nahoru

Život v zóně

JANA DOLEŽALOVÁ 21. února 2003 • 15:49

Pohybovat se po Praze jako Ukrajinec je docela jiná zkušenost než žít tady jako Čech, Moravák, turista či člověk ze Západu. Gastarbeiter přijíždějící z východu získává zkušenost, která mu navždy naše hlavní město rozparceluje do přátelských a nepřátelských zón a naučí jej chovat se instinktivně tak, aby přežil co nejdelší čas bez větší úhony.

Foto
Seznámit se s ukrajinským gastarbeiterem není nic snadného. Čtyřiadvacetiletého Juru jsem poznala náhodou. Byla jsem zrovna na návštěvě u známého a ten mi vyprávěl, jak se postaral o Ukrajince bez střechy nad hlavou, bez peněz a s vyhoštěním, které ho nutilo do měsíce opustit republiku. Obešli spolu charity i Naději, aby zjistili, že tyto organizace pomáhají jen místním, ale ne cizincům. Tak si ho vzal domů. Dal mu bundu, koupil boty a jízdenku, na kterou uspořádali sbírku v kostele. Pak poslal pětačtyřicetiletého Vasilije domů. Zoufalého, že se mu nepodařilo vydělat na dluhy, kterými byla na Ukrajině zatížena jeho rodina.
Byla jsem právě na odchodu, když přišel Jura. Otevřel dveře a zarazil se, protože nikoho cizího tady nečekal. Nenápadný, tichý a útlý chlapec s plnovousem a schopností chovat se tak nevýrazně, že v davu byste o něj pohledem určitě nezavadili. I v místnosti o dvou lidech bylo těžké na něj soustředit pozornost. Když jsem projevila přání popovídat si s ním o životě ukrajinských dělníků, nejistě kývl a potichu, jako by vážil každé slovo, mi nadiktoval telefon. Ozvala jsem se mu po měsíci a ze zaváhání bylo zřejmé, že by byl raději, kdybych mu nikdy nezavolala.
"Mám práci," říkal mi pokaždé, ať jsem navrhovala jakýkoli termín. Jeho hlas zněl unaveně a hluk, který ho obklopoval, naznačoval, že jsem ho vždycky zastihla na stavbě. Uběhlo mnoho týdnů, než jsme se sešli.

Foto
HRDOST UKRAJINCE

Dali jsme si schůzku před kavárnou Louvre na Národní třídě. Tentokrát se na mě Jura už zdálky usmíval, přestože jemná plachost v něm zůstávala. Vedle něj stál o něco starší, hubený muž, stejně ostražitý jako on, když jsme se viděli poprvé. Představil mi ho jako svého kamaráda Arťoma. Působilo to dojmem, že na sebe vzal zodpovědnost za to, abych získala co nejvíc informací. Nebo možná měl pocit, že když budou dva, odpadne přílišná intimita. Objednali jsme si čaj a Jura s Arťomem, sedíce proti sobě, začali vyprávět. Skákali si do řeči, doplňovali se. Všechno, co říkali, převracelo Prahu naruby.
Jura vzpomínal, jak přijel před třemi lety z rodného Zakarpatí, vyměnil turistické vízum za pracovní a začal se živit manuální prací, přestože na Ukrajině pomýšlel na vysokoškolské vzdělání.
"Arťom, ten měl hned smůlu, ztratili mu pas," přehodil řeč na kamaráda a Arťom pokračoval. "Zaplatil jsem zprostředkovatelům pětadvacet tisíc a skončil jsem bez dokladů. Tolik jsem se bál policajtů, že se můj život na několik měsíců zúžil jen na cestu mezi prací a domovem." Jura mu skočil do řeči. "Ale možná právě proto ho neokradli." Arťom přiznal, že každý Ukrajinec, který je tu nový, nutně přijde o peníze a často i doklady. Dnešní schůzka pro ně může být téměř bezpečná jen proto, že tu už žijí delší dobu, mluví česky, i když s přízvukem, a hlavně - že ulice je o jedno patro pod námi. Dohodli jsme se, že mě provedou Prahou.
Při placení jsem vytáhla peněženku. Arťom se na mě nevěřícně podíval a Jura mávl rukou, jako kdyby mě chtěl chlácholit, a důrazně zavrtěl hlavou. Cestou ven se ke mně naklonil a šeptl: "Ukrajinec za sebe nikdy nenechá zaplatit ženu." Podle našich měřítek by právě oni měli mít k takovým zásadám daleko.

Foto
ZBAV SE VESNICE!

Vyšli jsme ven a přidal se k nám mladý blonďatý kluk s tělem z posilovny, perfektní češtinou a docela jiným výrazem ve tváři, než mají Arťom a Jura. Leon, jak si nechá říkat, protože jeho jméno Ljoňa nemůže žádný Čech vyslovit s dostatečně měkkým počátečním ľ, je kamarád Jury. Pracuje na stavbě, jenže jen s Čechy, čímž se izoloval od Ukrajinců a získal nespornou výhodu. Stýká se jen s pár ukrajinskými kamarády a navenek se tváří a chová jako Čech. Jura ho sem přivolal mobilem, aniž by mu řekl, o co jde. Leon to vzal sportovně, pořád se vesele smál a považoval za dobrou zábavu provádět mě velkoměstem, kde žiju déle než oni. Prošli jsme kolem stanice metra Národní třída.
"Tady se nikdy nezastavuj," řekl mi Jura, jako kdybych byla od nich. "Chodí tu party výběrčích a číhají, kdo z procházejících by mohl být Ukrajinec. Když si nejsou jisti, zkusí na tebe ukrajinsky promluvit, zamávat nebo se na něco zeptají. Musíš se zbavit všech podvědomých reakcí, které sis přinesla z vesnice." Jura iostatní pocházejí ze Zakarpatí, nejbližší části Ukrajiny, která k bývalému Československu přiléhá. "Jsme zvyklí na sebe zdálky mávat a zdravit se, ale na nic takového tady nesmíš zareagovat, nesmíš odpovídat na žádný ukrajinský pozdrav lidem, které neznáš. Odhalí, že jsi Ukrajinec, a oberou tě." Odtud pramení ta jejich snaha tvářit se jako neviditelní.
Procházíme zástavbou starých domů směrem k Vltavě. Tady Juru obrali, když přijel do Prahy poprvé. Leon na něj čekal, cestou domů si povídali po jejich a kamarád ho z nadšení, že se po dlouhé době setkali, neupozornil na základní pravidlo přežití. Když se k nim přiblížili tři muži, bylo už pozdě. Zastavili je, na obou koncích ulice hlídkovali další dva. Pak na sebe kývli, že je vše v pořádku, a na rozích zůstalo po jednom hlídači. Naštěstí měli u sebe každý jenom dvě stovky. Levná zkušenost.

Foto
STAVBA - JEJICH ŽIVOT

Na stavbu mě ten den vzali jen pod slibem, že neprozradím, proč jsem tam s nimi přišla. Dovedli mě k hotelu Inter-Continental. Naproti přes řeku, kde kdysi stála socha Stalina, se nekývalo kyvadlo. Obešli jsme hotel a prošli vjezdem pro zásobování do prostoru, kde na vybetonovaném place stála avia plná kovových trubek do klimatizace. Vykládalo ji asi dvacet dělníků oblečených do montérek, špinavých mikin a zaprášených bot. Když uviděli Juru, radostně ho pozdravili. Za tři roky se vypracoval na zprostředkovatele práce, na post mezi zaměstnavatelem a dělníky. Dnes jim přinesl peníze. Obklopili ho, kývli přitom na Leona s Arťomem, mně věnovali pár ostražitých pohledů a pak se už jen tvářili, jako bych tam nebyla. S Leonem se pozdravil vytáhlý mladík. Takhle si představuju obyvatele bývalých republik Sovětského svazu. Velké oči a uši, silná šíje a vojenský sestřih. Špinavý až za ušima, navlečený do mikiny, hnědých manšestráků se zašedlou nášivkou Lee Cooper, na nohou holínky.
"Pracuje tu od čtrnácti a teď je mu šestnáct," řekl Leon, když jsem se zeptala. Na můj údiv zareagoval klidně. "Taky jsem přijel poprvé v tomhle věku. A znám holku, která sem přijela ve dvanácti na prázdniny a už tu zůstala. Jo, asi by měli být ve škole, jenže já kdybych tu nebyl, tak moje máma doma dva sourozence neuživí." Jak prosté. I kdyby tady pracovali za třicet korun na hodinu, na čemž často začínají, je to na Ukrajinu stále dobré. Většinou pracují za čtyřicet nebo padesát a ubytování je v ceně.
Skupinka kolem Jury mluvila vlastním jazykem, ale jejich přešlapování znamenalo mírnou nervozitu. Jura jim donesl po tisícikoruně zálohy na plat. Zbytek mají u zaměstnavatele a dostanou ho, až pojedou domů, možná až na Ukrajině. Mnohdy je zaměstnavatelé podvedou, nedají jim nic, ale ještě nebezpečnější je mít peníze u sebe. I dnes budou mít problém. Než jim Jura peníze předá, je pravděpodobné, že se transakce rozkřikne. "Všude po Praze jsou,hlídky`, zvláště v blízkosti staveb. Tak si na ně po práci ,výběrčí` počkají," říká Jura, když odcházíme.
"Ale můžeš se placení vyhnout," poučuje mě Arťom. Říkají tomu "mít střechu". " Zaměstnavatel by měl platit měsíčně tisíc korun za každého zaměstnance. Chytí tě, ty jim dáš telefonní číslo, kde si můžou platbu ověřit." - "A pak neplatíš?" Arťom pokrčil rameny. "Když máš štěstí."

PANELÁKOVÝ BYT PLNÝ UKRAJINCŮ

Dohadovali jsme se o případném focení a Arťom s Leonem vyjádřili přání, aby je raději nikdo nefotil. Jura se už možná cítil natolik zainteresovaný do děje, že kývl, a navíc, protože si potřeboval doma něco ofotit, dokonce nás pozval do bytu, kde žije. Sám vypadal po roce naší známosti mnohem vyrovnanější a spokojenější. Uplynulo pár měsíců, opustil místo zprostředkovatele práce, půjčil si od známých Ukrajinců peníze, založil si firmu a začal se živit zajišťováním dokladů a víz pro krajany. Na barrandovské sídliště jsme dojeli autobusem. Panelákové dva plus ká ká donedávna obýval společně s Arťomem. Platili devět tisíc měsíčně. Dělníci, za něž platí ubytování zaměstnavatel, žijí v bytech po dvanácti až patnácti lidech. Tohle je luxus. Jenže Arťomovi nedávno přijela z Ukrajiny žena, tak si pronajal vlastní byt. Ani jsem se nedivila tomu, když mi při náhodném setkání sdělil, že jeho žena nepracuje, protože pro něj je otázkou cti, že ženu uživí. Arťoma v bytě vystřídala Jurova kamarádka.
" Tiše," poprosil Jura, když odemykal dveře bytu. Dívky většinou pracují v noci, takže ve dne spí. I proto se do bytů ukrajinských dělníků vejde tolik lidí - ve spaní se střídají, a kdokoliv přichází domů, snaží se spící nevzbudit. I Jura se choval tiše. Pokoj s pár kusy nábytku si vybavil počítačem, kopírkou a tiskárnou. Na police umístil pár náboženských knížek, angličtinu a na nástěnku nad pracovní stůl pověsil okopírovanou podobiznu muže, který zabil bratra jeho kamaráda. Jura zaplatil za odvoz těla a dopravil je na Ukrajinu. Ví, kdo kluka zabil, ale také to, že policie jej ani nehledá. Jediné, co tomuto přízračnému světu, plnému strachu a obav z neznámých lidí, nedůvěry a snahy stát se neviditelným, nakonec dodalo trochu optimismu, byla skutečnost, že Jura zvládl při práci gastarbeitera dálkové studium univerzity v Užhorodě, kam dojížděl každého půl roku na zkoušky a získal tak vysokoškolský diplom z ekonomie. Navíc dostal tamtéž nabídku pracovat v bance. Ještě sice cítí zodpovědnost za lidi, jimž tady zařídil pracovní vízum, ale zároveň silnou touhu konečně uskutečnit sen všech ukrajinských gastarbeiterů - opustit zemi, kde si vydělávají na lepší život, a vrátit se žít na rodnou Ukrajinu.

JANA DOLEŽALOVÁ


Kurzy měn
25,270
20,500
28,590
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře