V sobotu jsem psal o fotbale: Má v sobě zcela přirozeně něco, k čemu se film dopracovává jen za pomoci největším mistrů oboru – pravdu. Znovu jsem si to uvědomil u dvou dokumentů, které jsem na festivalu viděl hned po sobě. Dolují pravdu zcela odlišnými prostředky.
Italský dokument Požár na moři se tváří jako portrét ospalého ostrova Lampedusa, v jehož blízkosti se plní sběrný tábor běženci z člunů bloudících po okolním moři. Režisér Gianfranco Rossi stál před úkolem „osvěžit“ obrazy emočně vytlučené zpravodajstvím a dát jim znovu dramatickou sílu. Vymyslel to perfektně. Navzdory tragičnosti situace sledujeme dlouhé, logistice záchranářů podřízené obrazy beze slova komentáře. Málokterý záběr ukáže celek, kamera běží po detailech a zesiluje pocit klaustrofobie a dezorientace. Stejný prostor dostávají portréty několika domorodců, jejichž životní rutina je podobně tichá a samozřejmá jako práce záchranářů.
Obyvatelé ostrova se s běženci nepotkají - s jedinou výjimkou a tou je místní lékař, poskytující uprchlíkům první pomoc. Ohledává jejich mrtvoly, aby vzápětí předepisoval dvanáctiletému Samuelovi brýle, což je pro chlapce katastrofa, neboť mu překáží při střelbě z praku. Nezúčastněností nás režisér dostane tam, kam potřebuje – na stejnou vzdálenost od moderátora místního rádia, který pouští písně na přání, i dehydrovaným a vyčerpaným lidem, kteří chtějí jen přežít.
Šokující má být rakouský dokument Helmut Berger, herec. Pravdu hledá jinak, a dlužno podotknout někdy až za hranou filmařské etiky. Vzpomněl jsem si při jeho sledování na dokument Drahomíry Vihanové Proměny Přítelkyně Evy, kdy režisérka točila smutné stáří zpěvačky Evy Olmerové i mimo oficiální rozhovor. Režisér Andreas Herzog v podstatě natočil film o filmu v celovečerní stopáži. Vyřadil veškeré historky z natáčení, jejichž „odtajněním“ jej samolibý filmový milovník bláhově vydírá, a „hledá“ pravdu jen tam, kde se – jakože – netočí.
Věděl herec, že ho natáčí? Pokud ne, je to nefér. Pokud ano, je to řízený exhibicionismus. Stařec si vyloženě užívá poslední chvíle před kamerou, je opilý, vyznává režisérovi lásku, nadává mu, nabízí mu sex. Ve finále mu režisér u sexu opravdu asistuje. Takový výlev nemá větší hodnotu než pár nacvičených vzpomínek na zašlou slávu. Je to těžká póza.
Jak se hledá pravda, připomenulo ve Varech restaurovaná kopie Passerova Intimního osvětlení z roku 1965. Je ukrytá v posledním záběru, v němž si hrdinové příběhu připíjejí vaječným likérem. Je tak hustý, že ze sklenice do úst teče snad celý život.
