Na podzim je deprese povinností. Píše se o ní ve všech magazínech, autory a autorkami článků bývají osoby vystresované z uzávěrek a tísně konce roku a povinné dušičkové návštěvy hřbitova a kapénkových infekcí. To všechno známe a kdo by v listopadu neměl depresi, jako by nemohl vyjít do společnosti, aby se neznemožnil, že mu něco podstatného chybí.
Léto je i díky marketingu povinně rozjásané, Slunce, moře, hrátky ve vlnách, ba i několikadenní flirty skryté někde za rohem hotelu či palmou před zraky partnera. Člověk má jako objekt vykořisťování svou cenu jen tehdy, když se na něj oči psycho a bioprůmyslu mohou zaměřovat postupně. Jenže lidské tělo a duše mají své vlastnosti a na (domnělé) genie marketingu dost kašlou. Deprese může klidně přijít v létě, když se zrovna chce psát o nebezpečích z prudkého slunce a jak řešit problematiku prázdninových mileneckých vztahů z dovolené a jejich následků.
Seasonal affective disorder, je dobré se to naučit anglicky, abychom nevystačili jen s pouhou "depkou", dobře to vypadá, se mnoha lidem přihodí právě v létě. Článek o tom kdysi přinesla stránka CNN.
Letní deprese je dvojče deprese podzimní/zimní. Zemní deprese lidi tlačí k tomu, aby více jedli a déle spali. To je samo o sobě přirozené a správné, jde jen o tu míru. Letní deprese oproti tomu znamená ztrátu chuti k jídlu a nespavost. I tady platí, že za krátkých nocí a horka se samozřejmě spí špatně mnoha lidem, mluvíme o „patologických extrémech“.
Letní deprese není tak častá jako zimní. Podle průzkumu, který dělal profesor psychiatrie Norman Rosenthal z Georgetown University School of Medicine jí trpí asi jen pět procent Američanů. To je jen desetina všech případů sezónních depresí. Protože jde o tak vzácný jev, dosud se příliš nezkoumala. Proto také odborníci nemají přesnou představu, jak s ní zacházet. V případě zimní deprese se doporučuje terapie světlem, která lidem simuluje chybějící Slunce. Jenže co je problémem v létě? Světlo, horko, nebo obojí?
Kdybychom postupovali stejně jako u zimní deprese, nasadili bychom klimatizaci v místnosti se staženými závěsy. Problém je že, jak se vyjde ven, všechno se zase vrátí a lidé si stěžují, že jimi světlo proniká jako nůž.
Je tu také sociální aspekt. V zimě se očekává, že jsou lidé zalezlí doma u televize nebo počítače, v létě se všichni druží a budou se ptát, proč jste nebyli na poslední akci. Sedíte doma a všichni venku jsou šťastní a dělají výlety na kolech a plní bazény a šplhají po horách.
Výhodou sezónních depresí je, že mohou pominout, jakmile jejich období skončí. Také ne každé tísni hned musíme říkat deprese. Bylo by dobré tento pojem vymezit pro stavy, kdy je člověku skutečně zle a jedná se o nemoc. Nepochybně máme problémy, které by naše předky nenapadlo nějak pojmenovat. Prostě jim bylo smutno, nebo byli veselí, nebylo třeba na všechno hledat speciální „disorder“. Lidem je ovšem lépe, když něco pojmenují, mají pocit podobný magii, že když známe jméno, můžeme temnou moc zvládat.
V každém případě na temné stavy, které nejsou dány chemickými změnami v našem mozku, platí jednoduchý meditační recept. Zavřeme oči a nadechneme se nosem a v duchu počítáme a to až do okamžiku, kdy jsou plíce plné. Někdo napočítá do sedmi, osmi, do deseti. Pak vydechneme a podle čísla, ke kterému jsme dospěli, to opakujeme. Získáme rytmus, který nám vrací rovnováhu. Můžeme to dělat minutu, nebo deset minut, podle potřeby. Nestojí to nic a když ještě přidáme čepici nebo klobouk, přísun tekutin a sluneční brýle, jsme pro začátek vyzbrojeni. V podstatě je to banální, což ale ještě neznamená, že si to lidé uvědomují.
