislavském, ovšem to české do určité míry taky. Vždycky jde jenom o to, najít u herců klíč k jejich talentu, aby se ho nebáli použít, což platí v Americe úplně stejně jako u nás. Protože někteří herci opravdu potřebují, aby jim režisér dodal odvahy, aby se nebáli vydolovat, co v sobě mají. Aby jim dodal kuráž.

A kdo dodá kuráž režisérovi?

Nikdo. Když režisér točí, je v zákopu, který je neustále ostřelován různými zbraněmi. To už není, že máte kuráž, to je spíš touha po přežití. Když jsem dělal Intimní, Miloš Forman se přijel podívat na natáčení a zůstal celý den. Říkal jsem mu: „Miloši, co si o tom myslíš, tam se před tou kamerou nic neděje, zdá se mi...“ A on odpověděl: „No, máš pravdu, nic se tam neděje. Ale vůbec to nevadí.“ Ale je to taková profese dost osamocená, ta režie, člověk se v podstatě musí spolehnout sám na sebe. Nemá na vybranou. Kdosi to vyjádřil takhle – sáhni po hvězdě a dostaneš se až ke koruně stromu – a v podstatě je to správná metafora. Člověk má určitý cíl, na který se snaží dosáhnout, ale v podstatě ho nikdy nedosáhne. Jde jenom o to, jak se mu přiblíží.

Celý rozhovor si přečtěte v tištěném Reflexu č. 25, jenž je v prodeji od čtvrtka 23. června.

360p 240p
Stalin.
360p 240p
Nomád.

VERONIKA BEDNÁŘOVÁ

Klíčová slova:
mašínovévaryfilmový festival


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější