Yann Tiersen hledá obsah | Reflex.cz
reklama
nahoru

Yann Tiersen hledá obsah

Daniel Konrád11. května 2010 • 12:00
Yann Tiersen hledá obsah
Yann Tiersen v pražském divadle Archa
• foto: 
ČTK

Způsob, jakým se francouzský multiinstrumentalista Yann Tiersen v posledních letech snaží odříznout od své dosavadní kariéry, má s nadsázkou paralelu v Dylanově někdejší proměně z role lidového písničkáře na rockového muzikanta. Po letech strávených pokusy o oživení francouzské pop-music nyní zdatný klavírista přechází ke kytaře a vrací se k elektrickému garážovému rocku, na němž vyrůstal. Novou formu se mu ale zoufale nedaří naplnit.

reklama

 

Hvězdná chvilka letos čtyřicetiletého Tiersena přišla s uvedením filmu Amélie z Montmartru. Ve studentských a festivalových kruzích již dávno vyhledávaný, ale obecně stále opomíjený klavírista tehdy přesně vystihl spodní vlnu zájmu o film, který je v prvé řadě konfesí lásky ke staré romantické Paříži. Tiersenovy kaskády minimalistických akordových sazeb, hra na pradávný věrozvěst francouzské trubadúrské lásky akordeon, vypůjčené postupy z cikánských dechovek či karnevalová hudební procesí à la Nino Rota se v čistém aranžmá protínaly s Debussyho impresionistickými náladami, Satieho jednoduchostí i beethovenovskými melodiemi a společně s Amélií odstartovaly vlnu celoevropské renesance lásky k Paříži. Až se zdálo skoro dojemné, že mladá generace nalezne v obrazech bicyklu vrzajícího po oprýskaných kočičích hlavách, sluncem zalitých alejích a romantických snídaních s bagetou a kávou na lavičce u Seiny stejnou poetiku, jaká před bezmála sto lety u Apollinaira nebo Fargua omámila nadšence tehdy převážně literární.

 

Většina hudby ale pocházela z Tiersenových opomenutých prvních alb a teprve ve spojení s obrazovou poetikou Amélie našla pro svou formu patřičný obsah. Navzdory klavíristově nezpochybnitelné muzikálnosti šlo totiž přece jenom o hudbu k filmu, která sama o sobě obstojí hlavně jako doprovodná kulisa na pozadí. Po zhlédnutí Amélie se k ní pak posluchači vraceli proto, že jim nadále připomínala hravou a zamilovanou jarní Paříž.

 

Jenže hudebně stagnujícího Tiersena patrně omrzelo se k někdejší tvorbě neustále vracet, a proto začal hledat, kudy stigmatu Amélie uniknout. V posledních letech proto akcentuje hlavně druhou složku své tvorby, jež absencí výraznějších melodií a repetitivním rozehráváním písní postavených na rozkladech základních akordů připomíná jakési vylidněné hudební skici. Až se skoro nabízí podvědomá paralela s francouzským existencialismem, šedesátými lety na barikádách a houstnoucím prostorem kaváren na Saint-Germain-des-Prés. Však i Tiersen snáší svou hudební tíseň s určitým šarmem a v ryze gainsbourgovské tradici navíc dávno vyhledává zpěváky, kteří spíš než dokonalým projevem udivují mírně nehudebním, ale o to osobitějším výrazem.

 

V projevu kapely, s níž přijel do Archy, se tak definitivně ztrácejí paralely s filmovou muzikou Nymana či Badalamentiho i vážnou hudbou z přelomu věků, a naopak nastupují srovnání s vlnou britského punku 80. let či současným nezávislým rockem. Autenticitu tomu dodali britský bubeník a kytarista, kdežto sám Tiersen po boku francouzského basisty a klávesisty většinu koncertu odehrál na kytaru.

 

Nový repertoár sice zachovává kontinuitu s cyklickou stavbou náladových črt a občasnými, byť neinvenčními experimenty s elektrickým zvukem, podprůměrně hrající kapela ale jako by vůbec neměla co říct. Jedna bezvýrazná skladba míjí druhou a vyjma oprýskaná rocková klišé během půldruhé hodiny nezazní vlastně vůbec nic, ani jedna melodie, ani jediná pamětihodná „písnička“. Jediný světlý bod večera tak zastanou pasáže, v nichž se jinak klasicky hudebně vzdělaný Tiersen chopí houslí a odehraje sice hodně na efekt dělané, ale přesto nápadité doprovodné party.

 

Hudební plochy se v pondělní Arše slévaly jedna v druhou a v tomto ohledu bylo vystoupení snad nejhorší možnou reklamou na Tiersenovu nadcházející desku Dust Lane; kapela jako by celý večer jen hledala nouzový východ.

 

Člověka by to ale nemělo udivit. Tiersen dělá pořád hudbu především filmovou, tedy ideální na podklad či k dokreslení atmosféry. Jen musíme doufat, že i pro muziku z alba Dust Lane dříve či později nalezne souhlasící filmový obraz. Momentálně to vypadá, jako by někdejší francouzský romantik jen hledal ztracenou tvář.

Daniel Konrád


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama