nahoru

George Bush proti Evropě

Tomáš Klvaňa 28. března 2002 • 16:08

Přes rétorické hromy a blesky Spojené státy Írán vojensky nenapadnou. Jejich pokračující tvrdá linie k Teheránu ale kontrastuje s politikou mnoha evropských zemí, která je k Íráncům vstřícnější.

Foto
Před několika lety bylo v západních médiích populární srovnávat reformistického íránského prezidenta Mohammada Chátamího s bývalým sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem - srovnání bylo míněno jako pochvala. A tak když v lednu prezident George Bush označil Írán za stát osy zla, vyvolal v Evropě nevoli.

EVROPSKÝ PŘÍBĚH

Evropský příběh je tento: Reformátor, liberální klerik Chátamí odolává zastáncům tvrdé linie v čele s nejvyšším představitelem země ájatolláhem Alím Chameneím. Pokouší se vydobýt prostor pro postupnou liberalizaci - odvážnější říkají demokratizaci - režimu. Írán se přece nečekaně zapojil do světové protiteroristické koalice. To údajně jen potvrdilo správnost politiky Evropské unie, taktiky konstruktivního zapojování Íránu do světového společenství. Podle této logiky Bush chybil, když vztah k Íránu v lednu opět přitvrdil. Ztížil prý pozici reformistů a posílil protiamerické konzervativce. Pro ně Spojené státy zůstávají Velkým Satanem.

PŘÍBĚH PREZIDENTA BUSHE

Když byl v květnu 1997 Chátamí zvolen prezidentem Íránu, o Satanovi se nezmínil. Naopak, v lednu následujícího roku poskytl CNN rozhovor, v němž volal po dialogu civilizací. Zdálo se, že postupné sbližování Íránu s USA je jen otázkou času. Do jisté míry tomuto pohledu podlehl i zahraničněpolitický tým prezidenta Billa Clintona. Ne však prezident Bush, který má k dispozici jiný, realističtější příběh. Írán nadále podporuje terorismus na Blízkém východě, zejména organizaci Hizballáh, ale také Palestince, jak prokázala nedávno zadržená ilegální dodávka zbraní pro Ramalláh na palubě íránské lodi Karine A. Chátamí je v tomto ohledu v lepším případě bezmocný, v horším nápomocen. A pak je tu pronásledování liberálních novinářů, studentů, žen a intelektuálů ze strany ortodoxních duchovních a jejich politické policie. Ti jsou sice stále ještě Chátamího volební základnou, prezident je však politicky impotentní a zdá se, že je nemůže ochránit. Jeho popularita mezi mladými - Írán má jednu z nejmladších populací na světě - je na sestupu. V tomto ohledu je tu s Gorbačovem přesná paralela - čím populárnější byl v pozdním období ve světě, tím méně vlivu a obliby měl doma.
Foto
Příklad Chátamího bezmoci: Bývalý novinář, třiasedmdesátiletý Siamak Púrzand, ředitel Uměleckého a kulturního komplexu v Teheránu, byl minulý rok zadržen policejním úřadem pro veřejnou morálku a státním inspektorátem. Soud s ním byl zahájen před několika dny, právě, když se Chátamí chystal na návštěvu Řecka a Rakouska. Něco podobného se stalo už v minulosti - klérus vždy v době Chátamího návštěvy v cizině zavřel nějakého reformistu, aby prezidenta před jeho hostiteli zahanbil. Úřady nyní oznámily, že Púrzand se "přiznal" ke stykům s Rezou Pahlavím, synem bývalého šáha. Ten žije v exilu nedaleko Washingtonu a je zastáncem demokracie pro Írán. S tím, jak klesá v Íránu věrohodnost Chátamího, stoupá právě hvězda exilového Pahlavího.
Chátamí se před několika dny setkal s koordinátorem Evropské unie pro zahraniční politiku Javierem Solanou, jenž považuje vzájemné vztahy za "konstruktivní, ale kritické". Evropa podle jeho slov kritizuje Írán za porušování lidských práv. Vzhledem k čilým obchodním stykům evropských států s Teheránem nemůže být ona kritika zase tak tvrdá. Po setkání Chátamího s rakouským kancléřem Wolfgangem Schüsselem kritizoval vlivný rakouský časopis Profil šéfa vlády, že během rozhovoru ani jednou nepřipomněl svému hostu žalostný stav lidských práv v jeho zemi.
A Solana řekl také toto: "Jsme s Íránem ve styku více než Spojené státy, ale jde o míru zapojení, nikoliv o zásadní rozpor." Těžko říci, jak může objímat Chátamího a zároveň s vážnou tváří tvrdit něco takového po Bushově projevu o ose zla. Evropané, jimž jde hlavně o obchodní kontakty a investice, tak dál profitují z neochoty Washingtonu uvalit sankce na země, které s Íránem obchodují.
Paradoxní je, že unie uplatňuje vůči Íránu stejnou politiku jako Spojené státy ve vztahu k Číně. Obě mocnosti přitom používají stejně pomýlené argumentace - více ekonomických styků povede automaticky k liberalizaci režimů. Americký analytik Reuel Marc Gerecht nemá s takovým zdůvodněním trpělivost. V konzervativním týdeníku Weekly Standard napsal: "Středovýchodní merkantilní tradice, stejně jako italská, vidí válku a obchod jako kompatibilní. Bývalý prezident Rafsandžání a nejvyšší vůdce Chameneí, kteří zřejmě schválili každou íránskou teroristickou operaci od počátku osmdesátých let, obhajovali růst americko-íránského obchodu. Oba usilovali o uzavření obchodu s těžařskou firmou Conoco v Íránu, kterou v roce 1995 Clintonova vláda zrušila; vypadá to, že oba by dali přednost boeingům před airbusy, kdyby měli tu možnost. Rádi by získali vrtnou techniku, velké elektrické turbíny a hi-tech ze Spojených států, nemluvě o americkém vojenském vybavení."
Teherán se na čas začlenil do světové koalice, protože to vyhovovalo jeho zájmům. Duchovní nenáviděli afghánský Tálibán a po jeho pádu se stali šedou eminencí v afghánské politice, zejména v západní provincii Herát. Jejich cílem je získat v Afghánistánu rozhodující politický vliv. Klerikálové však o skutečné politické spolupráci s Velkým Satanem nikdy neuvažovali. Pokud chtějí Evropané a Američané postrčit zemi k demokracii, měli by výrazně podpořit demokratické organizace v exilu a prozápadně orientovanou íránskou mládež. Evropská sázka na íránského Gorbyho je předem ztracený zápas.

AUTOR JE ZÁSTUPCEM ŠÉFREDAKTORA HOSPODÁŘSKÝCH NOVIN

Tomáš Klvaňa


Kurzy měn
25,300
20,530
28,530
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře