nahoru

Německo, den poté

Ota Filip, Marek Stoniš 5. října 2017 • 00:15
Německo,  den poté
foto: Archív

V Bavorsku žije Ota Filip (87) přes čtyřicet let. Vystěhoval ho tam v roce 1974 bolševik, který mu dal na vybranou: buď další vězení, nebo exil. V Německu se stal věhlasným publicistou (psal především pro Frankfurter Allgemeine Zeitung a Die Welt) i spisovatelem. Byl zvolen mezi třicet nesmrtelných do Bavorské akademie krásných umění. „A za dobu, co tady žiju, mi nikdo, žádný Bavorák nebo Němec jiného rodu, nedal najevo, že nejsem rodilý Němec. Když se mě někdo zeptá, co a kdo po tak dlouhé době v německé cizině jsem, tak odpovím: Jsem český spisovatel, který píše i německy, nebo německý spisovatel píšící i česky. Původem však Moravák jako poleno. Vyberte si, co chcete.“ Těžko říct. Ovšem jeho názory na současné Německo, nejen politické, rozhodně stojí za to číst a přemýšlet o nich.

Komentář první:

Jak vlastně německé volby dopadly

Především, Angela Merkelová ve volbách nad sociálně demokratickým kandidátem Martinem Schulzem nezvítězila. Oba prohráli. Deset procent nespokojených voličů CDU uteklo kvůli politice Merkelové k radikálně pravicově AfD a téměř stejné procento dosud sociálně demokratických voličů hlasovalo proti Schulzovi kvůli velké vládní koalici SPD s křesťansko-konzervativními stranami CDU/CSU. Tento ideově rozladěný milión jindy levicových voličů ve volbách dal, či snad jen propůjčil, své hlasy rovněž AfD. Nikoli však z přesvědčení, ale z protestu proti oportunismu prý ještě pořád levicové SPD v koalici s prý pořád ještě konzervativní CDU/CSU. A byl to jistě také protest proti Martinu Schulzovi. Ten, než se rozhodl nastoupit ve volbách proti Merkelové, sice zastával vysoké funkce v Bruselu, ale v domácí německé politice neuspěl už před lety. S třiceti čtyřmi procenty hlasů se sice Merkelová může pokusit sestavit novou vládu, ale bez sociálních demokratů, kteří získali jen 20 procent, to bude mít zatrápeně těžké. Kandidát na křeslo kancléře Martin Schulz večer po oznámení deprimujícího volebního výsledku sehrál ve sdělovacích prostředcích roli poraženého hrdiny a prohlásil, že má charakter, a proto jeho strana do koalice s Merkelovou nepůjde a do Bundestagu vstoupí coby vůdčí duch opozice. Což Schulzovi bude, musím přiznat, více slušet než v pozadí za Merkelovou. Takže Merkelové zbývá jen koalice s levicovými Zelenými a sebevědomými Svobodnými demokraty (FDP), kteří se vracejí do Bundestagu a možná i do vlády po čtyřech letech života mimo parlament.

A jak reagovala na volby kancléřka? Ta jejich více než trapný výsledek odbyla v televizním vystoupení jen několika frázemi. Už den po volební katastrofě se ze členských základen CDU/CSU i SPD začaly ozývat naléhavě kritické hlasy, požadující obnovu vedení de facto poražených stran. Nepochybuji, že si Merkelová s těmito hlasy poradí a umlčí je. Ale Martin Schulz, jenž v zápase o křeslo kancléře tak ztroskotal, to bude mít se svými radikálními levičáky na mladém křídle strany těžké.

Komentář druhý:

Kolik toho ještě Německo zvládne ve vztahu k běžencům

Spolková republika Německo, stát nikoli chudý, dokázala v uplynulých dvou letech přijmout, ubytovat a živit statisíce běženců. Jestliže kancléřka nedávno prohlásila Wir schaffen das (Zvládneme to; pozn. red.), měla by dnes vysvětlit, co ještě Německo pro běžence zvládne udělat. U nás už se nepíše a neoznamuje, kolik běženců do Německa nově přibylo. Ale když vypravíme letadlo s osmi běženeckými kriminálními živly bez nároku na politický azyl zpět domů, třeba do Afghánistánu, tak je to pro sdělovací prostředky velká senzace a pro mnohé „tolerantní“ občany, levicovou partaj Die Linke i pro Zelené důvod k veřejným protestům proti nehumánnímu rozhodnutí německých úřadů. Už i kancléřka Merkelová teď ustaraně mluví o tom, jak se běženců bez nároku na azyl zbavit, jestli se jich zbavit dokážeme, a když ne, tak co a kam s nimi?

Vyslovím zneklidňující fakt: Německé přistěhovalecké úřady ani nevědí, jak se velký počet běženců jmenuje, odkud pocházejí, protože většina z nich není schopna předložit osobní doklady a tvrdí, že je ve zmatku před útěkem ztratila. A integrace běženců do německého života je, jak se říká, zbožné přání. Snadno, rychle a dobrovolně se z jejich řad integrují pouze kriminální živly do německého podsvětí. O tomto problému se tady ale nepíše a nemluví. Jen ministři vnitra v jednotlivých spolkových zemích veřejně bědují, že se současným stavem policie nejsou schopni zajistit občanům bezpečnost, a požadují zaměstnat několik tisíc nových strážců veřejného pořádku. Ani se nedivím, že zdejší občané utíkají k radikálně pravicové AfD, která problémy s běženci bez nároku na azyl zneužívá, šíří z cizinců strach, ale nemá jiné řešení než odsun do zemí, odkud utekli před válkou, mordováním, hladem a bídou. Problém však spočívá v tom, že státy a země, z nichž běženci utekli, své občany zpět nechtějí. 

Komentář třetí:

Jak AfD změní německou politiku

V Bundestagu budou poslanci AfD jistě nepříjemně drzí a protivní. Ale vstřícnou německou politiku vůči běžencům v Bundestagu, ve vládě, v komunách a rozdílných demokratických stranách nezmění. O tom jsem přesvědčen, i když mám často pochybnosti. A kdyby AfD své – často neonacistické – programy mohla realizovat, tak bych na Moravě, třeba v Brně, v Olomouci nebo v Mikulově, požádal  o politický azyl. Dodávám: Jistě i v Německu, jako i v jiných evropských zemích, existuje nenávist k cizincům, ale zároveň se v Německu v uplynulých letech setkáváme s jinou odrůdou nenávistí, totiž s nenávistí zde žijících cizinců, a to hlavně z řad radikálních islamistů, o jejichž počtu, sférách vlivu a organizačních strukturách v dosahu četných mešit nemá ani policie aspoň částečný pojem.

Komentář čtvrtý: Proč je Německo stále rozdělenou zemí

Odpověď jsem před časem hledal u německých politiků, politologů, filozofů, u kolegů-spisovatelů i u sousedů v naší uličce v Murnau. Ale žádná z nich mě dosud ne-

uspokojila. Jedno je mi však jasné: „východní“ Němci, převážně Prusové a Sasové, čtyřicet let od roku 1949 občané „prvního německého socialistického státu dělníků a rolníků“, takzvané NDR, měli v dějinách jen tu a tam cosi společného s jižním a od roku 1949 západním demokratickým Německem, třeba s Bavorskem, Bádenskem-Württemberskem, s Hesenskem a se zeměmi kolem Rýna. To je patrné ještě dnes, dvacet osm let po sjednocení země. Ve východní části dnešního Německa, tedy v bývalé NDR, se pořád projevují dozvuky čtyřiceti let socialistické výchovy: Nejen násilné aktivity holohlavých, nacismem nakažených mládenců i starších pánů, ale i samotnými výsledky svobodných voleb, v nichž nadpoloviční většina voličů bývalé NDR hlasuje pro stranu Die Linke, tedy pro kryptokomunisty, a pro AfD. Nebo volby bojkotuje.

Komentář pátý: O německé národní povaze

U nás neplatí, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Německá píle a kvalifikovaná pracovitost sice dostávají trhliny, ale pořád platí –

a vyplatí se. O nějakém německém národním naturelu však nelze mluvit. Německým pracujícím všeho druhu a povolání však došlo, že uspokojivou životní úroveň – dnes jistě vyšší než třeba ve Spojených státech –, zajištěnou pro většinu sociálním zákonodárstvím, zdravotním a důchodovým pojištěním, si vyslouží jen ten, kdo odváděl čtyřicet let kvalifikovanou práci, platil daně a přispíval si na důchod. 

Komentář šestý:

Proč si Němci a Češi stále tak nerozumějí

Spolužití Čechů s takzvanými sudetskými Němci v Českém království, v rakousko-uherské monarchii ani po roce 1918 v Československé republice nebylo nikdy jednoduché, či dokonce harmonické, jak se mě snažil nedávno přesvědčit jeden sudetoněmecký historik. Soudím, že kdyby se Hitler a nacisté nedostali v roce 1933 v Berlíně k moci, tak by se Československá republika s demokratickou výmarskou republikou v otázce sudetských Němců dříve nebo později na nějakém kompromisu, snad podle švýcarského vzoru, jistě shodla. S Hitlerem po roce 1933 však dohoda v záležitosti sudetských Němců, žijících už po staletí na českém nebo moravském území, nebyla možná. Naši Němci propadli nejpozději koncem léta 1938 z velké části nacistické propagandě a požadovali hlučně Heim ins Reich (Domů, do Říše), kam ovšem jako rakouští občané do roku 1918 a potom jako státní občané ČSR nikdy nepatřili. Shrnuji: Odsun sudetských Němců byl po druhé světově válce nesmyslně zběsilý a krutý. Za odsun, za jeho provádění, se musíme stydět, ale dnes soudím, že byl nutný. Nedovedu si v roce 1945 představit obnovení Československa se třemi a půl miliónem, většinou nacismem nakažených sudetských Němců. Nikdo po válce v roce 1945 netušil, že tři roky po odsunu a pokusu obnovit po druhé světové válce československou demokracii komunisté po únorovém puči v roce 1948 zavedou i u nás jejich odrůdu bolševické totality. Tento historický fakt považuji za zločin, jehož se dějiny na českém a moravském národě dopustily. Ovšem český volič jim to v roce 1946, kdy KSČ v čele s Gottwaldem volby vyhrála, usnadnil.

Komentář sedmý:

Jak to má Merkelová s Českem

O vztahu kancléřky Merkelové k České republice toho je známo málo. Je to asi tím, že kancléřka se vztahem ku Praze příliš nezabývá. A když zaútočila na Čechy, protože odmítají bruselskými byrokraty předepsané kvóty běženců, byl to a je spíše pokus svalit část odpovědnosti za invazi nespočtu lidí na útěku do Evropy ze svých beder na česká. Přitom je do Německa sama doslova pozvala. Tento druh silové německé politiky bude pokračovat, pokud to bude Merkelové vyhovovat. A kancléřka se bude zviditelňovat spíš v Paříži, Bruselu a v Moskvě než v Praze s českým prezidentem Zemanem.

Komentář osmý: Spoluodpovědnost Němců za současnou politickou i ekonomickou krizi Evropské unie

Požadovat po současných Němcích, aby převzali spoluodpovědnost za Evropskou unii, je nesmysl. Němečtí občané totiž – stejně jako čeští – vědí, že současný bruselský neofeudalismus nikam nevede. Němečtí občané si většinou uvědomují, že na obsazování vedoucích míst na špici Evropské unie nemají vliv – o volbách do vedoucích a rozhodujících funkcí není v Bruselu ani řeč. Takže požadovat od nich spoluodpovědnost za činy nevolených papalášů, většinou politiků, kteří doma ne-

uspěli, tudíž je třeba jim v Bruselu zajistit korýtko, považuje většina buď za drzost, nebo si řeknou: Dejte mi pokoj s Bruselem, mám dost starostí s odpovědností za vlastní rodinu. Kladné výsledky politiky Evropské unie zůstávají v pozadí a ve stínu nařízení bruselské byrokracie, která si přisvojuje právo zasahovat do suverenity členských států či právo rozhodovat i o takových věcech, jestli v Olomouci mohou své syrečky nazývat olomouckými.  

A jedna otázka na konec:

Ve svých dvou autobiografických románech píšete o dvacátém století jako zkurveném. Jaké bude tedy to jedenadvacáté?

Odpověď na otázku lze formulovat takto: Jestli jsem před několika lety ve dvou románech psal o „zkurveném“ dvacátém století, tak to jedenadvacáté bude, mírně řečeno, stejné – ne-li horší. Viz dnes: Agresívní islám se pomalu, ale vytrvale stěhuje z Asie a z Afriky do Evropy. Druhá světová válka ještě neskončila.  Od roku 1945  se na naší milované Zemi odehrálo a odehrává několik desítek válek, krvavých a brutálních povstání  a revolucí, masových vražd.

Jeden významný africký politolog rozvinul v přednášce na slavné evropské univerzitě toto téma: Jestliže jste, bílí Evropané, křesťané, několik staletí vykořisťovali Afriku, zničili naši kulturu a zavedli tam v nevídaných rozměrech otroctví, tak my, Afričané, přicházíme teď do Evropy pro bohatství, které jste nám v době kolonialismu ukradli. 

Evropa po skoro dvou tisících letech končí, unavila se, vyčerpala a v bezohledné honbě za zisky vyčerpává všechny zdroje života, 

Vypadá to tak, mluvím o první pravděpodobnosti, že náš svět se při našem „přežraném“ způsobu  života v jedenadvacátém století promění ve skládku odpadků, že se nepopereme o platnost všelijakých morálních a etických principů, o náboženství, národnost a rasu, ale o litr ještě pitné vody, že se zadusíme v plynech a v jedovatých výparech.

Druhá alternativa zániku nebo ústupu naší staré a milované Evropy ze slávy je mi přijatelnější: Kulturně i jinak nás převálcuje nebo koupí dravá a zdravá Asie. 

Kdybych byl mladší, začal bych se učit čínsky. 

Jsem starý a nemám vnoučata, což mě uspokojuje. Kdybych vnoučata měl, žil bych ve strachu, co všechno zlého je v jedenadvacátém století očekává a postihne.

Zpracoval Marek Stoniš

Ota Filip, Marek Stoniš


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,310
20,530
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře