Benjamin Kuras: 10 důvodů proč pěstovat humor | Reflex.cz
reklama
nahoru

Benjamin Kuras: 10 důvodů proč pěstovat humor

Benjamin Kuras28. února 2015 • 10:00
Benjamin Kuras: 10 důvodů proč pěstovat humor
Trest smrti
• foto: 
Marek Douša

Hojit strachy a bolesti, chlácholit trpící a ponižované a bořit mocné modly, včetně těch našich, by měl být ten hlavní účel humoru. Pomáhá nám tak rozeznávat dobro od zla, aniž bychom museli nad zlem zoufat a nad dobrem se nadouvat pýchou.

reklama

1. Účinná zbraň

Právě když je humor nebezpečný, či dokonce trestný, je (slovy Marka Twaina) „jedinou účinnou zbraní, kterou lidstvo má“. Absencí a zákazem humoru se vyznačují všechny totality, tyranie, diktatury a podobné sociologicko-politické choroby pramenící z psychické poruchy zvané gelotofobie čili strach ze smíchu. Přesněji řečeno strach z toho, že si z nás někdo dělá srandu. Gelotofobii v 80. letech minulého století definoval německý psycholog Michael Titze (v Německu byla v minulém století zvlášť rozšířená, snadno zpozorovatelná a smrtelně nebezpečná) a v současné době ji pilně diagnózuje dánský psycholog Nicolai Sennels. Ten si dokonce sestavil stupnici gelotofobické úrovně jednotlivých národů a etnik podle toho, jak si samy ze sebe dokáží nebo nechávají udělat srandu.

Na spodku stupnice s nejnižší gelotofobií (čili nejvyšším smyslem pro humor) s bodováním 1,67 se Sennelsovi umístili Dánové, kteří vesměs nechápou, jak je bez smíchu život možný. Ostatní Evropané se mu vešli všelijak mezi tři až 15 stupňů. U dánských muslimů naměřil 33 bodů. Tím také vysvětlil explozi vzteku dánských muslimů nad Mohamedovými karikaturami.

2. Totalita není pro srandu

„Odkud asi ona vysoká akutní i chronická gelotofobie pramení?“ otázal se Dr. Sennels a pohroužil se do studia koránu, kde pro muslimskou gelotofobii nalezl historický a náboženský původ. Je jím súra 21, v níž si sousedé z Mohameda hned na začátku jeho prorocké dráhy utahují, když jim vypráví, jak si s ním povídá archanděl Džibríl. Mohamed se naštve, useká jim hlavy a postěžuje si Džibrílovi. Ten mu od Alláha dodatečně vzkáže, aby do Svatého písma vepsal, že vysmívat se Mohamedovi a Alláhovi je trestný čin hrdelního stupně. Islám není pro srandu, vyhlásil podle toho ájatolláh Chomejní a zakázal v celém Íránu hlasitý smích ve veřejných institucích (včetně škol). Stejně tak pro srandu nesměl být komunismus, nacismus, Francouzská revoluce a svého času ve svých nejserióznějších dobách i téměř všechna náboženství.

3. Muslimský humor

Od Sennelsova objevu se mezi Evropany traduje pomluva, že muslimové nemají smysl pro humor. To je omyl. Mají ho jen trochu jiný. Íránské soutěže na karikatury holocaustu (který se, jak každý Íránec ví, nikdy nekonal, takže už to samo o sobě je dobrý vtip) s obrázky zazobaných, loupeživých a krev palestinských dětí ronících židovských skřetů svou nápaditostí, vtipem a vkusem mnohonásobně předčí vše, čím se kdy dokázal provinit Charlie Hebdo.

Nezpochybnitelný humor nalézáme v kázáních londýnského imáma Anjema Choudaryho, povzbuzujícího mladé muslimy, že žít na sociální podpoře a neobtěžovat se hledat práci je zcela v souladu s islámským učením a právem, neboť muslim má žít z daní káfirů čili bezvěrců pracujících na něho, a naopak nesmí pracovat pod jejich řízením.

4. Tragický humor

Z čeho se nedá dělat sranda, to nelze brát vážně, praví staré taoistické přísloví. Podobně pro mistra definic Aristotela „humor je jediný test vážnosti, stejně jako vážnost je testem humoru, neboť co nesnese výsměch, je podezřelé, stejně jako vtip, který nesnese vážné zamyšlení, je jen falešným vtipkováním“.

Dá se tedy dělat humor z tragédií? Existuje pro humor nějaké tabu? Něco posvátného, čemu se prostě smát nesmíme? Třeba ten holocaust? Neměla by už nějaká parta židovských mudžáhidů povraždit pár desítek íránských karikaturistů? Je opravdu holocaust něčím, co do humoru nepatří?

5. Koncentráčnický humor

Humor nezná žádné tabu. I to děsivé téma, o jakém se vtipkovat nedalo, nemohlo a nesmělo, v roce 2000 prolomila izraelská psycholožka Chaya Ostrowerová v doktorské práci, již pak vydalo jeruzalémské muzeum holocaustu Jad Vašem. Pod titulem Nebýt humoru, páchali bychom sebevraždu sestavila od stovky přeživších vězňů antologii koncentráčnických vtipů provázenou psychologickou analýzou obranné funkce humoru ve smrtel­ných situacích. A také příklady absen­ce humoru působící ztrátu vůle k životu.

Tak třeba v transportu lidmi přeplněným dobytčákem se vystrašení vězňové rozesmávají větami jako: „To bude průšvih, až přijde průvodčí, já nemám jízdenku.“ Vězeňkyně s čerstvě oholenými hlavami jedna druhou obdivují, jakou mají pěknou frizúru („musíš mě seznámit se svým kadeřníkem“). Hladoví vězňové se při skromném přídělu tvrdého chleba a řídké polévky baví přidáváním vymyšlených ingrediencí a výměnou receptů. A povzbuzují se „es, es“.

Vytetovaná čísla na předloktí inspirují vtipy jako tento:

Potkají se dva Marťani.

– Jak se jmenuješ? – ptá se jeden.

– Sedmdesát osm tisíc tři sta devadesát dva. A jak ty?

– Třicet šest tisíc dvě stě dvacet sedm.

– To je divný, vůbec na Žida nevypadáš.

„Smích, který vzniká vnímáním absurdity, reformuje svět lépe a bezbolestněji než utopické ideály, které se z absence humoru tak často zvrtnou v totalitní teror,“ komentoval doktorát autorčin profesor Avner Ziv z telavivské univerzity.

Pro koncentráčníky spolupracující na doktorátu Ostrowerové byl humor „jednou z neodmyslitelných ingrediencí duševní výdrže a součástí našeho vnitřního boje za zachování lidské identity. Už jen to, že jsme se dokázali smát i těmto děsivostem, nám pomáhalo zachovat si individualitu, když se nás snažili předělávat na bezejmenné roboty.“ K definicím humoru přidává na závěr své studie Ostrowerová tuhle: „Humor je kvalita vnímání, jež nám umožňuje prožívat radost i v těžkých situacích.“

A zde máme i odpověď na otázku, zda existuje nějaké téma, které by pro humor bylo tabu. Neexistuje – ale za určitých podmínek. Jsou to tyhle:

6. Humor oběti

Sranda se smí dělat i z tragédie, pokud si ji dělá její oběť, a ne její pachatel. Základním, ač částečně neviditelným a utajeným zdrojem humoru je smutek, neboť kdyby člověk občas nebyl smutný a neviděl kolem sebe smutné lidi, neměl by potřebu sebe i druhé rozesmávat. Smysl pro humor je schopnost být ve střehu a hlídat si situace, jež na nás valí tragédii, melodrama a sebedůležitost, a chytat v nich momenty, kdy se dají obrátit naruby a otočit opačným směrem k dobré náladě.

7. Záchranný člun

Sranda, kterou si dělá bezmocný sám ze sebe, je záchranný člun pomáhající v moři bezmocnosti držet se nad hladinou vědomím svobodné volby do samého konce. Viz otřepaný vtip o člověku padajícím z třicátého poschodí a u každého poschodí si opakujícím: „Zatím to nevypadá tak zle.“

8. Lék

Sranda, již si dělá bezmocný z mocného, je pilulka léčící následky bezmocnosti. Jestliže to mocného uráží, tím líp. Kdo se nejvíc uráží, ten si urážky nejvíc zaslouží a potřebuje se z nich učit. Na urážkách se staví civilizace, jedním z jejích základních práv je právo urážet a zůstat naživu výměnou za povinnost nechat se urážet a nezabíjet. Dělat si srandu z mocných a sebevážných je proto zasloužilá civilizační činnost. Zakladatelem civilizace, jak pravil Sigmund Freud, „byl ten, kdo první po někom hodil urážkou místo kamenem“.

Sranda, kterou si dělá mocný z bezmocného, není humor, nýbrž škodolibost hraničící se sadismem. Nestojí za další komentář, kromě toho, že sranda silného ponižující slabého je téměř vždy křečovitá kompenzace za vnitřní slabost.

9. Humor mocných

Sranda, již si dělá mocný sám ze sebe, aby se snížil na úroveň bezmocného, je sranda šlechetná a projev vnitřní síly nemající potřebu se dál na něčí úkor posilovat. Vyjadřuje vědomí té nejdůležitější podmínky humoru, jíž je zákon reciprocity: Kdo si nedovede dělat srandu sám ze sebe, nemá právo si dělat srandu z jiných.

10. Komedie

Jestliže se nám zdá, že jsme objevili, a tím nastavili humoru nějaká obecně platná pravidla, zabředáme opět do sebevážnosti. Komedie vzniká porušením zavedených pravidel. Přehozením výhybky, vybočením z dráhy, naskočením nečekaného. Ona tak, přesně řečeno, vzniká i tragédie. Rozdíl mezi nimi je ten, že tragédie končí v lepším případě vítězstvím původních pravidel nad jejich porušením, v horším případě nastolením pravidel ještě přísnějších. Ta horší varianta se jmenuje revoluce a všem revolucím vždy chyběl humor. Komedie se naopak s porušením pravidel veze, humoru fandí, a tím umožňuje reformu zkostnatělého nehybného řádu nebo jeho přeměnu do snadněji napravitelné míry. Tragédie běží předvídatelně k nevyhnutelnému osudnému konci, komedie si s osudem pohrává a vítězí nad ním.

A kdo z nás by nechtěl nad osudem vítězit.

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.8/2015.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama