Lenka Klicperová v syrském Kurdistánu: Jak se fotí boj s Islámským státem | Reflex.cz
nahoru

Lenka Klicperová v syrském Kurdistánu: Jak se fotí boj s Islámským státem

Lenka Klicperová - Lidé a Země9. června 2016 • 12:00
Lenka Klicperová v syrském Kurdistánu: Jak se fotí boj s Islámským státem
foto: Lenka Klicperová - Lidé a Země

„Slyším hvízdat kulky kolem uší. Zvláštní zvuk, který už nezapomenete. Sedím tam na bobku a říkám si, co budu dělat,“ vzpomíná šéfredaktorka časopisu Lidé a Země Lenka Klicperová, jak fotografovala boje (nejen) kurdských jednotek s Islámským státem.

Frontová linie nyní kopíruje řeku Eufrat, začíná nějakých třicet kilometrů od Kobaní. Na řece leží i přehrada a město Tišrín – asi hodinu a půl jízdy autem od Kobaní. Tam teď zuří těžké boje. Dostat se sem však není nic jednoduchého – velení SDF se bojí nepříjemností, kdyby tu byli zabiti nějací novináři. A tak cestu nepovoluje nikomu.

Více reportáží Lenky Klicperové z bojů s Islámským státem najdete na webu Lidé a Země - ze Sýrie a z Iráku

Jenže my máme dobré kontakty, a tak s malou obálkou od místního mediálního oddělení míříme na Tišrín. V obálce je naše propustka – alespoň tak předpokládáme, máme zakázáno ji otevřít. Že se blížíme k Tišrínu, poznáme snadno – podle dunění děl a ostrého štěkání kulometů.

Zastavujeme na malinké základně kousek od přehrady. Ostřelování neustává. Najednou vidím, jak se několik mužů hrne k autům, bere si zbraně. „Můžu jet s vámi?“ Ale jo, proč ne, jedno místo máme.

Rychle sahám po fotobrašně a sedám do auta. „Buď opatrná a když se bude střílet, nikam nelez,“ rychle ještě instruuje fixer a tlumočník Džamál. Netuším, kam jedu, nikdo z mých „spolubojovníků“ nemluví anglicky.

Jakmile opustíme auto, jsem tu už jen sama za sebe. Okamžitě se dostáváme pod palbu a nikdo na mě nemá čas. Musím se o sebe postarat sama. Hledám si krytí a snažím se fotit, proto jsem tady. Svítí slunce, je před polednem, takže pro fotografa to nejhorší světlo. Ale nedá se nic dělat. Sedím pod násypem a fotím střelbu z kulometu.

Najednou vidím, že na téhle části postu jsem sama. Všichni někam zalezli. Slyším hvízdat kulky kolem uší. Zvláštní zvuk, který už nezapomenete. Sedím tam na bobku a říkám si, co budu dělat. Najednou na mě mává jeden z vojáků a posunkem ukazuje, ať si hlavně nestoupám. „No to mi taky došlo,“ bručím v duchu, ale pořád mi není jasné, jak se z téhle šlamastyky dostat se zdravou, neprostřelenou kůží. Nakonec seberu odvahu a v podřepu se přesunu na bezpečnější místo, jestli se to ovšem takhle dá nazvat.

Čas moc nevnímám, ale pod palbou můžeme být už tak hodinu, možná víc, když na mě moje družstvo mává, že jdeme pryč. Sedám do auta, šťastná, že jsem to přežila. To ovšem netuším, že to nejhorší mě teprve čeká. Auto zastavuje po pár set metrech.

Z posunků se dozvídám, že dál jdeme pěšky. Jeden z „hevalů“ (oslovení, něco jako soudruh, kamarád) mi podává M16. Ještě toho trochu, jako by nestačila moje těžká fotobrašna. Odmítám, on jen pokrčí rameny.

Odcházíme. Jeden z vojáků nese velkou zvláštní zbraň – jde o odstřelovačku, k níž někdo přimontoval hlaveň z kulometu. Prý je to známá zbraň PKK, která se už vyrábí léta pod označením Zagros II. Ani na okamžik neustává palba, těžké ostřelování. Těsně u Eufratu je krajina mírně zvlněná plochými kopečky, které se takřka otřásají pod tíhou dopadů raket. Terén je nepříjemný, pod nohama se mi drolí malé kamínky, stoupáme, klesáme, v krajině, kde není ani půlmetrová možnost krytí. Říkám si už poněkolikáté, že tohle nemůžu přežít. Pak pochopím, kam jdeme – na kopeček, kde je malinkatý post SDF a kde evidentně potřebují podporu.

Stále pod palbou se škrábeme na kopec, už je mi jedno, jestli na nás střílí, nebo ne, hlavně ať už si můžu sednout. Svalím se na okraj ke stanu a těžce oddechuju. Tady je to ještě horší než na předchozím stanovišti. Krytí ještě mizernější a palba soustavná.

Hevalové mě okamžitě odvádějí do malého krytu. Střídají se u kulometu, občas vybíhají a snaží se ostřelovat pozice IS před námi. Někteří z nich evidentně vybíhají i mimo krytí postu, pak se vracejí, plni adrenalinu, v očích výrazy, na které nikdy nezapomenu. „Tank, tank!“ začne jeden u kulometu křičet.

Není to příjemné, je vidět, že i pro ně je tahle situace hodně stresová. Vylezu nad val a vidím opravdu nepřátelský tank asi tři sta metrů od nás. Kdyby to našil do našeho „krytu“, nezůstane po nás ani stopa… Naštěstí se podaří celkem rychle přivolat na pomoc koaliční bombardér.

Zasahuje „friend Obama“, jak válečníci z SDF říkají bombardérům. Tank naštěstí obrací pryč a nám všem se trochu uleví. Dáváme si oběd – chlebové placky potřené zeleninovou omáčkou. Společně jíme, kouříme, v krytu koluje hrnec s vodou. Velitel mé jednotky, asi devatenáctiletý Arab, na mě mává. To znamená opět pochod otevřenou krajinou. Jdeme na to. Snažím se fotit a vnímat i krásu krajiny kolem. Na Eufratu je nádherný den, kdy se slunce odráží v modravých vodách řeky, která už viděla tolik válek historie…

Lenka Klicperová - Lidé a Země



Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější