Celé jsem si to prožil | Reflex.cz
reklama
nahoru

Celé jsem si to prožil

Kateřina Kadlecová20. ledna 2010 • 16:30
Celé jsem si to prožil

Tomáš Zmeškal vydal na konci minulého roku druhý román a vzápětí získal Cenu Josefa Škvoreckého. Předloňská románová prvotina spisovatele a středoškolského učitele angličtiny Milostný dopis klínovým písmem uchvátila...

reklama

Tomáš Zmeškal vydal na konci minulého roku svůj druhý román a vzápětí získal Cenu Josefa Škvoreckého. Předloňská románová prvotina třiačtyřicetiletého spisovatele a středoškolského učitele angličtiny Milostný dopis klínovým písmem uchvátila recenzenty i porotce soutěží také proto, že střízlivý popis odrazu normalizace v rodinných poutech jako debut nepůsobí.

Kritičtější ohlasy sklízí druhý román, Životopis černobílého jehněte, v němž se TOMÁŠ ZMEŠKAL opět vyrovnává s dobou minulou a tentokrát i s fenoménem (vlastní) jinakosti.

Když jste v listopadu přebíral Cenu Josefa Škvoreckého za svůj debut, nechával jste nemocného spisovatele na dálku pozdravovat. Znamená pro vás ta cena něco zvláštního, kromě satisfakce po neproměněné nominaci na Magnesii Literu, čtvrt milionu korun a pozornosti médií pro vaši aktuální knihu?



Škvoreckého román Příběh inženýra lidských duší byl v mém životě jednou z významnějších knížek. Dostal se mi do ruky jako samizdat, přepisoval jsem totiž na stroji jeden jeho díl. Byla to bomba, přímá rána. Znal jsem už předtím Škvoreckého povídky a Zbabělce, ale tohle mě oslovilo mnohem víc, dokonce víc než Kunderovy texty.
Jak velkou důležitost přikládáte cenám a hlasům recenzentů? Ptám se proto, že váš nový román Životopis černobílého jehněte někteří recenzenti posuzují poměrně negativně.

Pokud jde o ceny, připadá mi zbytečné určovat pořadí u uměleckých děl. Ale jsou-li dnes soutěže a žebříčky jedinou cestou, jak dostat knihu ke čtenáři, nedá se nic dělat. Recenze bedlivě čtu; samozřejmě mě zajímá, co si myslí poučený čtenář, jakým recenzent je. Dost sleduji teoretické zázemí kritiků. Nečerpají totiž jen ze své zkušenosti s knihou, pokaždé sledují nějaký koncept. Přímý dopad na autora by dnešní kritika mít neměla, spíš by měla signalizovat, jaké vanou kulturní větry.

Životopis černobílého jehněte popisuje, do velké míry autobiograficky, nesnadné dětství a dospívání dvojčat Václava a Lucie, jejichž maminka je Češka a tatínek Afričan. V hlavní roli příběhu je však stejně jako v Milostném dopise klínovým písmem spíš doba a rodina. Co vás tak fascinuje na socialismu?

Narodil jsem se v něm, to mi pro inspiraci stačí. Celé jsem si to prožil. Až když jsem odjel do Anglie, došlo mi, že ta doba byla celá obrovsky divná, absurdní.
Odjel jste v jedenadvaceti letech, roku 1987 – opustil jste kromě svých blízkých i Psí vojáky, se kterými jste nějakou dobu zkoušel. Také začátek devadesátých let jste strávil v Londýně.



Studoval jsem tehdy literaturu na King´s College University of London. Udržet se tam bylo ohromně těžké; zkouška ze staré anglosaštiny byla náročná i pro rodilého mluvčího. Lektoři a profesoři byli špičky ve svém oboru a navíc byl přítomen jeden zvláštní faktor: nemuseli jste s nimi souhlasit. Ba dokonce byli rádi, když se s nimi nesouhlasilo.
Jak se vám podařilo odjet, s vaším kádrovým profilem a nezávislými názory?

Jel jsem se do Anglie oženit, má žena byla odtamtud. Poznal jsem ji tady, měla v Česku přátele, a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Vyřízení povolení ke sňatku v zahraničí trvalo skoro půl roku, ale nakonec jsem odjel na výjezdní doložku, která měla platnost čtrnáct dní. Oni prostě mysleli, že si nevěstu vezmu a pak se vrátím, ale samozřejmě jsem se nevrátil.

Když loni v září vyšel Milostný dopis klínovým písmem, už jste měl v šuplíku hotový Životopis černobílého jehněte.

První knihu jsem začal psát v roce 1999 a dokončil ji roku 2003. Pak jsem rukopis rok nabízel vydavatelům, už jsem to skoro vzdával. V letech 2005 a 2006 jsem tedy pracoval na Životopise. Pak se Dopisu chopil nakladatel Viktor Stoilov z Torstu. Literatura je dnes běh na dlouhou trať, ale jak se říká, nikdo mě k psaní nenutil. I když přiznám, že jsem doufal, že ten proces bude rychlejší.
Bylo zřejmé, že svůj příběh člověka s částečně africkou krví musíte literárně ztvárnit. Jako kluk jste si asi v sedmdesátých letech užil svoje – váš tatínek, který byl jako ekonom v šedesátých letech v Československu na stáži, pochází z Demokratické republiky Kongo.


V Životopise jsou zárodky skutečných událostí, třeba příběh odvodu; sám jsem si taky chvíli pobyl v psychiatrické léčebně. Využil jsem své zkušenosti i v popisu epizody, v níž Václava nechtějí přijmout do vojenského orchestru kvůli barvě kůže. Jako klarinetista-amatér jsem do toho orchestru dělal zkoušky, složil jsem je, a nakonec mě nevzali, protože se politrukovi dostala do rukou moje fotka. Prokazatelně to bylo kvůli mému původu.
Milostný dopis jste psal čtyři a půl roku, což je velmi dlouhá doba, a rok po vydání přijdete s novinkou. Jestli budete chtít tempo udržet, budete muset souborně vydat všechny své povídky…

Na povídky se nechystám, pracuju zase na románu, takže budete muset počkat. Jsem zatím v přípravné fázi, dávám si dohromady materiál, rešeršuju, dělám si poznámky, které pak vzápětí škrtám... To předběžné studium mě baví; ale s psaním samotným se to nedá srovnávat, psaní je vůbec nesrovnatelné s čímkoli jiným.

Webové stránky autora: www.tomaszmeskal.cz









Tomáš Zmeškal:
ŽIVOTOPIS ČERNOBÍLÉHO JEHNĚTE


Vydal Torst, 2009. 340 stran.





Sledujte rubriku LITERATURA





Klíčová slova: ZMEŠKAL



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama