Ombudsmanka Anna Šabatová hlavní těžiště své práce, alespoň podle mediálních zpráv, vidí v oblasti diskriminace. Před nedávnem mnohé občany zaujala aktivita jejího úřadu - organizace „provokačních akcí“ proti majitelům nájemních domů a bytů. Jak to ale mohlo dopadnout? Jen špatně. A to není konec.
Veřejná ochránkyně práv najala provokatérky, které se „na oko“ ucházely u realitních kanceláří o nájemní bydlení. V okamžiku, kdy přiznaly, že jsou Romky, jim pracovníci realitních kanceláří sdělili, že prohlídka bytu se nemůže uskutečnit, protože si to majitelé nepřejí. Právník V. Zvánovec mimo jiné trefně poukázal na problém: „Co kdyby naopak majitel (realitka) souhlasil s tím, že provokatérce byt pronajmou a kvůli tomu odsunuli další zájemce. Zaplatila by jim ombudsmanka ušlé nájemné a náklady za nové hledání nájemníka? Z jakého asi fondu a titulu?“
Nicméně diskriminační problém je širší. A před určitými problémy česká veřejná správa do teď jakoby zavírala své moudré oči.
Naše norma norem, Ústava, a další zákony, jsou postaveny na principu, že práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, tedy antidiskriminačně! Nicméně mám dojem, že právě na rovnost pohlaví se v praxi nějak zapomíná.
V poslední době se například rozmáhají posilovny jen pro ženy! Tedy se zákazem vstupu mužů.
Pan R. se proto obrátil na (ještě na minulého) veřejného ochránce práv, do jehož gesce anti-diskriminace spadá, se správným podnětem: Zda se může v případě provozování fitness center určených výhradně pro ženy jednat o diskriminaci. A strážce české anti-diskriminace seznal, že to „pořádná“ diskriminace není. Obávám se, že by tak rozhodla i ombudsmanka dnešní…
Příliš ale nechápu ombudsmanovu argumentaci, že je to přípustné omezení, protože by se tam ženy a dívky mohly setkat s nevítanými pohledy či poznámkami od kluků a mužů. To je falešné zobecňování, pokud (by) to nějaký konkrétní muž dělal, tak na něj má postižená žena (anebo její matka, manžel či provozovatel posilovny) uplatnit konkrétní relevantní právní kroky.
Není možné tedy diskriminačně házet všechny muže do jednoho pytle jen kvůli příslušnosti k nějakému pohlaví. Stejně jako, dle převládající judikatury a doktríny, nelze zakázat přístup určitému etniku do supermarketu či na koupaliště, jen proto, že je tam větší pravděpodobnost spáchání správního deliktu či dokonce trestného činu.
Nota bene ženy mají mnohem ostřejší jazyky (širší a sofistikovanější slovní zásoba u žen, již od dětství, byla opakovaně vědecky prokázána), takže nevítaná poznámka může stejně (ne-li pravděpodobněji) "přiskotačit" vůči ženě od ženy než od muže. Vzpomeňme slova Lubomíra Lipského alias dědy Potůčka, který již v roce 1963 (Tři chlapi v chalupě) varoval: Dneska jsou ženský ostrý jako břitva, ještě, že už mám po
sezoně….
Pro informační komplexnost dodejme, že zmíněný zákaz nijak nepamatuje na lesbičky a gaye. Proč by sportovně založený gay nemohl navštěvovat posilovnu pro ženy (když přistoupíme na konstrukci, že posilovny výlučně pro ženy jsou v Česku legální). Toto je zákaz nemající už vůbec žádnou logiku.
Pokud je ve městě, obci či městské části například jen jedna kvalitně vybavená posilovna, a v ní mají muži „zákaz“, tak to určitě posiluje prvek diskriminace. Proč musí někdo, jen kvůli své příslušnosti k pohlaví cestovat do jiného města či vzdálené městské části a vynakládat tak zcela zbytečně více času a peněz než příslušník odlišného „preferovaného“ pohlaví?
Je také otázkou, zda by ombudsman (respektive ombudmanka) toleroval, kdyby si někdo otevřel pivnici jen pro muže, a zákaz vstupu žen by odůvodnil tím, že muži by mohli být vystaveni nepříjemným pohledům a poznámkám ze strany žen.
Za diskriminační považuji, opakované „kvazivtipné“ zobrazování mužů v reklamách (televizních, rozhlasových, ale i jinde) jako absolutních hlupáků, kteří nepoznají kvalitní spoření, dobrou polévku, prací prášek či jiný produkt. Žena jim musí vše "vysvětlit", K tomu česká veřejná moc též mlčí.
Kdysi jsem četl článek o tom, že v omalovánkách pro pražské děti (rozdávanými Městskou policií) je násilník vykreslen jako Rom – tedy jasný stereotyp, nicméně nikomu nevadilo, že násilník je nakreslen jako muž. Autor současně v žádném případě nepléduje za to, aby dětem v „preventivních omalovánkách“ ubližoval robot, nechuť studovat technické obory je už dnes značně vysoká.
Dalším nešvarem je opakované navštěvování a využívání pánských toalet např. v restauracích, barech či rockových klubech ženami. Ale naopak to nefunguje.
Závěrem: Česká veřejná správa by se neměla zaleknout ani větších úkolů, a třeba i proti diktátu Bruselu se zastat práv mužů a jít ostatním členským státům EU v boji proti diskriminaci příkladem.
Autor je právník na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
