nahoru

V Česku neexistuje proevropský politik

MICHAELA PROKOPOVÁ 26. května 2005 • 12:54

Jak dopadne francouzské referendum o evropské ústavě plánované na 29. května? A jaký vliv bude mít jeho výsledek na českého voliče? Málokdo může o těchto otázkách hovořit s takovou erudicí jako politolog JACQUES RUPNIK (54). "Pro mě je sjednocená Evropa samozřejmost. Stal jsem se zprostředkovatelem - tak dlouho jsem Západu vysvětloval otázky týkající se střední a východní Evropy, že to nyní musím dělat i opačně. Vysvětluji Evropskou unii, a zvláště pak francouzské postoje ve střední Evropě. Takový je můj osud," říká.

Jak byste nyní střední Evropě vysvětlil, že Francie, jeden ze zakladatelů Evropské unie, hledá důvody, proč odmítnout evropskou ústavu?
Některé důvody jsou čistě domácího charakteru - Francouzi jsou nespokojeni s ekonomickou situací. Ve Francii je dlouhodobě vysoká nezaměstnanost, lidé nesouhlasí s vládou, opotřebovaným prezidentem Jacquesem Chirakem. To s unií sice nesouvisí, lidé ovšem nereagují v tomto referendu na kladenou otázku, ale odpovídají tomu, kdo se ptá, a to je prezident a vláda. Říkají si: tak mu tedy dáme najevo, co si o něm myslíme. Pak jsou tu také důvody související s podstatou evropské integrace. Tento proces dlouhá léta běžel, aniž by se o něm ve Francii vedla zásadnější debata. O evropské integraci se mluvilo mezi vládními experty a politology, ale řadový občan zůstával stranou.

Objevují se obavy z rozšiřování unie na východ. Mluví se o stěhování francouzských firem za levnější pracovní silou. To je věc, kterou voliči neradi slyší.
Diskuse se otevřela až nyní a najednou ji nešlo omezit jen na otázku evropské ústavy. Do debaty se promítla celá řada obav z rozšiřování unie a otázek, jaký sociální model vlastně Evropa představuje. A najednou slyšíte "ne" z řad francouzské pravice, která má strach z přijetí Turecka

do unie. Proti je i část levice obávající se o vymoženosti sociálního státu, které ve Francii existují. Tato skupina má dojem, že s rozšiřováním unie je model pečovatelského státu ohrožen. Zprava i zleva zaznívají různé argumenty, které nelze z debaty vyloučit. To je síla, ale zároveň i velké úskalí referenda. Lze se na to ale dívat pozitivně: je to poprvé, co Francie na toto téma debatuje, a je to důkladná diskuse. Nikdo ve Francii nemůže říci, že by šel volit, aniž by nevěděl, o čem je referendum, aniž by nezaslechl argumenty pro i proti. Negativní součástí plebiscitu je, že se do něj promítnou všechny možné obavy, předsudky a protestní výkřiky, které s ústavou nemají nic společného.

Nebude nakonec Chirac, velký zastánce konstituce, litovat, že plebiscit vyhlásil? Kdyby se spokojil s parlamentním hlasováním, ústava by zřejmě bez problémů prošla.
Zda bude litovat, se dozvíme 29. května. Ještě před měsícem bylo slyšet pouze argumenty, často velmi demagogické, vyzývající k odmítnutí ústavy. Teď už to však není jen emocionální protest, dnes je to také debata s racionálními argumenty o tom, co v ústavě skutečně je, co lidem přinese, nebo naopak vezme. A hlavně jaké následky by mohlo mít její přijetí nebo odmítnutí. Najednou se diskuse účastní i politici velkého formátu, kteří nehledají osobní nebo stranický zisk. Když do kampaně vstoupí Jacques Delors (bývalý francouzský socialistický ministr a předseda Komise Evropských společenství - pozn. red.), všichni vědí, že to ve svých osmdesáti letech nedělá proto, aby něco politicky získal. Na scéně se objevili silní hráči, kteří udělali z emociálního protestu racionální diskusi.

Vyslechnou Francouzi tyto politiky? Podpoří evropskou ústavu?
Pevně věřím v těsné vítězství. Tady nejde jen o odpovědnost za ústavu, ale také za celý evropský projekt. Tento argument na Francouze zapůsobí. Je to pár dnů, co se na obrazovce objevil Lionel Jospin (kandidát Socialistické strany na prezidenta v roce 2002. Byl favoritem, ale do druhého kola nepostoupil, porazil ho nacionalista Jean-Marie Le Pen, který se o prezidentské křeslo utkal s Jacquesem Chirakem - pozn. red.). Najednou na nás po třech letech koukal z obrazovky a Francouzi mohli číst v podtextu vzkaz: Pamatujete si ten den po prvním kole prezidentských voleb? Jak vám bylo? Tehdy jste také protestovali a ve druhém kole jste se museli rozhodovat mezi Chirakem a Le Penem. Je dobré se vydovádět a říci "ne", ale pak může následovat kocovina. Francie je země, kde občas vzplanou vášně, a dějiny jsou plné takových momentů, je to ale také stát, kde lidé vyslyší racionální argument. A já doufám, že pro něj Francouzi na poslední chvíli budou hlasovat. Nesmíme ale zapomínat na další věc: pokud zvítězí "ano", bude nutné vypořádat se s tím velmi silným "ne". To bude teprve důležitá výzva.

Ono "ne" může ale také zaznít z Prahy. Český prezident Václav Klaus je velmi ostře proti konstituci.
Evropu rozdělila irácká krize. Poté jsme si začali myslet, že jsme ji šťastně zažehnali. Místo toho jsme ale zjistili, že se od sebe lišíme nejenom v zahraniční, ale také v sociální politice a v otázce dalšího rozšiřování na východ. Evropa nyní slyší od nových členských států unie velice vyhraněné suverenistické názory. Nemine týden, aby český prezident nenapsal článek nebo nevystoupil s projevem, který srovná EU s nějakým totalitním podnikem, třeba s RVHP. Jan Maria Rokita, zřejmě budoucí polský premiér, říká: Nice nebo smrt. Tady je jasně vidět, že nemáme společný pohled na to, čím má být Evropská unie. Tito politici si dokonce myslí, že je to dobře, když tu rozdíly jsou, a říkají: Vy jste minulost, my jsme budoucnost a budeme budovat Evropu volného trhu.

Jak moc postoje Václava Klause ovlivní rozhodování lidí? S přijetím ústavy zatím v Česku souhlasí 51 procent lidí, čtvrtina je proti. Nedávno byl ale zveřejněn jiný průzkum, podle kterého 61 procent Čechů očekává, že negativní důsledky vstupu do EU převáží nad těmi pozitivními. Je to důsledek Klausovy kampaně?
Když slyšíte hlavu státu dnes a denně opakovat, jak jsou unie a ústava špatné, zanechá to stopy. Ale aspoň je v tom Klaus konzistentní, opakuje to už patnáct let. Samozřejmě se to podepíše na způsobu, jakým se debata o Evropě vede. Odpovídá se jen na negativní argumenty, nic pozitivního není slyšet. Já přitom věřím, že integrace přinese především klady. Polský zemědělec najednou zjišťuje, že se jeho příjmy zlepšily o 75 procent, a to se samozřejmě odrazí v průzkumech veřejného mínění: 60 procent Poláků si myslí, že je lepší být členem Evropské unie. A něco podobného se musí stát i v České republice. Vždyť pesimistické scénáře předpovídající, že ceny půjdou nahoru a Česká republika neuspěje v konkurenci, se nenaplnily. Naopak, český export v rámci unie roste.

Přesto ale Češi říkají: Náš vstup bude mít ve finále negativní důsledky.
I tak zůstávám optimistou. Během kampaně za vstup do unie se také objevily velké obavy, zazněly různorodé postoje. Nakonec se většina Čechů rozhodla rozumně. Je ale smutné, že v Česku neexistuje proevropský politik. Měli jste sice proevropskou koalici, která zemi připravila na vstup do unie. Jakmile jste tam ale dorazili, rozpadla se. A to není jen příklad České republiky. V Polsku premiér odstoupil 2. května, den po vstupu. V Česku během několika týdnů. Totéž v Maďarsku, změnu přinesly i slovinské volby. Jako by se tyto proevropské koalice vysílily úsilím o vstup a na scéně se objevili oponenti unie. Nedávno jsem slyšel v Praze na konferenci Vladimíra Špidlu, říkal jsem si: To je prima, že je tady politik, který umí rozumně mluvit o tom, co unie znamená. No jo, ale Špidla je v Bruselu, kam ho poslala vlastní strana, která si místo něj radši vzala někoho z Restaurací a jídelen.

Při diskusi o budoucnosti evropské ústavy se do hry vrátilo rozdělení na starou a novou Evropu, tedy Evropu zakladatelů a nováčků. Rozdíl se také ukázal během irácké krize, nováčci se postavili za USA, například Francie ostře proti. Do jaké míry tohle dělení na "staré a nové" existuje?
Byl to zvláštní paradox - ve chvíli, kdy se před rokem Evropa sjednocovala, byla ve skutečnosti hluboce rozdělená. Nejvíce se na tom podepsala irácká krize. A všimlo si toho ve Francii i veřejné mínění a lidé si odvodili, že nové země mají větší zájem o USA než o Evropu. A přitom šlo o velmi významnou věc - otázka války a míru, to není stejný problém jako se přetahovat o pár korun v rozpočtu. O rozpočet se budeme hádat vždy, ale Irák byl mnohem závažnější problém. Pro mě osobně se tento rozpor stal výzvou, jak dělení na "starou a novou Evropu" co nejrychleji překonat. Obávám se ale, že to není tak jednoduché. Místo abychom rozdíly odstraňovali, rýsují se další a noví členové se zásadně liší od starého pojetí Evropské unie.

Je to také spor o sociální Evropu.
Nové země jsou mnohem liberálnější, například Slovensko sebe samo vychvaluje jako hlavního šampióna ultraliberálního přístupu, jak tomu Francouzi říkají. Členské země při vstupu do unie vyhlásily tvrdou soutěž, kdo bude mít nižší daně. Jde o Slovensko, baltské státy, i šéf ODS Mirek Topolánek slibuje, že tak učiní, jakmile ho zvolí. Soutěží se, kdo se dostane níž. Když francouzskému voliči řeknete, že nejnižší daně přitahují investice, přeloží si to tak, že se firmy budou stěhovat na východ a lidé přijdou o práci. Omezí se služby a kdo ví, co bude se školstvím a zdravotnictvím, pomyslí si. Doposud převládala představa, že existuje společný model poválečné Evropy, model křesťanských a sociálních demokratů. Teď se objevil nový kontext, globalizace. Je třeba se přizpůsobit, soutěžit a to je možné, jen když se tento přebujelý sociální stát demontuje a daně se stlačí co nejníže. Třetím dělítkem mezi "starou a novou Evropou" je otázka rozšiřování a hranic unie. Ve Francii i ve většině "starých zemí" unie převládá názor: teď jsme vzali deset zemí a potřebujeme pauzu. Ještě vezmeme Bulharsko a Rumunsko, Chorvatsko a dost. Nové země ale křičí: jaká přestávka, teď musíme vzít Turecko, po oranžové revoluci Ukrajinu. Rumunsko dodává: je nutné vzít Moldavsko. Přistoupilo deset zemí a jejich poselstvím je, že dalších deset zemí ještě čeká. Z toho dostávají staří členové závrať, nevědí, kam až to může dojít. Možná jsme měli lidem více vysvětlovat, že po pádu sovětského systému přicházejí velké geopolitické změny, v nichž Evropská unie plní důležitou roli. To, že do ní chtějí všichni vstoupit, je známkou jejího úspěchu. Obávám se ale, aby unie pod tíhou tohoto komplimentu nezkolabovala.

MICHAELA PROKOPOVÁ


Kurzy měn
25,310
20,530
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře