nahoru

Skoky do neznáma

Tereza Spáčilová 18. srpna 2016 • 00:15
Juliette Binocheová:  žena, která rozplakala  Tarantina
Juliette Binocheová: žena, která rozplakala Tarantina
• foto: 
Archív

Dokázala říct NE Spielbergovi. Třikrát, aby to snad neměl za chvilkovou slabost. Taky odmítla Billa Clintona, když ji, rozradostněn z hereččina broadwayského angažmá, pozval na návštěvu do Bílého domu. Nepřišla, a tak musel dorazit on do divadla. Juliette Binocheová zkrátka dokáže být svá. „Svoboda je to nejcennější, co člověk má. Odmítám hrát něčí loutku,“ říká držitelka Oscara, Césara i Zlaté palmy z Cannes.

Do Spielberga, k jehož nereflektovaným nabídkám (Indiana Jones, Jurský park, Schindlerův seznam) se v rozhovorech striktně odmítá vracet, protože už ji nebaví novináře přesvědčovat, že svého rozhodnutí opravdu, ale opravdu nelituje, si rýpla naposledy na letošním festivalu v Cannes. Ač odmítá být nazývána feministkou, plamenně tam pohovořila na téma rovnoprávnosti žen a králi Hollywoodu vyčetla, že je ve svých příbězích léta ignoruje.

Juliette Binocheová patří ke hvězdám, jež také na vlastní kůži zakusily, jaké to je „zpronevěřit“ se francouzskému vlastenectví. Když pro svou zemi vyhrála Oscara za Minghellova Anglického pacienta, přineslo jí to víc závisti než přízně. „To je stará známá věc, že když vyhrajete cenu venku, pár let doma nezavadíte o práci. Máte přece ty velké prachy z Hollywoodu,“ směje se diva. 

Přitížila si navíc i tím, že před francouzskými režiséry začala dávat přednost zahraničním tvůrcům – kupodivu ani ne tak hollywoodským, jako spíš exotickým. Pro Abbáse Kiarostamího nadšeně natočila minutový štěk, či spíše neštěk (její role v Šírin spočívala výhradně v tom, že zahalená do hidžábu minutu sedí a slzí), sama od sebe vyhledala i tchajwanského režiséra Chou Siao-siena (Let červeného balónku) či provokatéra Bruna Dumonta, jenž ji obsadil i do burlesky Líná zátoka, aktuálně uváděné v českých kinech. S Mexičankou Patricií Riggenovou zrekonstruovala drama zavalených chilských horníků (33 životů) a v pět let starém dramatu Polky Małgorzaty Szumowské Ony masturbuje natolik přesvědčivě, že dodnes musí novinářům vysvětlovat rozdíl mezi orgasmem a hereckým výkonem. Ale protože Juliette Binocheová je všechno, jen ne herečka, již lze jasně zaškatulkovat, občas nás překvapí odskoky k čistokrevné komerci. Masově ji proslavila romantická komedie Čokoláda s Johnnym Deppem a čokoládu propagovala i v reklamě na cukrovinky Ferrero Rocher. A nedávno (údajně na přání svých dětí) svolila dokonce k miniroli ve studiovém velkofilmu – Godzille. „Trvala přesně tři minuty čtyřicet pět sekund, pak mě ta bestie zabila, ale co bych pro své děti neudělala.“ Mimochodem nejen pro ně. Quentin Tarantino tvrdil, že díky ní poprvé brečel u blockbusteru. „Prý si musel sundat 3D brýle, aby ten potok slz zastavil. Budu to brát jako kompliment,“ směje se Francouzka, jež s novináři mluví zásadně anglicky.

 

Škála vaší práce je nebývale pestrá – jeden den hrajete v reklamě, další protančíte v totálně nezávislém představení Akrama Khana. Dá se vůbec definovat, podle čeho si své role vybíráte?

Zbožňuju risk, projekty, které jsou skokem do neznáma. Neznámo vzbuzuje obavy a porazit strach považuji za ten nejlepší pocit, k jakému lze dospět. Je to, jako když stojíte na okraji průrvy a váháte, zda pokračovat. Záleží, nakolik si věříte, jestli v sobě ­objevíte schopnost, o níž jste neměli tušení. Právě to objevování sebe samé mě na celém procesu baví nejvíc. Pořád se překvapuji.

Vzpomenete si, kdy jste takhle zariskovala nejvíc?

Měřítko nemám, ale odvahu nebo možná i kus nerozvážnosti vyžadovala už role v Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí. Vybrali mě na poslední chvíli, týden před první klapkou. Najednou jsem se ocitla ve filmu, kde jsem měla mluvit anglicky s českým přízvukem, přičemž jsem ani jeden z těch jazyků neovládala. Scénář Phila Kaufmana byl ale natolik skvostný, že jsem to prostě nemohla nezkusit. To je mimochodem na životě to nádherné – zcela nečekaně přináší zážitky, jež byste si sami nenaplánovali. A čím dál od Hollywoodu jste, tím větší dobrodružství máte šanci prožít. Proto taky neustále těkám po světě, proto vyhledávám japonské, tchajwanské či íránské režiséry. Nezáleží přitom, odkud pocházejí, ale jakou mají vizi a jak se shoduje s tou mou.

Když se neshoduje, odmítnete, tak jako jste odmítla Stevena Spielberga?

Že já o něm nemlčela. Tuhle otázku budu mít na talíři asi nadosmrti. Všichni se mě dokolečka ptají: Jak jste jenom mohla říct ne Spielbergovi? Tomu velkému Spielbergovi! Zařekla jsem se, že už na to nebudu reagovat. 

Já se ale neptám na Spielberga…

Každému herci se někdy do ruky nutně musí dostat scénář, u něhož se stydí už jen za to, že ho přečetl. Nejčastěji se to týká komedií: vlastně je dost vzácné narazit na dobrou veselohru. A ještě těžší na dobrého režiséra, jenž by ji byl ochoten natočit. Jako by to bylo něco prašivého.

Můžete být konkrétnější?

Ne.

Jak je to tedy s tím odmítáním?

Říct v dnešním světě ne vyžaduje dost odvahy. Zvlášť když jde o svět zmíněného Stevena Spielberga, ovládaný jenom určitým druhem lidí. Odmítat se ale musíte naučit a já to udělala nesčetněkrát, ať už proto, že jsem se zavázala k jiné práci, že jsem byla těhotná, nebo že jsem prostě chtěla víc natočit Modrou (herečka naráží na snímek Krzysztofa Kieślowského Tři barvy: Modrá z roku 1993; pozn. red.) než film o ještěrech. Patřím k lidem, kteří do své práce investují příliš mnoho času a energie na to, aby k ní přistupovali lehkovážně. Když na něco kývnu, musím mít zatraceně dobrý důvod – jen peníze, sláva nebo to, že jde o hlavní roli, nestačí. Film musí být cesta, na níž něco prožiju, vstřebám a předám, pak mi za oběť stojí.

Momentálně máte v kinech film Líná zátoka, jehož režisér Bruno Dumont vám prý zpočátku nedůvěřoval.

„Pochybuju, že to zvládneš,“ řekl mi doslova. 

Po tolika letech v branži? To se vás muselo dotknout!

No zabolelo to. Já o sobě samozřejmě nepochybovala, ale Bruno mé filmy neznal, netušil, že už jsem pár komedií natočila.

Ohradila jste se, doufám.

Na to jsem moc hrdá. Polkla jsem jedovatost, kterou jsem měla na jazyku, a jenom jsem si pomyslela: Tvoje škoda, brouku. Následně mě viděl v televizi v něčem, kde jsem byla vtipná, a změnil názor.

Jaký vztah vlastně máte ke komediím?

Miluju je. Jako divák i jako herečka. Ostatně první filmy, jež jsem kdy viděla, byly ty od Charlieho Chaplina. Už tehdy jsem pochopila, jak neoddělitelně k sobě patří tragika a komika. Smála jsem se u nich se slzami v očích a cítila se báječně. Mám to tak dodnes, když se chceme s dětmi pobavit, pustíme si Jerryho Lewise, to je génius. Dobrá komedie zkrátka musí mít vazbu na realitu, potřebuju v ní cítit život. Fórky pro fórky na mě nikdy nezabíraly.

V Líné zátoce se pohybujete na hranici vlastní karikatury, vaše komika je tam extrémní.

To mě právě bavilo. Čím jsem starší, tím raději si ze sebe utahuju. Předobrazem mé postavy byla hvězda němé éry a v té době se běžně přehrávalo. Navíc můj otec byl mim, často se pitvořil a já se po něm opičila. Byla jsem vždycky spíš extrovert, zbožňovala jsem okamžiky, kdy jsem lidi kolem rozesmávala.

Moc komedií ale ve své filmo­grafii nemáte.

Nějaké by se našly: Jet Lag, Život podle Dana, Čokoláda, vlastně i ta Nesnesitelná lehkost bytí… Natrefit na dobrou komediální roli ale vůbec není snadné.

A zřejmě i natrefit na dobrou roli obecně. Vaše kolegyně si stěžují, že od určitého věku na ně scenáristé přestávají myslet.

Já takový problém nemám. Chce to vybírat si role chytře, s vědomím, že co si jeden den uvaříte, budete jíst celé roky. Když kývnu na roli, kde jsem za naivní krásku, budou mi naivní krásky servírovat donekonečna. Jestliže mi vadí, když se žena prezentuje jenom jako hezký objekt, logicky to nebudu podporovat.

Postavení žen ve filmovém byznysu patří k horkým tématům. Jak se podle vás změnilo?

Moc ne, jen se o něm víc mluví. Pořád platí, že snáz zrealizujete projekt, jehož hlavní postavou je muž, to zkrátka tak nějak patří ke hře. Bavila jsem se na to téma s kamarádkou producentkou a ta mi potvrdila, že se jí peníze na filmy shánějí hůř prostě jenom proto, že v naší branži vládne mužský monopol. Podívejte se, kdo stojí v čele velkých hollywoodských studií či televizí, a pochopíte, o čem mluvím.

Takže máme problém?

V Americe ho mají určitě. A vzhledem k tomu, že americké produkce najdete všude po Evropě, má problém i zbytek světa. Evropská kinematografie je na tom o něco líp, přece jen tu tvoří spousta režisérek, ale Amerika potřebuje změnit přístup.

V Cannes jste mluvila na panelu podporujícím boj za ženská práva. Považujete se za feminist­ku?

Ne. To slovo je omezující. Jsem příznivcem činů namísto řečí – možná i proto, že má matka byla feministka a já to slovo slyšela až příliš často. Což neznamená, že si neuvědomuji, kdo jsem a co žádám. Prostě si jen myslím, že termíny jako feminismus pouze ještě více podporují stereotypní myšlení. V Antigoně mluví Kreón o tom, jak „nás žena nikdy, nikdy, nikdy nesmí přemoci“. Učebnicová ukázka mužského šovinismu, když to slyším, otevírá se mi kudla v kapse. Přesto je to dodnes rozšířený názor, zvykli jsme si na to tak, že už si ho ani neuvědomujeme. V tom vidím skutečný problém.

Zmínila jste, že Amerika má v tomto směru vůči ženám větší dluh než Evropa. Jakou zkušenost jste udělala v Hollywoodu?

Hollywood má pravidla, na něž jsem odmítla přistoupit. Když mi můj první agent předestřel kariéru za hranicemi, varoval mě, že bych se musela přestěhovat do LA a žít tam. To jsem odmítla. Podvědomě jsem tušila, že bych se musela stát součástí systému, s nímž nesouhlasím. Když čtete tamní scénáře, často zjistíte, že člověka pouze využijí pro svůj vlastní účel. Nedávají herci prostor, berou mu ho. Spoustu jsem jich odmítla, protože jsem nechtěla být loutka. Byly v něm ženské postavy, ale ne ženy jako takové. I proto jsem vstoupila do produkční společnosti We Do It Together. S kolegyněmi, jako je Jes­sica Chastainová, Queen Latifah, nebo Freida Pintová, podporujeme filmové projekty, které ženám otevírají skutečné příležitosti. Když nám nedávají prostor, tak jsme si ho zkrátka vytvořily.

Prý jste se na ženy ptala i Spielberga.

Chtěla jsem, aby mi vysvětlil, proč své příběhy věnuje výhradně mužům. Nevybavím si od něj film, který by měl ústřední ženskou hrdinku. Nedokázal se obhájit. A zdůrazňuji, že jinak mám pro tohoto režiséra jenom slova obdivu. 

Když už jsme u jednotlivých jmen: jednou z vašich prvních zkušeností bylo natáčení s Godardem. To musel být křest ohněm.

Otřáslo to vším, co jsem do té doby vyznávala. Odchovalo mě divadlo, matka učila divadelní herectví. Načež jsem se ocitla na placu syrového dokumentaristy. Připadala jsem si jako obtížný hmyz, pořád mu něco vadilo. Buď řešil počasí, nebo technické problémy, donekonečna měnil scény. Jeho rozhodnutí přicházela na poslední chvíli, většinou jsme jen zoufale seděli v hotelu a netušili, co nás čeká. Jeden den napsal monolog a druhý jsem ho musela umět. Propadala jsem panice, neuměla jsem se takhle rychle učit. Navrhl, že mi dá sluchátko a bude mi repliky napovídat, ale to mě ještě víc rozhodilo. Nakonec mou roli zredukoval na tři řádky. Cítila jsem se jako úplný diletant, ale dnes to beru jako cennou lekci. Naučilo mě to, že od režisérů nemám zásadně nic očekávat, že si musím poradit sama. Byla to lekce z dospělosti.

Na své role se ale tak trochu v duchu cinéma vérité připravujete: kvůli Milencům z Pont-Neuf jste prý například spala pod mostem.

Chtěla jsem poznat, jaké to je, nemít domov. Chodila jsem tam, kam všichni bezdomovci, ustlala jsem si na ulici, jedla v útulcích. Ve Třech barvách jsem si zase měla rozdrásat ruku do krve. Krzysztof Kieślowski chtěl použít protézu, ale já odmítla, nevadilo mi, že to bude bolet. Hrozně se tehdy rozzlobil. Křičel na mě, že je to jen film a že mě nenechá, abych se kvůli němu zmrzačila. Jako mladá jsem měla pocit, že kdyby to role žádala, klidně kvůli ní umřu. Pak se to jednou málem stalo a mně došlo, že si musím stanovit hranice. Vylezla jsem z vody, kde jsem se topila, a řekla si, že život má přednost před uměním, ne naopak. Což samozřejmě neznamená, že bych svou práci šidila. A když jde o takové příjemné věci, jako naučit se vařit čokoládu, tak to dodnes absolvuji s nadšením.

Čokoláda byla jedním z vašich nejdiváčtějších filmů. Čím to, že na ni tak náročná herečka kývla?

Bavili jsme se o komedii a vidíte – žánr tu byl pro mě jeden z hlavních argumentů. Společně s tématem pokrytecké společnosti, kterou film metaforicky vykreslil. A pak samozřejmě čokoláda. V Paříži je jeden nenápadný obchůdek, určitě byste ho přešla. Jeho majitel umí o čokoládě vyprávět tak, že zapomenete na vše okolo – já kvůli němu takhle jednou přišla pozdě k zubaři, jenž sídlí opodál. Před natáčením Čokolády jsem ho znovu navštívila a vyráběla s ním velikonoční cukrátka. Myslela jsem, že už čokoládu nebudu moct ani cítit, ale paradoxně jsem ji milovala tím víc, čím víc jsem do té kakaové alchymie pronikala.

Malovat jste začala taky v souvislosti s filmem?

Malovala jsem odjakživa. Táta sochařil, zkoušel mě to naučit, ale s papírem a barvami mi to šlo líp. Hodně jsem malovala, když jsem čekala syna, pak jsem s ním jezdila po výstavách, ale nedalo se to stíhat. Teď už jsem dlouho štětec do ruky nevzala.

Pro film Words and Pictures jste ale pár obrazů vytvořila.

Ne pár, všechny. Když už jednou hraju malířku, přece nebudu čmárat do cizího. Potřebuju mít cíl, pak tvořím ráda a hodně. Například jsem portrétovala režiséry, s nimiž jsem pracovala: Kieślowského, Kiarostamího, Chou Siao-siena.

Prý režisérům píšete i básně.

Raději použijte minulý čas: psávala jsem. Vyšly ve sbírce se zmíněnými obrazy, psala jsem je francouzsky i anglicky.

Malujete, píšete, hrajete, tančíte, v posledním filmu dokonce i zpíváte. Jak byste se popsala v encyklopedickém hesle?

Juliette Binocheová, umělkyně. Snažím se něco vyjádřit, a jakými prostředky to dělám, je vlastně podružné. Tanec pro mě není tanec, ale malování ve vzduchu. Malba je zase tanec na papíře. Všechno se prolíná se vším.

 

Tereza Spáčilová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,860
28,660
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře