nahoru

Talentovaný pan Minghella

PETR BÍLEK JR. 2. dubna 2005 • 00:51

Režisér ANTHONY MINGHELLA (50) se před osmi lety proslavil snímkem Anglický pacient, který získal devět Oscarů. Teď má u nás premiéru jeho zatím poslední film - Návrat do Cold Mountain -, jenž však ze sedmi oscarových nominací proměnil pouze jednu. Producent filmu Harvey Weinstein výsledky chápe jako malou mstu za to, že drama z války Severu proti Jihu nechal natočit v Rumunsku a spousty Američanů tak připravil o práci.

Nerozumím tomu, proč by film z americké občanské války nemohl vzniknout v Evropě. Skutečně jste se setkali s vlnou kritiky, o níž mluví váš producent?
Počkejte, musím se podívat, na co si mě nahráváte. Tyhle přístroje miluju a vždycky čekám, s čím se novinář předvede. Nemohli bychom si raději chvíli povídat o diktafonech? V poslední době prošly takovým vývojem, že si kolikrát považuju za čest do těch miniaturních krabiček mluvit. To je pro mě sofistikovaný partner do diskuse. Vy jste se ale na něco ptal, že?

Ano, zajímala by mě ta rumunská aféra.
Tak bych tomu asi neříkal, ostatně ani my jsme nebyli dvakrát šťastni, že nemůžeme natáčet tam, kde se příběh skutečně odehrává. Ale tak to je, filmy prostě někdy nevznikají v místech, o nichž vyprávějí. Mně se to nepovedlo se žádným z mých filmů, a dokonce i nezávislý debut Opravdově, šíleně, hluboce

Foto
(Truly, Madly, Deeply), jenž je zasazen do Londýna, jsem udělal v Bristolu. Při filmování vytváříte falešnou realitu. Ať mi někdo poradí, jak se dostanu do Cold Mountain kolem roku 1860, a já tam film natočím. Jenže nic takového už neexistuje. Navíc v Rumunsku jsme celý snímek mohli vyrobit daleko efektivněji než v USA. I bez toho Návrat do Cold Mountain málem nevznikl, protože studio Metro-Goldwyn-Mayer přestalo projektu věřit, odstoupilo od smlouvy, a kdyby nás tehdy Harvey Weinstein s Miramaxem nepodrželi, dnes bychom si neměli o čem povídat. Rozpočet byl neuvěřitelně napjatý, pět měsíců jsme se pokoušeli najít lokace. Kdybychom zůstali v Americe, bylo by to o dvacet miliónů dolarů dražší. Je ironií, když tak antinacionalistický film vyvolá nacionalistické reakce. Jakmile se totiž rozneslo, že se začínáme stěhovat do Rumunska, jistá kampaň skutečně začala.

A nelitovali jste?
Kdepak, měli jsme se skvěle. V Rumunsku se snad ani neprojevila průmyslová revoluce, a zejména Transylvánie je pro filmaře nedotčeným rájem.

Návrat do Cold Mountain bývá přirovnáván k Anglickému pacientovi. Proč jsou velkorysá milostná dramata takovou výzvou?
Je to trochu jinak - já si látky vybírám podle principu, že každý další film je reakcí na ten předešlý. Po Anglickém pacientovi následoval Talentovaný pan Ripley, možná nejosobnější příběh, jaký jsem natočil. Vznikl jako reakce na rozmáchlá gesta Anglického pacienta a během jeho příprav jsem si zkoušel vyvolat ty nejhorší rysy vlastní osobnosti, abych docílil klaustrofobické nálady filmu (vypráví o vrahovi, jenž své oběti ukradne život, který by chtěl sám žít - pozn. aut.). Logicky jsem po téhle dávce úzkosti zase potřeboval na čerstvý vzduch. Vyrazil jsem do přírody a natočil milostnou odyseu.

Než jste začal natáčet, působil jste jako univerzitní učitel, psal knihy. Anglický intelektuál ... Překvapuje mě, jak moc ve svých filmech myslíte na diváky.
Časem jsem pochopil, že hlavním úkolem filmaře je být vypravěčem. Ano, říká to každý, ale dá se to naučit jenom lety praxe. Diváci chtějí a vnímají především příběhy, mýty, jejichž základ je v každé kultuře stejný. Ať už se podíváte na literární dědictví staré Číny, Indie, nebo třeba Skandinávie, všude naleznete stejné příběhy. A celý Návrat do Cold Mountain není ani ničím jiným než základním mytickým příběhem - dva násilně odloučení lidé k sobě hledají cestu. Na univerzitě jsem přednášel středověkou literaturu a základním motivem všech křesťanských textů byla vždycky cesta. Posledních pár let jsem byl doslova posedlý motivem putování. Přečetl jsem na to téma neuvěřitelnou spoustu knih, do počítače si přepisoval celé pasáže textů. Ani jsem nevěděl, na co mi to všechno bude. A pak jsem odjel do Kanady navštívit spisovatele Michaela Ondaatje, autora předlohy Anglického pacienta, který mi věnoval knihu Charlese Fraziera Návrat do Cold Mountain. Když jsem ji otevřel, po prvních řádcích jsem pochopil, že tohle je příběh, který jsem tak dlouho hledal. Ta kniha si mě tedy hledala víc, než bych se po ní pídil já. Tak je to s mými filmy vždycky, zajímám se o nějaké téma, dlouho o něm přemýšlím a pak úplnou náhodou narazím na román, v němž najdu odpovědi na většinu otázek, nad nimiž zrovna přemýšlím. Nikdy předtím by mě ve snu nenapadlo točit cokoli, co se odehrává během občanské války v Americe. Možná je to škoda, že se to takhle vždycky samo vyřeší. Třeba by můj vlastní snímek o putování byl úplně jiný.

I když jsou vaše filmy komerčně úspěšné, máte mezi nimi několikaleté přestávky. Baví vás vlastně točit?
Nesnáším spousty věcí, které musím dělat po natočení filmu, ale během jeho vzniku se mi příčí jen dvě - obhlídky lokací a casting. Během nekonečných cest při hledání správných míst do filmu doslova vidíte, jak vám před očima utíká vlastní život. Procento úspěchu je totiž tak neskutečně malé, že neustále propadáte depresi. Celé týdny trávíte v autě a pokaždé, když dorazíte na nějaké místo, okamžitě víte, že nestojí za nic, ale přesto pokračujete dál a marně prozkoumáváte okolí. Jednou z možností bylo snímek natočit v Kanadě, kde jsme kvůli tomu strávili dva týdny a já už po deseti minutách podvědomě cítil, že v téhle zemi dělat nechci. Přesto jsme navštívili všechna naplánovaná místa jenom proto, abychom se přesvědčili o tom, o čem jsme už dávno nepochybovali. Když konečně máte lokace, musíte pochopitelně najít herce, což je něco podobně frustrujícího. I když důvody už nejsou zdaleka tak sobecké. Nikdo z nás nemá rád, když ho ostatní soudí. Herci jsou dospělí lidé a musejí neustále procházet situacemi, které osobně považuji za jedny z nejtěžších v životě. Školu a vzdělání obyčejně končíme s příjemným pocitem, že nás až do smrti nebude muset nikdo známkovat. Programově se tomu vyhýbáme. Jenže pokud se dáte k filmu, klasifikace se stane jediným kritériem vaší práce. A mně se příčí sezvat několik herců do nějaké čekárny, pak si je po jednom volat do kanceláře a loučit se s nimi slovem ANO nebo NE. Snažím se to celé odlehčit, scházíme se po restauracích a kavárnách, dělám, že o nic nejde, ale ve výsledku je to také test. Dost srandovní hra, řekl bych. Snažím se nepřemýšlet nad tím, že před dalším filmem si to budu muset zopakovat. Nikdy nehledám nejlepšího herce na světě nebo známé jméno, ale pokouším se najít co nejvěrnější obraz skutečnosti. A to je další naivita, které se dopouštím, protože jakkoli mám při výběru volnou ruku, hledám pouze v malém vzorku populace - mezi herci.

Jste perfekcionista a vaše filmy jsou plné odkazů a symbolů. Ve filmu Talentovaný pan Ripley vidíme v domě jedné z postav několik jazzových alb, z nichž nejvíce vyniká obal desky TuTu od Milese Davise, vydané v polovině osmdesátých let. Samotný snímek se však odehrává v roce 1959!
Věřte, že jsem obrovský fanoušek jazzu a velký obdivovatel Milese Davise, ale
Foto
tohle je prostě nevysvětlitelné. Mohu vám k tomu říct jediné - každou desku, kterou vidíte v domě, jsem před natáčením osobně prošel a všechny byly správně! Dokonce jsem vyhodil padesát obalů, které tam vůbec být neměly. V duchu jsem si tenhle domácí úkol odškrtl, jenže pak se na place objevily další desky a já jsem se už nedíval. Tenhle detail používám, když chci studentům vysvětlit, jak je absolutní kontrola nad filmem iluzorní představou. Jde o věci, které na vás řvou přímo z prostředku záběru, vy je však už nevidíte. Kdyby si před kameru stoupl herec s knírkem, který však předešlý den neměl, stoprocentně si toho nevšimnete. Těžko se to vysvětluje, ale při natáčení řešíte tolik detailů, že některé věci musíte nechat stranou zájmu. Jinak byste se zbláznil. Spoléháte na to, že pokud nějakou věc zrovna neřešíte, tak je to právě proto, že je v pořádku. Ano, jsem obsedantní perfekcionista, posedlý detaily, a ve filmu je také scéna z obchodu s deskami. Celý štáb jsem tehdy vyhodil z místnosti a osobně ty stovky jazzových alb seřadil podle abecedy a zasunul do regálů. Takový jsem blázen.

Herci o vás přitom říkají, že jim dáváte plno svobody.
Svůj přístup k filmování jsem si už vyřešil. Rozhoduji o látce, úhlu pohledu, píšu scénář, vybírám herce i lokace, kreslím storyboard, tak kolik kontroly navíc bych ještě mohl chtít? Mám se starat, aby všichni okolo náhodou nezapomněli dýchat? Na place se má režisér především dívat, ne úkolovat. V jistém okamžiku musíte začít věřit ostatním a hercům dát prostor. Tenhle přístup se mi vyplácí. Když sedíte v kině, ve filmu nikdy nevidíte mnohamiliónový rozpočet nebo stočlenný štáb, ale pouze herce. Všechno se děje právě kvůli nim.

Prakticky všechny vaše filmy dosud vznikly na základě úspěšných literárních předloh. Jaké máte vztahy s jejich autory?
Nebavilo by mě natáčet adaptace, kdybych za sebou nechával znepřátelené skupinky spisovatelů. Sám píšu, celý život jsem čtenářem a jen jeho malou část filmařem, takže se k předloze chovám s pokorou. Chápu, že každý, kdo čte knihu, si v hlavě skládá vlastní film, který se nutně nemusí shodovat s tím mým. Jenže i v případě takových bestsellerů jako Návrat do Cold Mountain nám z výzkumů během zkušebních projekcí vychází, že předlohu znají maximálně čtyři procenta diváků. Musíte tedy nutně přistoupit na fakt, že adaptace knižní předloze nekonkuruje, protože diváci zkrátka nečtou. Potěšující ovšem je, že z diváků se naopak stávají čtenáři. Alespoň já tomu věřím, protože knihy se po uvedení filmu opět vracejí do žebříčků prodejnosti. Při psaní scénáře si tedy snažím představit, jako by existoval pouze jeden výtisk a já byl jediný, kdo knihu četl. Jako bych se fantastický vtip pokoušel vyprávět co nejefektivnějším a nejzábavnějším způsobem. V tom nejhorším případě se mi může stát, že se někomu kniha bude líbit víc než film.

Takže nesouhlasíte s tím, že dobrý film lze udělat jen ze špatné knihy?
To je lež, já bych to interpretoval jinak. Dobrý film lze natočit jen z dobrého příběhu a v téhle souvislosti vidím u románu dvacátého a jedenadvacátého století problém. Vliv modernismu na literaturu se projevil tak, že romány začaly požírat samy sebe. schopnost vyprávět se z literatury přesunula na kinematografii. A když si přečtete Návrat do Cold Mountain, máte pocit, jako by šlo o ztracenou knihu původně napsanou třeba v roce 1870.

A sám byste nějaký příběh napsat nechtěl?
Přede dvěma lety jsem napsal něco pro rozhlas, ale bylo to tak bizarní, že asi podle vlastního scénáře ještě dlouho nic nenatočím. Ale rád bych ...

***

Anthony Minghella se narodil roku 1954 ve Velké Británii italským rodičům. Začínal jako autor divadelních her a do osmdesátých let působil coby univerzitní učitel přednášející drama a středověkou literaturu. V televizi se prosadil jako scenárista úspěšného kriminálního seriálu Inspektor Morse (1987). Minghellův snímek Anglický pacient posbíral v roce 1996 celkem třicet filmových cen včetně Zlatých glóbů. O tři roky později natočil podle klasického kriminálního románu Patricie Highsmithové drama Talentovaný pan Ripley a za jeho poslední titul - Návrat do Cold Mountain - získala herečka Renée Zellwegerová Oscara za výkon ve vedlejší roli. Společně s režisérem Sydneym Pollackem založil produkční společnost Mirage Enterprises a jako vedoucí výroby se podílel na filmech Nebe, Iris nebo Tichý Američan. Nedávno byl Anthony Minghella zvolen do čela Britského filmového institutu.

PETR BÍLEK JR.


Kurzy měn
25,300
20,490
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře