Svérázní šerifové na divokém východě | Reflex.cz
nahoru

Svérázní šerifové na divokém východě

FILIP ŠEBEK22. února 2016 • 19:09
Svérázní šerifové na divokém východě
foto: SOUTH, VFS FILMS, and TASKOVSKI PRODUCTIONS

V ukrajinské vesnici Stara Zburjivka na policistu nenarazíte. Nejbližší policejní hlídka je vzdálená 20 km a většinou se ani neobtěžuje přijet. Pořádek ve vesnici tak udržují dva šerifové s vizáží Chucka Norrise a Tonyho Soprana. A právě oni jsou hlavními postavami oceňovaného snímku režiséra Romana Bondarchuka Ukrajinští šerifové, který už od roku 2012 podporuje Institut dokumentárního filmu a který bude k vidění na festivalu Jeden svět.

Jak jste hledali protagonisty? Řekl bych, že na Ukrajině není příliš mnoho vesnic s vlastní policií.

Potkali jsme se s nimi před téměř čtyřmi lety, když jsme natáčeli Nové hrdiny ‒ krátké dokumentární filmy o obyčejných lidech, kteří dosáhli úspěchu ve zkorumpované zemi a ubránili se před napadáním ze strany státu. Viktor Marunjak, starosta této vesnice, chtěl chránit své území před zloději. Týkalo se to pozemkového boomu, kdy lidé z hlavního města začali skupovat nejlepší půdu na pobřeží a poblíž řek. Samozřejmě to nebylo legální, zato s podporou krajských úředníků. Když se proti nim Marunjak postavil, nejdříve mu nabídli peníze – asi tak milion dolarů čistě za to, aby mlčel.

Dokázal starosta odolat úplatku miliónu dolarů?

Ano, odmítl a byl okamžitě zatčen kvůli úplatkářství a uvězněn. Ale místní lidé zorganizovali celou kampaň za starostovo propuštění: petice, demonstrace před vězením, všechno s velkým nadšením, až ho nakonec propustili! O tomto příběhu jsme natočili krátký dokument, který měl velký úspěch na sociálních sítích a na YouTube. Myslím, že také pomohl starostovi zotavit se z pobytu ve vězení a vrátit se do práce. Každopádně po natáčení jsme s vesničany tvořili skoro rodinu, protože jsme s nimi prošli těžkými časy.

Nápad s vlastní policií byl tedy také iniciativou starosty vesnice?

Roman Bondarchuk
Byl. Zatímco jsme s ním natáčeli rozhovor, svěřil se nám, že zbudoval mateřskou školu, což je v tak malé vesnici neobvyklé. Postavil pořádnou silnici. A jen tak mezi řečí zmínil: dovolat se policie je opravdu náročné, nikdy sem nejezdí. Takže jsem najal dva chlápky, dal jim auto, vyřešil, jak je zaplatit z nesmyslných položek ve vesnickém rozpočtu a nazval je šerify. Tak jsou tu teď místo policie. Při prvním setkání s nimi jsem si říkal, že lepší herce do akčního filmu bych nenašel. Jeden – ten velký chlap – vypadá jako Tony Soprano, druhý, hubený s knírem, jako Chuck Norris. Okamžitě mě to nadchlo a zaujalo. Řekli mi: pojďme vyřešit nějaké problémy, a tak se taky stalo. Ten den jsme natočili dva příběhy, které se nakonec ocitly ve filmu.

Souhlasili s natáčením hned od začátku? Kolik času jste s nimi nakonec strávili?

Problém byl, že první den natáčení byli hrozně vstřícní, chtěli pro nás udělat to nejlepší, abychom byli spokojení, předvést nám, co dělají, ale když jim došlo, že zůstaneme déle, stali jsme se obtížným hmyzem, který je následuje s velkým mikrofonem a kamerou. Takže se nám začali vyhýbat. V tu chvíli jsme se rozhodli, že s nimi zůstaneme, dokud to půjde, abychom pronikli do jejich života. Pokud bychom tenkrát ustoupili, nikdy bychom se k nim nepřiblížili, zůstali bychom navždy cizinci. Přestěhovali jsme se do té vesnice – já, Daša a náš kamarád a zvukař Boris Peter, a začali jsme je sledovat. Nakonec jsme zažili asi 70 natáčecích dnů během tří let.

Co vás nejvíce pobavilo během natáčení?

Viktor, ten chlap s knírem, mi jednou znenadání pověděl něco, na co nezapomenu. Mají rakev, speciální vesnickou rakev, uloženou ve dřevárně – je to pro chudé, kteří si nemůžou dovolit vlastní. Obřad vypadá následovně: Přinesou tělo v rakvi na hřbitov a prostě ho vyklopí do hrobu. Rakev pak čeká na dalšího chudáka. Ukazoval mi tu rakev a dramaticky povídá: nedávno jsem počítal, kolik lidí jsem pohřbil – asi osmdesát! Řečeno velmi poeticky.

Myslíte, že lidé ze Zburjivky představují typické dnešní Ukrajince, nebo se nějak liší?
Doufám, že se neliší. Možná jsou iniciativnější – jejich vesnice nikdy nezaložila kolchoz a nezbudovali Leninův památník, je to stará kozácká vesnice. Možná v nich ten svobodný duch stále přežívá. Přinejmenším když jsem je potkal poprvé, naprosto mě to fascinovalo: V zemi, kde se všude uplácí, úřady pořádně nepracují a policie nikam nejezdí, si lidé nestěžovali, ale našli alternativní způsob, jak si uspořádat život.

Jakou metodu jste používali? Soustředili jste se čistě na pozorování jejich práce?

Ano, čisté pozorování – jejich prostředí pro nás bylo příliš neznámé, takže jsme nemohli nic nahrát, ani kdybychom chtěli… A byli jsme zvědaví na ně a na jejich život. Ze začátku to nebylo snadné. Myslel jsem, že mě zavolají, když se bude něco dít, ale nikdy se to nestalo. Pracovní doba na obecním úřadě začíná v osm. Rozhodli jsme se dorazit tam v 7:45, jen sedět a koukat. Zvukař Boris měl dost síly na to, aby jim nasadil mikrofony hned ráno a seděl a poslouchal do sluchátek, o čem mluvili. A když zaslechl něco zajímavého, vždycky zmáčkl nahrávací tlačítko a to jsem věděl, že mám jít dovnitř a natáčet. I s jejich „případy“ a scénkami v autě. Když jsem se jich třeba zeptal, kam jedou, dostal jsem vágní odpověď, že nejde o nic vážného a že jsou za patnáct minut zpět. A jakmile se vrátili, hned mi hlásili: „Ty jo! To byla pecka! Fakt škoda, že jsi tam nebyl. Takovej velkej chlap zmlátil svoji ženu…“ Něco na ten způsob. Po několika „fakt škoda“ jsme jim prostě naskakovali do auta bez povolení pokaždé, když někam jeli. Brzo si na nás zvykli.

Chcete vaším spíše ukázat, jak si lidé poradí s novou rolí, nebo prostřednictvím svých protagonistů zobrazit všední život obyčejné ukrajinské vesnice?

Chci, aby se diváci do těch lidí vcítili, a chci přenést ten závan nové doby, kdy se lidé snaží přizpůsobit si skutečnost podle sebe. Bojí se války, ale posílají tam lidi, dodávají zboží a jídlo svým vojákům, když mají narukovat. Chci stvořit živé postavy a propojit je s Ukrajinou, ne s abstraktním pojmem, ale na hlubší úrovni. Z mého pohledu se jedná o hlubší a nové myšlení. Když jedna z postav kreslí Ježíše podle mřížky, jen napodobuje čáry, nic netvoří – a to je pro mě obrázek dřívějšího smýšlení. Stejně tak oslava 9. května, vítězství Sovětského svazu nad nacisty. Když natírají pomník sovětských vojínů zlatou barvou a slaví bývalé vítězství, v zemi zatím zuří nová válka. Je to absurdní rituál, podle kterého se stále řídí – absurdní paradox. A já bych chtěl vzkázat, že se na to musíme dívat z nové perspektivy! Celý film se vlastně dotýká rituálů a možnosti nahlédnout skutečnost. Chci po divácích, aby nahlíželi realitu a uvědomili si, že sovětští vojáci nejsou naši hrdinové. Před Majdanem jsme byli ruská kolonie a doteď jsme taková informační kolonie, pořád máme jejich televizi, filmy – vězní nás to. Nemůžeme s nimi bojovat, protože je od dětství známe jako přátele a bratry. A tenhle zlatý chlap je také obrazem ruského bratrství a oni ho natírají na zlato.

Myslím, že je téměř nemožné natáčet dnes dokument o Ukrajině a vyhnout se politice. V čem je váš film politický, změnilo se nějak jeho zaměření během střelby na Majdanu?

V roce 2013 byly všechny ty politické záležitosti naprosto nedůležité. Všechno bylo jasné – měli jsme diktátora a zemi uvízlou uprostřed ničeho, s vesnicí úplně odříznutou od policie. Kontext nás vůbec nezajímal. Jenom jsme věděli, že tohle je Ukrajina a tohle je ta vesnice, která geograficky patří do Ukrajiny, ale leží v úplně jiném vesmíru s vlastní policií a dalšími pravidly. Když pak ale v listopadu 2013 přišel Majdan, natáčeli jsme demonstrace v Kyjevě a pak jsme se vrátili v zimě a všichni začali mluvit o politice a Putinovi, o strachu z války, jak reagovat na Rusy – pořád dokola. Film se nám tím zásadně proměnil, opravdu jako dva různé filmy, zimní a letní. Ale měli jsme toho skvělého chlápka na vrcholu věže. Je to úplný blázen, který nebere na nic ohledy, takže jsme zařadili nějaké zprávy z rádia o jeho „tvrdé práci“. Jakože on opravdu myslí na budoucnost a poskytuje zprávy z velkého světa do tohohle soukromého vesmíru ve Staré Zburjivce.

Strávili jste ve Zburjivce hodně času, můžete tedy říct, jak aktuální politická situace změnila vaše protagonisty i ostatní vesničany?

Za Janukovyče zadrželi starostu Marunjaka jako úplatkáře a poslali ho do vězení, zcela nevinného člověka. V té době se to mohlo stát a taky se to často stalo, nejen starostovi, i dalším, kteří bránili svou zemi a nechtěli ji prodat oligarchům. Myslím, že došlo k mnoha pozitivním změnám, ale země se bohužel nemůže kvůli válce reformovat dostatečně rychle.

Co by měli podle vás ukrajinští a evropští politici dělat pro nastolení míru na Ukrajině?

Nejsem odborník na politiku. Jenom vím, že Ukrajinci teď bojují za ochranu demokratických hodnot, svobod a lidských práv. Za tyto hodnoty také umírají. Opravdu potřebujeme veškerou podporu od zemí, které s námi tyto hodnoty sdílejí.

Jak se film líbil vašim hlavním protagonistům a ostatním vesničanům?

Snad ho poprvé uvidí na Jednom světě. Teď jim dohadujeme víza. Těším se na jejich reakce… vnímám ten film jako naše společné dílo.

Pokud vás zajímají okolnosti natáčení filmu Ukrajinští šerifové, který byl oceněn zvláštní cenou poroty na festivalu IDFA, neměli byste chybět na největší dokumentární akci v regionu East Doc Platform, kterou již popáté pořádá Institut dokumentárního filmu. V pondělí 7. března od 17.30 vám v pražském Institutu Cervantes režisér filmu Roman Bondarchuk s producentským duem Dar´ya Averchenko a Uldis Cekulis prozradí, jak se natáčí v zapadlé ukrajinské vísce.

FILIP ŠEBEK

Klíčová slova:
ukrajinadokument


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější