nahoru

Přelézt a postavit

Petr Volf 21. února 2002 • 15:25

Obrazy právě šedesátiletého malíře JIŘÍHO SOPKA se svou barevností a vůbec prací se světlem vymykají z české výtvarné scény. Ale nejsou jen estetickou hrou (třebaže ani to by nebylo málo), nýbrž palčivou výpovědí o světě kolem nás. Sopko je jednou z klíčových postav tzv. české grotesky a jako takový nemohl během normalizace vystavovat v oficiálních galeriích.

* V sedmdesátém roce jste vystavoval v Nové síni a byla to pře hlídka, která vzbudila velký ohlas. Potom jste měl ale nucenou pauzu.

Nedělal jsem si iluze, věděl jsem, že spadne klec, že nastává konec. Byl to jasný řez, ale se mnou se nedobrovolně potápěla strašná spousta lidí, takže zákaz neměl sílu individuálního šoku, jako kdyby se týkal jenom mě samotného.

* Jaké to bylo, když jste neměl takovou dobu šanci na kloudnou výstavu?

Víte, já nejsem takový ten typ malíře, který potřebuje k životu jednu výstavu ročně. Mně to zase až tak moc nechybělo.

* Proč?

Připadá mi, že se výstavou příliš obnažuju.

* Copak to nepotřebujete ani ke své sebekontrole?

Ani ne. Víte, já když něco namaluju, tak nikdy nejsem spokojenej. Je jenom málo obrazů, které mám opravdu rád a můžu se na ně bez znechucení podívat. Mám to asi podobně jako spisovatel Kurt Vonnegut, který říkal, že ty svoje sračky nemůže číst. To, co dělám, totiž není jenom estetická záležitost, ale souvisí to s osobní výpovědí. Má to trochu terapeutické poslání.

* Nepřemýšlel jste na přelomu šedesátých a sedmdesátých let o emigraci?

Zvažoval jsem to. Nejdřív jsem chtěl na Kypr, kde jsem měl už nějaké zázemí, ale kamarádi mě pře mluvili a já v osmašedesátém odjel do Francie. Asi kdybych odjel na Kypr, bylo by možné, že bych tam zůstal. Ale ve Francii probíhaly studentské bouře, žádná idyla, všechno natvrdo, taky ponorková nemoc...

* Proto jste se vrátil?

Vrátil jsem se kvůli rodině.

* Pocházíte ze Zakarpatské Ukrajiny, z Dubové. Jak se tam vaše rodina dostala?

Můj otec se tam také už narodil. Ale děda pocházel ze Spišské Soboty. Celá Spiš byla německá, Sopkovi byli luteráni augšpurské větve, kteří se brali mezi sebou. Všichni mí předkové byli faráři - až na dědu a praděda, ti byli fořti u grófa Tékelye. Mého pradědečka zabil medvěd.

* A sakra. To je jako příběh z Kanady.

Kdepak Kanada... Přihodilo se mu to během lovu, medvěd ho potrhal a pradědeček zemřel na otravu krve. Děda umřel, když byly otci čtyři roky. Ten se potom stal právníkem, státním úředníkem.

* A co zbojníci, co Nikola Šuhaj z Koločavy? Slýchával jste o nich něco v dětství?

Ve skutečnosti bylo všechno jinak, zidealizoval to spisovatel Olbracht. Můj strýc, řeckokatolický farář, osobně přišel s Nikolou Šuhajem do styku a přežil to. Ale moc se neví, že po Šuhajovi tam působil ještě jiný zbojník, původním povoláním učitel, Čech, kterému říkali Lepej. Když jsme se zmínili o Olbrachtovi, tak o něm není příliš známo, že byl významným parapsychologem: jako první vyfotografoval výron plazmy na hrobu Nikoly Šuhaje. Rok po jeho smrti...

* Proč jste se odstěhovali?

Nestěhovali jsme se, ale utekli jsme před Rusama do Šafaříkova, pak do Dunajské Stredy, kde otec do začátku padesátých let šéfoval Žitnému ostrovu. Potom spadla klec, právníci museli do výroby a otec dostal nabídku: mohl se rozhodnout, jestli jít pod zem jako horník, nebo do hutí. Rozhodl se pro Kladno, odkud pocházela matka. Otec onemocněl nespavostí, nebránilo mu to, aby pracoval v ocelárnách, pak v Poldovce, a když už mu bylo přes padesát, vyučil se zámečníkem. Pracoval do sedmdesáti let.

* Drsné.

Hodně drsné. Bydleli jsme u babičky v domečku jedna plus jedna, čtyři děti, rodiče, babička, a ještě nemocná teta. Tam v Dubí pod Kladnem jsem to měl rád, vracel jsem se k babičce, i když jsme později dostali byt nahoře ve městě. Všechno bylo černé nebo šedočerné, s babičkou jsme chodili na haldy na uhlí, na takzvané šmanty.

* Vaše obrazy jsou rozzářené veselými barvami - může to mít souvislost s jejich nedostatkem v dětství?

Když jsem byl na Akademii, maloval jsem ještě relativně tmavé obrazy v duchu informelu, ale mě tenhle směr nikdy moc nezajímal. Důležité bylo, že jsem v šestašedesátém, když jsem skončil školu, přijal pozvání od spolužáka, kyperského Řeka. Tenkrát se na Kypr nesmělo, ale můj profesor Pelc to přes své konexe vyboxoval a pustili mě. Strávil jsem tam půl roku a změnila se mi tam úplně barevnost.

* Jiné světlo?

Naprosto. Bylo to jako rána mezi oči. Tehdejší Kypr - to nebyl samý turista jako dnes, stalo se mi, že jsem u moře nepotkal týden ani nohu. Ráno jsem odešel na pláž, večer jsem se vracel, a už mě vyhlížel kuchař a začal připravovat skopové na rožni. Samotné pláže byly z neuvěřitelně barevných kamenů. Ten můj spolužák z nich dodnes dělá mozaiky. Přijede s autem, naloží šutry, jeho brácha je pak naseká... mimo černé tam mají všechny barvy. Obrovské škály! Růžové, zelené, modré.

* Pořád se kamarádíte?

Pořád. Už jsem tam sice nějaký čas nebyl, ale cítím, že bych měl zase Kypr navštívit a trochu si osvěžit tělo i zrak.

* Co vás jako kluka bavilo?

Každou chvíli něco jiného. Jako kluk jsem měl rád koně. V Dunajské Stredě jsem chodil do kovárny, kde jsem byl pečený vařený, čistil jsem koním kopyta, ničeho jsem se nebál, chodil jsem pod koňmi, jako by se nic nedělo. Až na Kladně jsem začal chodit do výtvarného kroužku k místnímu malíři Všetečkovi. Něco jsem se u něj přiučil. Pak jsem se dostal ke Karlu Součkovi. U Součka jsem kreslil, to ještě dělal v Poldovce, protože byl v nemilosti, jenže pak k němu někdo přivedl Diega Riveru, který se vracel z moskevského mírového kongresu, Rivera prohlásil něco ve smyslu, že Souček je novej Goya, a všechno se změnilo. Začal stoupat nahoru, učit na Akademii, na mě neměl čas. Když jsem přišel na Akademii já, nepoznával jsem ho - strašně se změnil. Já ho znal jako chlápka v manšestrákách, který jezdil všude na kole, vždycky jsem mu mlel kávu, to byl vlastně můj hlavní úkol.

* Když jste začal vážně malovat, měl jste nějakou představu, co svým malováním chcete přinášet?

Je to pořád stejné. Pro mě je obraz formou mé osobní výpovědi o světě. Mám rád obrazy s více skrytými významy a ty se musejí dešifrovat.

* Kde hledáte inspiraci?

Hlavním inspiračním zdrojem je pro mě člověk a dějiny umění.

* Jaký máte vztah k malířským vzorům?

Zajímají mě obrazy, přes něž vidím, odkud přišly, co je ovlivnilo a co byl jejich tvůrce s těmi vlivy schopen udělat. Jsou lidé, kteří natolik předběhnou dobu, že až s určitým odstupem přichází jejich čas. Takovým klasickým případem je El Greco, jehož malba byla tak expresívní, že ve své době nemohla fungovat ani jako inspirace. Ony jsou tři možnosti, jak se vyrovnat se vzorem. Buď ho podlézt, což je to nejhorší, co může umělec udělat, nebo ho obejít, nebo ho přelézt. Nejlepší je samozřejmě ta možnost poslední. Přelézt a pak postavit něco nového, osobitého.

* Ještě v šedesátých letech jste namaloval obraz Warholovy dívky. Warhol se teprve dostával na vrchol, nebyl velkou hvězdou: čím vás tehdy přitahoval?

Tenkrát se mi dostala do rukou kniha jeho fotografií a jednu z nich jsem použil pro svůj obraz. Nic víc, nic míň. Ale přiznám se, že jako autor mě Warhol moc nezajímal. Jeho glorifikace konzumu ovšem předznamenala tohle století, kterého se on nedožil. Bude to století, kde se na špičce všeho umění ocitne videoklip.

* Z čeho tak usuzujete?

Soustřeďuje v sobě všechny obory: hudbu, výtvarné umění, film, tanec. To je dnes pop-art, dostupný všem, na každém kroku, přesně tak, jak si to představoval Andy Warhol. Já mám ale pořád ještě pocit, že existuje poloha individuální, v téhle oblasti ovšem nepoužitelná. Nevím, jestli je ona tolik zaklínaná postmoderna, jež dovolila vše, ve svém důsledku dobrá. Kritéria, která kdysi byla samozřejmá, zmizela a zůstal jenom byznys. Umění stojí na reklamě, a pokud vím, žádná re klama neříká pravdu. Tím pádem se umění dostává do falešné polohy.

* Co vás utvrzuje v tom, že má smysl malovat?

Neptám se po smyslu svého malování, protože je to prostě moje vnitřní potřeba. Maluju, protože malovat musím, protože to potřebuju k životu. To přebije všechny možné pochyby. A také mě posiluje víra, že spousta chytrých lidí konzum odmítá a zajímají je opravdové osobní výpovědi, jež nějaké klipy nenahradí. Když je malba dobrá, neztratí se. Díváte-li se na dobrý starý obraz, máte pocit, jako by byl současný, i když víte - jako třeba v případě Giottových obrazů -, že od jejich vzniku uplynulo osm set let. Jako by je dělal včera. Přinášejí současný estetický zážitek, který nestárne.

* Myslíte při malování na to, abyste byl neopakovatelný?

O tom vůbec neuvažuju. Ani v podvědomí nic takového nemám zachyceného, jenom se snažím, abych byl co nejpřesvědčivější. Já maluju.

* Co prožíváte se štětcem v ruce?

Jedině při malování a sbírání hub dokážu zapomenout na všechno. Natolik mě to vcucne, že si neuvědomuju nic jiného. V tom je pro mě malování nenahraditelné. Ale i když nemaluju, myslím v obrazech.

* I ve snech?

Spíš v takové té době mezi usnutím a spánkem. To mě napadá spousta věcí. Každý z nás má v hlavě kartotéku, a když něco dělá, tak vychází vlastně z toho, co už zná. A jakmile se objeví něco, co tam nemá, podvědomě to vyřazuje, ale ono je důležité nevyřadit to a zjistit, o co jde. Takhle objevuju svoje vize, v uvolnění před usnutím, kdy to v hlavě běží o sto šest. Tady začínají moje obrazy.

* A co přichází dál?

Pak se to snažím namalovat a zjišťuju, že to v hlavě vypadalo stokrát líp a na plátně to není ono.

* Skicujete si někdy svoje sny?

Kdepak. Já si ani velké obrazy moc nepřipravuju skicováním, nebaví mě pak to zvětšování. Ale potřebuju přibližně vědět, co budu malovat, protože dělám s akrylovými barvami a akryl se špatně pře malovává. Vždycky je to poznat. Tím je práce s akrylem podobná akvarelu: co tam dáte, se nedá zrušit. U akrylu se vytvoří jiný lom světla, jiná struktura. Akryl na rozdíl od oleje nesnese víc vrstev, jinak se z toho stane klouzačka.

* Proč tedy akryl používáte?

Protože má takové barevné tóny, třeba pastelové, které z olejových barev nedostanete.

* Stresuje vás čisté plátno před prvním tahem štětce? Nebo je to jen čiročirá radost?

Radost to teď moc není, bolí mě nějak ruka, spíš je to trošku utrpení, takové zjitření. Člověk je ve zvláštním rozpoložení, v očekávání, co se na plátně objeví. Když maluju, napadají mě další obrazy, a protože jsem nedočkavý, začnu další obraz, aniž bych dokončil ten předchozí, a dělám pak v sériích. Najednou mívám rozmalováno i padesát obrazů.

* Jak je udržíte ve formě?

Původní představu mnohdy neudržím, měním ji, ale to je v pořádku, můžu být aspoň kritický a mít odstup.

* Kdy jste spokojený?

Když se můžu s obrazem ztotožnit, že je jako můj. To je věc, kterou mám asi místo radosti z malování.

* Vy jste byl ještě před třicítkou - v době výstavy v Nové síni - takzvaně hotový malíř, z dnešního pohledu bych dokonce hovořil o zjevení.

Pravdou je, že v té době jsem asi používal barvy způsobem, který byl u nás zřejmě nezvyklý, ale to mi nedocházelo a dneska už to překryl čas. Stejně všechno vyřeší čas. Může se taky stát, že některé věci se projeví teprve s odstupem a my se nikdy nedozvíme, jak jsme dopadli: jestli jsme obstáli, nebo pohořeli jako sezónní záležitost.

* Co vás je schopno naštvat, když se díváte na jiné obrazy?

Nesnáším u malby efekty, které nejsou nutné, stejně jako zbytečnou zdobivost. Dokonce se dá říct, že mě to štve.

* A co náhoda? Věříte na ni v budování obrazu?

Já se jí snažím vyhnout, a pokud ne, tak ji musím mít pod kontrolou, aby plnila svoji funkci a nebyla použita "jen tak".

* Jste pilný... nebojíte se, že u vás může dojít při malování k inflaci?

Já ale zas tak pilný nejsem. Čím dál víc mi dělá potíže obraz dokončit.

* Jeden váš obraz byl před devíti lety umístěn na chicagském O´Harově letišti. Jak jste se dostal k téhle exkluzívní zakázce?

Náhodou mě vybrala komise v Chicagu, když chtěli mít obrazy od autorů z dvanácti sesterských měst s Chicagem. Takže tam byl Japonec, Ukrajinec, nějací Afričani, Mexičan, Kanaďan. Moc se mi tam líbilo. Krásné město. Mám velmi dobrý vztah k architektuře, takže jsem si prohlížel mrakodrapy a některé byly opravdu nádherné - jak ty nové, tak staré, připomínající renesanční budovy. Překvapilo mě, že zdejší lidi mají svoje město jako by víc přivlastněné než třeba my. Je to asi tím, že je stavěli jejich pradědečkové. Projevuje se to třeba tím, že když místní muzeum dokoupilo poslední Monetův stoh, tak se celé město radovalo a oslavovalo se to jako společný úspěch. Mimochodem, když jsem byl dítě, v Mladém čtenáři jsem našel sochu Indiána s lukem na koni: byl to jeden z impulsů, proč jsem začal modelovat, a pak jsem tuhle sochu objevil v Chicagu. To jsem tedy koukal! Ta ková náhoda-nenáhoda.

* Maloval jste přímo na místě?

Hned druhý den mě vyvezli na Searsův mrakodrap, do výšky 440 metrů, abych si prohlédl město. Jako bych koukal z nějaké hory dolů, do soutěsky. Pak jsem jim namaloval Chicago. V jednom menším mrakodrapu připravili desky a vždycky nás tam dělalo na obrazech šest najednou.

* Bavilo vás to?

Docela jo, ale nebylo na to moc času, asi jenom týden. Obraz pak umístili do terminálu, který postavil německý architekt Helmut Jahn. Pěkná věc. Nedávno mi někdo říkal, že tam na ten obraz, zapuštěný do stěny, narazil. Aspoň někdo, protože já jsem to v reálu nikdy neviděl - jenom na reprodukcích a na pohlednicích, které letiště vydalo.

* Vaší doménou jsou lidé, nechybějí ani na tom chicagském obrazu. Malujete někdy obrazy i bez nich?

Poslední dobou maluju také krajiny, protože mám už někdy lidí až nad hlavu.

* Hodně vašich obrazů se odehrává na vodní hladině, na rybnících, mořích. Máte k vodě nějaký užší vztah?

Určitě. Jsem narozen ve znamení ryb a voda je můj pravý živel. Když jsem u moře, jsem mnohem klidnější než ve městě, tady mi musí stačit rybníky nebo koupaliště.

* Slyšel jsem, že jste hodně sportoval. Je to pomluva, nebo skutečnost?

Já dělal všechno možné, hlavně ale atletiku.

* Běhal jste?

Já byl docela všestrannej, tak jsem si myslel, že bych mohl být desetibojař, jenže na tehdejší parametry jsem byl příliš malý - dnes by to tak ani nevadilo. Běhal jsem, házel oštěpem, skákal do výšky, do dálky. Závodil jsem za Kladno, vždycky v sobotu, v neděli.

* Kolik jste hodil oštěpem?

Něco přes šedesát metrů.

* Tolik hodit má někdy problémy i šampión Tomáš Dvořák!

Myslím, že to nestojí ani za řeč, tedy to moje sportování. Sám jsem znal spoustu lepších kluků, kteří mi dali flastra. Ale měli jsme sport rádi. S Jirkou Načeradským jsme na Akademii chodili každé ráno běhat do Stromovky - s námi ještě Jirka Říha a Jirka Kašpar. Měli jsme taky horolezeckou partu, s níž jsme jezdili do Tater. Ráno jsme se sešli ve škole, pak jsme se sebrali a večer byli v Tatrách. Čtrnáct dní. To nebylo jak dnes, dalo se tam stanovat, jednou jsme spali v lanovce a museli jsme si jen dát pozor, aby nás ráno nenačapal správce. Kvůli horám jsme si domluvili brigádu a hledali v Nízkých Tatrách uranovou rudu. Chodili jsme s přístrojem, měřili radiaci.

* Načeradský maloval běžce a co vy - odrazila se nějak láska ke sportu na vašich obrazech?

Snad jenom jednou jedinkrát a naštěstí ani nevím, kde ten obraz skončil. Byla to úděsná věc.

* Záleží vám na prostředí, kde malujete?

Já nikdy neměl ateliér, jenom takové šílené díry. Hodně jsem maloval doma v kuchyni. Kde jsem, tam maluju, jako bych ten prostor značkoval. Můžu dělat kdekoliv. A zvláštní je, že jak změním místo, změním trochu i projev. Třeba v Jugoslávii mě napadla vždycky spousta věcí, kreslil jsem tam nebo si hrál s i starským mramorem, což je vápenec bez lesku, měkký kámen, takže jsem z něj dělal takové hlavičky. Naplánoval jsem si, že v hlavičkách budu pokračovat i v Praze. Jenže jsem se vrátil a pře stalo mě to zajímat. Jako když utne. Na chalupě taky maluju jinak než v Praze. Když má člověk co malovat, tak to prostě namaluje, ať má ateliér pod střechou, nebo ve sklepě.

JIŘÍ SOPKO se narodil 20. února 1942 v Dubové na Podkarpatské Rusi. V letech 1960 až 1966 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde od roku 1990 působí jako profesor. Jeho dílo je zastoupeno například ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie hl. města Prahy, v Alšově jihočeské galerii, v Českém muzeu výtvarných umění, v liberecké Oblastní galerii výtvarného umění, dále v řadě soukromých domácích i zahraničních kolekcí. V roce 1993 se podílel na výzdobě pátého terminálu chicagského O´ Harova letiště od architekta Helmuta Jahna. V sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval s mimem Ctiborem Turbou na výtvarné podobě jeho představení.

Petr Volf


Kurzy měn
25,290
20,530
28,530
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře