Hodně se toho napsalo o tom, že masová podpora Karla Schwarzenberga ve velkoměstských kruzích je kýč, iluze, nebo simulakrum. Jenže kýče a simulakra jsou tu všude kolem nás - a z nich si mysl vybírá jen některé. Proč si tolik lidí vybralo právě toto jedno konkrétní?
Simulakrum - což je slovo které ve spojitosti s volebním kultem Karla Schwarzenberga použil filosof Václav Bělohradský - je termínem francouzského filosofa Jeana Baudrillarda a označuje vyprázdněný obraz, formu bez obsahu, ikonu nebo nápodobu. Na podpoře mladých lidí Schwarzenbergovi - konzervativci, katolickému šlechtici a ministrovi pravicové vlády - Bělohradský ilustruje iluzornost identifikace s někým, kdo se mi jinak jeví - či je mi jinak podáván - než jaký ve skutečnosti je.
Václav Bělohradský ale vytahuje jen jeden případ z řady dalších. Pro řadu intelektuálů samotný obraz Bělohradského funguje jako určitý druh simulakra, neboť pro ně představuje simulakrum západního postmoderního filosofa. Konstrukce tohoto simulakra je postavena i na tom, že používá termíny jiných západních postmoderních filosofů - jako je například termín "simulakrum" sám. Bělohradský posuzuje, do jaké míry je obraz knížete oddělen od referentu (= reálného obsahu). Sám sebe však logicky reflektovat nemůže.
Takže tady máme dvě simulakra - "symbol politické změny" Schwarzenberga a jeho volební kampaň, a dále "postmoderního filosofa" Bělohradského, který se k té kampani vyjadřuje. To celé se odehrává v prostředí dalšího simulakra, kterým jsou celé prezidentské volby, jež se z voleb prezidenta přeměnily na hledání spasitele.
Můžeme se na to ale podívat i zcela jiným pohledem. Jiný francouzský intelektuál Michel Foucault definuje osobnost konkrétního člověka - ve filosofické terminologii subjekt - jako něco, co vzniká na základě okolních vlivů. Nejprve jste jako taťka s mamkou, pak jako spolužáci ve školce, potom jako postavy v knížkách které čtete, potom jako texty kapel které posloucháte.. To moje JÁ, ten středobod psychického světa každého člověka, je vytvořeno z těch druhých. Proti Sartrovi posun, že?
Pokud na prezidentskou kampaň nazíráme takto, je to referendum o tom, kým chtějí lidé být. Prezident je symbolická postava. Hodnota symbolu spočívá právě v psychickém světě, ne v tom exekutivním politickém. Schwarzenberg má podporu především nikoli díky kampani nebo pomatení lidí simulakry, ale proto, že lidé chtějí být jako on - člověkem mluvícím šesti jazyky, z dobrého rodu, mužem zabezpečeným.
A protože role prezidenta je právě role symbolická, postava od které se bude odvíjet stavba subjektu dalších generací - je dobré, aby to byl právě on. Protože i když nikdo se nestane šlechticem jen na základě toho že věří ve Schwarzenberga, něco mu to do života dá. My potřebujeme žít v pohádkách - realita je tak zoufale pragmatická. Jak ví přece každý, kdo četl knihy Julese Verna.
