Herec Jiří Bartoška: Urazil jsem rakovinu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Herec Jiří Bartoška: Urazil jsem rakovinu

Radek Bajgar, Veronika Bednářová23. dubna 2015 • 10:00
Herec Jiří Bartoška: Urazil jsem rakovinu
Jiří Bartoška
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Sešli jsme se před pražskou kanceláří karlovarského festivalu, kam dochází dvaadvacet let a nepřestal s tím ani během léčení. Ještě v průjezdu nám odvyprávěl čerstvou historku Ivana Passera: Jak režisér v zrcadle vidí, že se mu v obličeji ztrácí barva, ale protože umřít chtěl vždycky na golfu, tak se začne rychle oblíkat do golfovýho a... a tak dále. Dopadlo to dobře. Během historky s happy endem přiměřeně rychle lezeme schody do patra – po měsících chemoterapie a těsně před skončením ozařování si nemůže vyskakovat ani Jiří Bartoška(68). Pak už se usadí do křesla a v klidu si zapálí.

reklama

Budeme se bavit o té rakovině, nebo budeme dělat, že není?

Ne, bavme se o ní, je to nemoc, jež přišla a pak skončila. Doufejme. Někdo má žlučník, jiný rakovinu. Tak nějak jsem k ní přistoupil. Je zvláštní, jak je v nás strach z rakoviny zakódovaný. To je jak s ebolou – celý svět ji řeší, přitom milióny lidí ročně umírají na chřipku. Stejně rakovina, bojíme se jí, je to taková lechtivá nemoc, společnost si na ni pořád nechce zvyknout. Jak chodím na ozařování, potkávám na onkologii děti – a to je pohled, který samozřejmě moc bolí, ale ona se jich většina vyléčí, to je přece úžasný pokrok. Člověk se rakoviny lekne, jenže statistika je milosrdná.

Jak se na to u vás přišlo?

Nebylo mi dobře, šel jsem na vyšetření, udělali mi rentgen a tam „to“ objevili. Jsem sám na sebe lajdák, tohle byla fakt náhoda. Nemoc tam seděla na bobku, ještě se naštěstí nerozběhla, takže ji lokalizovali, udělali cílenou léčbu a ten nádor zmizel. Takže dobrý. Ale nikdy nemůžeme vědět, jestli tam nějakej ten milimetr... to neví nikdo. Všichni máme rakovinu v těle, jenom u někoho to vybouchne a u někoho ne.

Mluvili jsme spolu brzo po tom, co vám nemoc zjistili a vy jste ji prostě jen zařadil do diáře: chemoterapie, pak ozařování, to skončí v polovině dubna, v květnu a červnu se chystá festival,  natáčení filmu…

Ale ke konci té léčby jsem byl už netrpělivý – až jsem na sebe byl naštvaný, jak jsem netrpělivý. Myslel jsem si, že nejhorší je chemoterapie a pak už to bude lepší. Jenže ono i to ozařování je na houby. Už aspoň nejsem tak unavenej. Ale zas mám problém s hlasivkama. No, ale už to skončí a do týdne nebo do dvou to všechno zrege­neruje.

Věcný přístup. Tím jste asi inspirativní pro spoustu lidí, kteří jsou na tom stejně.

Když se té nemoci moc nevěnujete, tak ona se pak urazí a řekne si, že půjde jinam, kde si jí budou víc vážit. „Tak to ne, co si o sobě, frajer namyšlenej, myslí? Já se tady takhle angažuju a ono nic!“ Přístup k té nemoci je důležitý. Já nikdy moc nemocný nebyl, a tady jsem si najednou musel uvědomit, co všechno medicína umí, kolik stojí peněz a jak jsou ti lékaři, kteří mě léčí, výborní.

Přemýšlíte teď o některých věcech jinak?

Ne. Některé celebrity se nechávají fotit a mluví o tom, jak choroba změnila jejich pohled na život a že každé ráno, když se probouzejí, tak si uvědomí... Já žiju dál život, jaký jsem žil.

Včetně kouření...

Hulím dál, protože mi bylo řečeno, že bych měl kouření omezit, ale ne přestat. Prý by to možná tělu i uškodilo, že by se leklo. Kdysi jsem byl na cévách v IKEM a oni se ptali, kolik cigaret vykouřím. Říkám, že tolik a tolik. A oni, že teda budou muset přepsat odborný knížky, protože cévy mám úplně v pořádku. Teď jsem to však opravdu omezil.

Musel jste odříct nějakou práci?

Musel jsem zrušit natáčení seriálu Já, Mattoni, měl jsem odtočeno osm natáčecích dnů a čekalo mě dalších padesát, a budiž ke cti filmovému štábu, že se rozhodl na mě počkat. Za to mu děkuji, ale odmítl jsem, rakovina není zlomená ruka, kdy vám sundají sádru a můžete pracovat. Ta nemoc je jak zaoceánský parník, když skončí, bude dojíždět silou své váhy. A pak se ukázalo, že bych to opravdu nemohl dělat.

Dělal jste někdy něco zdravého? Třeba, že byste jedl zeleninu?

Jo. Ale teď, jak se mi nějak změnily chutě, tak mám rád ovoce. Chutná mi meloun. Avšak to není ovoce, co? Taková voda.

A třeba do lesa, to někdy chodíte?

Do lesa chodím! Strašně rád chodím na houby, nemusím je pak ani jíst. Mám takový rituál, že první cigáro si dám, až když najdu opravdu krásného hřiba. A to je zajímavý, jak člověk postupně slevuje a co po chvíli považuje za krásné. Napřed se snažím to předsevzetí dodržet, ale pak si říkám: Dyť tendle není zas tak špatný, to bychom mu křivdili...

Co sport?

Hrál jsem tenis. Ale blbě. Hrál ho táta, hrál ho brácha a já v určité době, kdy už jsem kouřil, nabyl dojmu, že čtyřhra je pro mě řídká. Osmihru ovšem ještě nikdo nevymyslel. Až někdo přijde s osmihrou, myslím, že budu zas hrát. Mým snem ovšem vždycky bylo vyhrát třeba Wimbledon – v obyčejných trenkách a teniskách, s Artis raketou. A tenhle sen jsem měl ještě v padesáti, jako že by všichni čuměli, že ostatní mají super rakety a vyhraje Bartoška s artiskou. Jo a umím bruslit – i když zatáčím jenom doleva.

To na většině stadiónů stačí.

Chodili jsme s Adélkou na plesy na ledě, jež pořádal spolek umělců Paleta vlasti. Na staré Štvanici. Když se jezdilo doleva, tak jsme se účastnili. Ovšem pak se směr změnil doprava, tak to jsme stáli a pili. A zase, když bylo vlevo na řadě, tak jsme jeli. Ovšem s těmi pauzami jsme brzy nemohli jezdit ani doleva.

Běhal jste někdy?

Ne. Bytostně jsem nenáviděl běh už ve škole. Ale jsem neskutečný televizní sportovec. Nedávno jsem koukal na Djokoviće na tenis do tří hodin do rána. Vím totiž přesně, jak mají všichni hrát, z toho křesla jim radím. To mám po tátovi: „Probůh, jak to hraješ? Tam se postav!“

Máte doma tepláky?

V jednom filmu jsem měl za manželku mladou Táňu Pauhofovou a byly tam milostné scény. Tak jsem se rozhodl, že s tím musím něco udělat. Přihlásil jsem se do Vršovic do nějakého studia, koupil si tepláky a cvičební boty. Zaplatil jsem si, protože mě přesvědčili, že se to takhle dělá, deset lekcí dopředu. Byl jsem tam jednou a konec. Řekl jsem si: Na tu chvíli natáčení břicho zatáhnu a chodit nebudu nikam. A ještě k tomu mě celé tělo bolelo. Takže tepláky mám od té doby doma a boty, myslím, si nakonec vzal syn Janek.

Kdyby Oldřich Nový viděl, že v bytě, v němž bydlíte po něm, jsou tepláky, tak by se obracel v hrobě.

Ten byt by nechal možná vysvětit!

Ve filmu jste začínal s Karlem Högrem...

Byl to můj první film a jeho poslední. Jmenoval se Hřiště.

Je pravda, že vás tam pan Höger moc nechtěl?

Řekl, že mě nezná. Tenkrát jsem hrál v Ústí nad Labem a on řekl, že chce Preisse nebo Hanzlíka. Přitom ta moje role byla hlavní, on hrál malou! Režisér Štěpán Skalský však trval na tom, abych to dělal já. Je ovšem pravdou, že s Karlem Heřmánkem jsme na casting přijeli z Ústí trochu opilí. A já byl takový uvolněný, tak jsem to zkusil a vybrali mě na hlavní roli – vlastně náhodou. No ale když se ukázalo, že to budu stejně točit, tak byl Karel Höger milý a přátelský. Radil mi: „Tohle nedělejte... Nesmíte začít mluvit zády ke kameře, protože při postsynchronu se pak do toho netrefíte... Teď jste to měl říct... Nevadí... Pojďte, pojedeme ještě jednou...“ Dal mi vlastně rychlokurs filmového herectví. Ten film nebyl moc dobrý. Přitom to napsal Karel Steigerwald, váš komentátor. Vždycky když se potkáme, tak se kajícně usmíváme, protože to byl scénář à la Obrácení Ferdyše Pištory. Synek slavného architekta, jako já, ukradne paré svému otci a vydává ho za své. Ale pak se polepší a jde stavět dálnici. Takže 64. kilometr dé jedničky jsem, prosím, stavěl já. Teď se jim tam zrovna něco nezdá, opravují to, nevím proč!

Navrhneme, aby tam dali pamětní desku „Tento kilometr stavěl Jiří Bartoška“.

To by byl dobrý skanzen, Bartoškova dálnice. Hřiště byl můj první film, v roce 1975. A protože jsem byl vysoký, černý a v příbězích nekopal do psů, tak jsem začal hodně točit. Bylo mi dvacet sedm. Pak hned přišel Tarzan pro chudý, jak tomu říkám, Havranpírko, současně s tím jsem točil Nerudu s Otakarem Vávrou – a takhle se to začalo nabalovat.

Prý vám pan Höger napsal dopis.

Napsal mi strašně krásný dopis, který se ke mně dostal celkem nedávno. Po natáčení jsme se už nikdy neviděli, až před pár lety se mi ozvala jeho manželka, že mi Karel Höger napsal k mé svatbě dopis – ale že ho nestačil odeslat, protože zemřel. Tak mi ho dala až ona. Byl na hlavičkovém papíře a začínalo to: „Milý Jiří, vstupuješ na úplně jiné hřiště, než jsme dělali spolu. Je to hřiště života...“ Dojalo mě to. Dostat dopis ke svatbě po čtyřiceti letech?

Jak jste se s Adélkou seznámili?

Normálně. Brno, studentské město, šli jsme s Bolkem Polívkou po ulici a dvě krásné holky před námi. Jedna měla kanárkově žluté šortky a jedna červené, opravdu krátké. A kšandy měly ty šortky. A to byla Adélka se Stáňou, budoucí Bartošková s Polívkovou.

Vyměnili jste si telefony?

Telefony byly přece jenom v budkách! Prostě ahoj, ahoj. Dětem dodnes vyprávím, a Adélka to odmítá komentovat, že jsem se s maminkou seznámil na mírové slavnosti v Líšni a že měla kroj. A děti radostně říkají: „My tomu věříme!“

Takže jste spolu 44 let...

Ale grilovaní – jak říkají Brňáci – jsme od roku 1976.

Jak to, že to tak dobře vyšlo? Dělal jste něco mimořádně dobře, nebo prostě měl kliku?

Nikdo nedělá manželství líp nebo hůř, prostě život si umane. A taky to bylo tím, že Adélka dělala svou profesi, archeologii, já dělal jinou a navzájem jsme se neomezovali, což je strašně důležité. Adéla byla pracovně úspěšná a je úspěšná dodnes, což je pro vztah dobře. Není nic horšího, než když je jeden z páru úspěšnější.

Před 22 lety jste se ujal téměř odepsané filmové přehlídky a se svým týmem z ní udělal stabilní, perfektně fungující stroj na prestiž. Je něco, co vám na prahu 50. ročníku dělá starosti?

Je. Osud hotelu Thermal, který vlastní stát a pro festival je životně důležitý. Hotel byl v době, kdy festival expandoval, postaven z rozhodnutí vlády jako festivalové centrum! A teď by se z něho mohl stát pouze balneo provoz. Místo kinosálů vany. Velmi smutná představa.

Už vyhlásili výběrové řízení na prodej bazénu u Thermalu, nahoře na skále.

No jo, je to varovné znamení. Navíc se tak naprosto poruší celkový architektonický koncept Thermalu, jako jednolitý celek. Z archívních materiálů je vidět, že bazén byl koncipován jako oddechová zóna pro festivalové hosty. Myslím, že jsme pro Thermal seriózní ekonomický partner. Ubytování si kupujeme za pultové ceny, platíme pronájem za každý metr čtvereční před hotelem. Thermal od nás každý rok dostane na stříbrném podnose 11 miliónů korun bez jakéhokoli rizika. A to nezmiňujeme využití možnosti spojit se s festivalem jako kvalitní značkou.

Znamenal by konec Thermalu konec festivalu?

Pravděpodobně ano. Thermal byl postaven pro festival. Dnes je dokonale zdigitalizovaný, včetně malých projekčních sálů, Velký sál má navíc nové, před třemi lety kompletně vyměněné sezení. Ostatní sály v Karlových Varech nemají tak dobrou technickou kvalitu, navíc přeměnit je v promítací sály je drahé a náročné. Tvůrci, producenti a distributoři mají velmi přísné požadavky na to, aby jejich film byl promítán v takové technické kvalitě, v jaké byl natočen, a ostražitě si to hlídají. V tuto chvíli naplňujeme veškeré požadavky, jež Mezinárodní federace sdružení filmových producentů (FIAPF) na festival nejvyšší kategorie má. Ovšem v okamžiku, kdy začneme promítat v nějakých tělocvičnách, řeknou: „Tak to ne, děti. Tady Varšava nám garantuje, že je schopna festival po technické stránce zabezpečit, Budapešť to garantuje taky, nezlobte se, ale kategorii A vám odebíráme.“ Je dost organizátorů ve střední a východní Evropě, kteří by uvítali naše zaškobrtnutí.

Existuje stran festivalu nějaká dlouhodobá dohoda se státem?

Jo, teď si dodělejte ten padesátý ročník a pak začnete zase to kolečko obíhat od začátku jako každý rok. Dlouhodobě tu chybí kulturní vize. Za 25 let nebyla v zemi Janáčka, Dvořáka a Mahlera postavena jediná koncertní síň, jediná galerie, divadla se až na výjimky rekrutují z podzemních šantánů. Nejen karlovarský festival, ale i Pražské jaro, divadelní přehlídky a další kulturní akce by potřebovaly jistotu dlouhodobé a koncepční podpory ze strany státu. Všichni se však zaklínají ekonomickými důvody, a tak se opravdu může stát, že se ze státem vlastněného hotelu, který byl manžely Machoninovými koncipován a projektován jako festivalové centrum, stane lázeňský barák.

Zbytek roku se tam přece pořádají kongresy, což je dnes velký průmysl.

A je jich opravdu tolik, kolik by mohlo být? Myslím, že tohle je směr, jímž by se využití Thermalu mělo ubírat spíš než se soustředit na balneo provoz. Je tu sál pro 1250 lidí, kde jinde to je? Vary mají letiště, golfová hřiště, jsou 120 km od Prahy. Ideální místo.

Co kdyby stát po padesátém ročníku festivalu řekl, že se osvědčil, že je to národní zájem a festival se stal součástí dlouhodobé kulturní vize, o níž jste mluvil?

A jak dlouho bychom měli ještě dokazovat, že jsme se osvědčili? Už se cítím unavený, 22 let to děláme a 22 let někde běháme a říkáme: Leží tam v komoře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře. „Pomůžu, ale běž za krtkem.“ A já zase – leží tam v komoře, nožky má nahoře. „Běž za rakem.“ Rak říká: Pomůžu, nastříhá nějaký len, ale: „Běž za čápem.“ Já jdu za čápem. Každý rok, když tohle absolvujeme, je tam jiný čáp a jiný krtek. Sedmdesát procent času zabírá i po těch letech administrativa a z třiceti procent můžeme přemýšlet tvůrčím způsobem, místo aby to bylo obráceně. Kdybychom měli nadaci na restaurování goblénů, tak řekneme, že jsme letos nesehnali peníze a doděláme to, až je seženeme, ale festival je věc, která má konkrétní datum, a když ho neuspořádáme, tak už ho neuspořádáme nikdy.

Před těmi 22 lety, v roce 1993, stát řekl, že festival nechce.

Ano. Proto vznikla nadace. Ministr Pavel Tigrid tenkrát prohlásil, že festival je nezajímavý a pro stát neatraktivní a že se ho stát zříká. Myslím si, že to bylo velice špatné rozhodnutí. Naštěstí byl na ministerstvu kultury osvícený člověk Igor Ševčík, výtvarník, výborný chlap, jenž je bohužel už po smrti, a řekl, že se založí nadace a že nejstarší festival na evropském kontinentu není možné rozhodnutím vlády zrušit. Díky tomu se dnes s každými novými volbami nemusí volit nové vedení festivalu a stát pokrývá festival asi z 25 procent rozpočtu. Zbytek tvoří partnerské vstupy českých a nadnárodních firem a díky tomu ho můžeme pořádat v takovém rozsahu a v takové kvalitě. Během festivalu utratí hosté a návštěvníci výrazně přes sto miliónů korun, jen na DPH odvádíme větší částku, než nárokujeme, využíváme řadu místních firem a živnostníků, ze 70 procent zaměstnáváme lidi z Karlovarského kraje.

Byl nějaký ministr kultury festivalu opravdu nakloněn?

Pavel Dostál. Měl opravdu zájem, pomáhal. Od té doby vidím, že do státní správy přicházejí noví a noví úředníci a tváří se, že ten festival vlastně vadí. A přitom je zde akce, jež dokázala přivést v jeden den do Karlových Varů takové osobnosti jako Václav Havel, Madeleine Albrightová, Liv Ullmannová, Robert Redford, Sharon Stoneová... A my měli jen jedno prezidentské apartmá…

Letos bude spousta věcí jinak. Například opening party jste přestěhovali z Puppu ven před Thermal. Má to nějaký symbolický smysl?

Je to oslava a poděkování divákům: You are stars. Chceme poděkovat těm děckám, která tam dřív jezdila s baťohem a dnes už jezdí do hotelu místo pod stan. A pod stan jezdí zase noví. Celou dobu byla součástí festivalu, bez nich by ztrácel smysl.

Těšíte se?

Jo. A nejvíc se těším, až bude patnáctého července.

Vezme po vás prezidentskou funkci někdo někdy?

Určitě je někdo, kdo ji vezme nebo je připraven ji vzít. A kdo ji vezme, bude to mít těžké.

Je to aktuální úvaha?

Ne. Cítím zodpovědnost za festival i za lidi, kteří na něm pracují.

Ostatně je to mimořádně stabilní tým…

Za který jsem i sociálně zodpovědný. Je to prostě firma. Lidi s tímto vzděláním jsou dnes bohužel těžko zaměstnatelní, zvlášť když kdejaké noviny ruší kulturní rubriku. Prostě nemůžu říct: Děti, kašlem na to, hledejte si práci jinde.

Takže jenom trocha únavy.

Někdy si připadám jako veverka v kolečku. Vím, že po padesátém ročníku přijde jedenapadesátý a já zas začnu běhat s prosíkem.

Text byl publikován v tištěném Reflexu č.16/2015.

Radek Bajgar, Veronika Bednářová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama