Až na vrcholky hor s Muirem – a až na dno žurnalistiky s Ecem | Reflex.cz
reklama
nahoru

Až na vrcholky hor s Muirem – a až na dno žurnalistiky s Ecem

Kateřina Kadlecová15. října 2015 • 08:00
Až na vrcholky hor s Muirem – a až na dno žurnalistiky s Ecem
Mé první léto v Sieře Nevadě a Nulté číslo
• foto: 
Archív

Čerstvý román Umberta Eca možná chtěl být konspiračním thrillerem s přidanou hodnotou. Jenže není. A máte-li rádi toulky přírodou, případně si chcete naplánovat výlet do Yosemitského národního parku nebo naopak na svou výpravu do srdce Kalifornie a na špice Sierry Nevady zavzpomínat, přečtěte si dávný deník Johna Muira, průkopníka ochrany divočiny.

reklama

Nulté číslo
Umberto Eco: Nulté číslo

V sobotu 6. června roku 1992 neteče v bytě jednoho námezdního pisálka voda z kohoutku – někdo vypnul její přívod. Jak to souvisí s nerealistickým, bizarním projektem bulvárního periodika s názvem Zítřek? Nulté číslo, nezvykle krátký, v pořadí sedmý román třiaosmdesátiletého italského prozaika, sémiotika, filozofa a literárního a mediálního kritika Umberta Eca, autora Jména růže, Foucaultova kyvadla či nedávného Pražského hřbitova, se odehrává v jeho domovském Miláně a je plný paranoidních historek a pokřivených charakterů. 

Po zdlouhavém a vlastně zbytečném exkurzu do studentského mládí hlavního hrdiny se ve stylizovaných deníkových zápiscích dostáváme na začátek příběhu – a připravme se, slovy Ecova rivala Dana Browna, na pěkně hustou „pavučinu lží“. V pondělí 6. dubna 1992 se ředitel redakce dosud neexistujících novin, pan Simei, setkává s naším vypravěčem, panem Colonnou, a nabízí mu práci. Ať Colonna dělá jakéhosi stínového šéfredaktora, a především ať jakožto Simeiův ghostwriter tajně sepíše jakýsi fiktivní deník, „paměti jednoho novináře, vyprávění o roce práce na přípravě novin, které nikdy nevyjdou“. Projekt oněch novin, žurnalistické Potěmkinovy vesnice v době, kdy se italská špinavá politika pomalu mění v politiku čistých rukou, platí šedá eminence komtur Vimercate, boháč a mediální magnát, který chce svým rádoby investigativním, ale ve skutečnosti spíše cíleně nactiutrhačným listem vydírat finančníky a politiky, aby se dostal výš. Proč Vimercate najal nulu Simeie a ten s knihou o vzniku úplně jiných, ideálních novin, jíž jsou přisuzovány nereálné ambice a úspěchy, oslovil další nicku, nedostudovaného padesátníka bez rodiny, bez peněz a bez cíle Colonnu, není zřejmé.

Jisté je, že podobných nýmandů se v redakci sešlo víc a podle toho vypadají jejich porady. Chodící slovníky floskulí se vzájemně učí používat bezobsažná klišé, odmítají lákavé materiály a jásají nad nudnými a přihlouplými, vzájemně si vysvětlují, jak se „dělají noviny“ (přesněji jak se možná vyráběly někde v zapadlém italském regionálním bulvárku kdysi před čtvrstoletím, což je vzhledem k následným technologickým inovacím pravěk). A také zesměšňují své čtenáře i sebe samé: „Copak někdo čte knihy recenzované v novinách? Většinou je nečte ani recenzent, a kdoví, jestli sám autor, když se tak dívám na některé knihy, vážně o tom pochybuju.“

Snad jediná jakžtakž sympatická bytost ze šestice přicmrdavačů je osmadvacetiletá Maia Fresia, většinu děje Ecova románu však na svých letitých bedrech ponese Romano Braggadocio, vymetač archivů, lovec senzací, překrucovač pravdy a výrobce důkazů. Tento obsedantní dědek čtenáře zahltí několikastránkovými monology, v nichž se brodí vlastní sečtělostí (tedy odvádí špinavou práci za samotného Eca, jehož romány demonstrují autorovu vzdělanost odnepaměti), ale vzhledem k nudnosti oněch pasáží o automobilech a Mussolinim spíš zapadá do bahna tlachavosti (ostatně na „brago“, italsky bahno, upomíná jeho příjmení). Právě Mussoliniho příběh, přesněji historka o jeho – možná domnělém – úmrtí a jeho ideových pohrobcích z úst zapáleného „investigativce“ Braggadocia, má čtenáře ohromit. Jenže se to nepovede. Husté množství italských historických a politických reálií, nám povětšinou zcela cizích, je spleteno v konspirační teorii a „noviny tu přece nejsou od toho, aby zprávy šířily, ale aby je tutlaly“. Senzace je příliš složitá na to, aby nadchla, a v přímých řečích je až moc závorek na to, aby působily jako opravdové, věrohodné výpovědi těch, jimž jsou připisovány… Poučná pasáž o falešných řádech Maltézských rytířů a zajímavosti z místopisu starého Milána výsledek nezachrání, a když v závěru Colonna pronáší ke své milé ono příšerné klišé, že „svět je zlý sen, miláčku. Chtěl bych z něj vystoupit, ale prý to nejde, jedeme rychlíkem, který nikde nestaví,“ přeje si část čtenářů také vystoupit – z téhle až příliš angažované, nepropracované skrumáže výpisků z novinových archivů, z toho za vlasy přitaženého příběhu o tom, jak se (ne)dělaly noviny kdysi před čtvrtstoletím a jak se podle autora nejspíš tak trochu dělají dodnes. 

Nulté číslo možná v něčích očích přispívá ke kritice médií i dnešní povrchní, mamonářské společnosti spektáklu; v mých nikoli. Když Umberto Eco v květnovém rozhovoru pro deník LʼHumanité okázale konstatoval, že jeho předchozí romány byly jako Mahlerovy symfonie, tento je víc jazz,“ očekávala jsem od novinky lehkost a zábavnost. Jenže přes zjednodušení kompozice, zploštění a okleštění děje a nenáročnost jazyka se vtip až na pár pasáží nedostavil a tento nový (v italštině vyšel na samém počátku tohoto roku), dietní Eco vůbec nezabírá, nedrží pohromadě. Víc než spisovatel sám mě vlastně bavila překladatelka Anežka Charvátová, která do čtvrtstoletí starého italského deníku na vhodná místa zakomponovala aktuální české fráze typu „připlouvají kapříci“, „tak určitě“, „to mě netankuje“ nebo výrazy jako „honimír“ a „poštívat“. Bohužel musím v tom duchu přiznat, že mě kniha poštívala místy k nesnesení a že mě vlastně ani trochu netankovala.  

Mé první léto v Sieře Nevadě
John Muir: Mé první léto v Sieře Nevadě

Něco pro ty, kdo milují přírodu, zejména pak tu v okolí Yosemitského národního parku. Konečně, po více než století od vydání originálu, totiž vychází jedna zásadní, ba ikonická publikace: stylizovaný deník amerického přírodovědce, ochranáře a environmentalisty Johna Muira Mé první léto v Sieře Nevadě. Úžasné zápisky o tom, jak jako čerstvý třicátník po více než čtvrt roku doprovázel dvoutisícové ovčí stádo, ta „kopytnatá sarančata“, „vyzáblá, zoufalá stvoření, připomínající spíš vlky než ovce“, pastvinami kolem indiánských srubů a krajinou nejkrásnějších horských luk a ledových potoků až do nitra monumentálních Yosemit a „Pohoří světla“, vženou slzy do očí všem poutníkům. Zejména pak čtenářům spřízněných duší, Thoreaua a Snydera. Ve skvělém překladu Jana Hokeše knížku právě vydala Paseka.

Texty o obou knihách vyšly v tištěném Reflexu.



Klíčová slova: knihymuireco



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama