Jaká byla sexuální morálka proroka Mohameda? Prý mimořádně nechvalná | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jaká byla sexuální morálka proroka Mohameda? Prý mimořádně nechvalná

Jan Jandourek6. února 2015 • 16:00
Jaká byla sexuální morálka proroka Mohameda? Prý mimořádně nechvalná
Prorok Mohamed | Ilustrační foto
• foto: 
Profimedia.cz

Prorok Mohamed si podle části islámské tradice uměl život užívat. Měl mnoho žen bez ohledu na věk a nepohrdl prý ani něžnostmi s chlapci. To má být vzor pro muslimy?

reklama

Publicista Lukáš Lhoťan je mimo jiné také nakladatelem. Vydává vlastní i přeložené knihy, které se týkají oblasti jeho zájmu, tedy islámu a jeho vztahu k modernímu světu a ke křesťanství. Útlá knížka se slibným názvem „Sexuální mravy zakladatele islámu“ se zabývá islámskými prameny, které líčí pozoruhodné počiny zakladatele tohoto náboženství Mohameda.

Publikace je obsahovým shrnutím některých televizních vystoupení koptského kněze egyptského původu Zakaríi Botrose, který se narodil v roce 1934 a byl roku 1950 vysvěcen v Káhiře. Některé texty v knížce napsal Američan koptského původu Raymond Ibrahim (*1973), který dnes působí jako specialista na islám v konzervativní nadaci David Horowitz Freedom Center.

Kniha je vášnivou polemikou nejen s islámem jako takovým, ale přímo se samotným zakladatelem. Islám je tady tak napaden v samém svém středu. Nejde už jen o jednotlivé interpretace a školy islámu, ale o samotnou postavu zakladatele, která je pro muslimské věřící nedotknutelná. Zasáhnout tento základní kámen znamená zbořit všechno.

Dostatek žen

Co se tedy dozvídáme? Už v Koránu se píše, že Mohamed má povoleny čtyři manželky, což bylo ale nejspíš málo, takže došlo k dalšímu zjevení, které ještě připustilo další ženy, takže sexuální poměr měl prorok podle Botrose s 66 ženami. Podle životopisu Mohameda od al-Halabiho si Mohamed může vzít kdykoli jakoukoli ženu a to i proti její vůli. Když chtěl Mohamed vdanou ženu, manžel se s ní musel rozvést.

Jsou popsány i prorokovy vztahy k mužům, které se projevují jako vzájemné líbání. „Podle nejméně dvaceti islámských zdrojů, jako jsou hadísy Ahmeda ibn Hanbala – Mohamed s oblibou sál jazyky chlapců a dívek.“

Z dnešního hlediska by neprošel ani Mohamedův vztah k dětem. Existuje hadís o tom, jak Mohamed saje jazyk své vlastní dcery Fátimy. Jevil také zájem o velmi malé dívky, třeba tříleté, s tím, že si je jednou vezme.

Popsány jsou také prorokovy údajné transvestitní sklony. V 32 odkazech je zmíněno, že Mohamed často lehával v posteli převlečený do ženských šatů, především do oblečení své dětské nevěsty Aišy.

Sexuálně byl Mohamed velmi náruživý. Citát z jednoho spisu říká: „Moje největší lásky jsou ženy a parfémy. Hlad dokážu utišit jídlem, ale žen se nenasytím nikdy.“ O ženách a sexu dokonce rozmlouval i se zvířaty. S jedním oslem diskutoval o tom, zda touží po ženách a osel pravil, že on nikoli.

Potom následují další témata. Například řada hadísů, které potvrzují, že Mohamed bez omezení souložil s menstruujícími ženami. Také to, že i když měl manželek hodně, i tak zvládl být nevěrný. Posledním tématem je Mohamedova vulgární a obscénní mluva. Tedy něco, co by objektivně mohl posoudit spíše historik a znalec arabštiny.

Co patří do tradice?

Jak se máme na podobná svědectví dívat? Tón knížky není rozhodně akademický. Je třeba mít na paměti, že jde o popis s citacemi toho, co se odehrálo na televizní obrazovce. Tolik pokud jde o médium, které věci ze své podstaty zjednodušuje a bulvarizuje. Mnohokrát je, jako by to byl scénář, zmíněno, jak si kněz povzdechl, zakryl obličej, nebo se teatrálně ptá, zda o tom moderátor (bývalý muslim) chce skutečně mluvit. Tak to je jasné předem, že o tom bude chtít mluvit. Vyzvat ženy a děti, aby momentálně na chvíli od televize odešly, je v naší části světa snaha snad i zbytečná.

Podstatné ovšem je, podle jakých pramenů se o prorokovi referuje. Je to především na základě takzvaných hadísů, tedy výroků, které prorok údajně pronesl a které byly zachyceny třeba až po několika „tradentech“, tedy lidech, kteří formou jakési hry na tichou poštu výrok zachovali.

V náboženské tradici to není nic zvláštního. Od Ježíše nemáme písemně zachyceno nic a část evangelií čerpá nejspíš také z ústní tradice. Od Mohameda máme Korán, který je podle islámské tradice diktátem, který prorok zaznamenal.

Hadísy jsou tedy něco jiného. U nich je vždy možné říci, že nemusí být historicky přesné a tedy neplatí. (Pro srovnání, je jen na nás, jestli do křesťanské tradice zahrneme i gnostiky, apokryfní evangelia, adamity a obhajobu inkvizice a křižáckých válek.) Z hlediska této publikace je to ale jedno, důležité je, že se muslimové na hadísy a názory tam podané někdy odvolávají, takže výsledek je tentýž.

Ḥadís znamená v arabštině příběh, zpráva a pro muslimy je jako prorocká tradice vedle Koránu zdrojem náboženského práva a morálních zásad. Hadísy sehrály důležitou roli v rozvoji islámu během prvních tří staletí. Z hadís pochází Sunna, doslova „dobře prošlapaná cesta“. Jak hezky říká Encyclopedia Britannica, prostřednictvím hadís může Mohamed utvářet život své komunity ještě posmrtně z hrobu. Všechny hadísy ovšem nemají stejnou váhu, záleží na tom, jak důvěryhodní jsou ti, kdo je předávali.

Pro nás, kdo nejsme muslimové, je důležitější, nakolik prorokovi vyznavači tato slova berou vážně. Je to asi podobné, jako kdyby ateista nebo vyznavač jiného náboženství sledoval, jaké jsou prameny křesťanství a co říká třeba Ježíš v evangeliích, aniž by bylo podstatné, jestli to skutečně řekl. I křesťanství se posuzuje podle jeho pramenů.

Islám má dnes problém

Lukáš Lhoťan v úvodu píše: „Ideál správného islámského chování se odvíjí od Koránu, Mohamedových výroků a tradice prvních generací muslimů. Protože islám nepřipouští žádný jiný výklad Koránu a islámské praxe než ten, který mají na svědomí Mohamed a jeho následovníci, dostal se do dosti problematické situace při řešení otázek, jak čelit novým výzvám, jež přináší jak vývoj lidské civilizace, tak i šíření islámu do různých kultur a civilizací.“

Islám nemá, jak vydavatel upozorňuje, podobně kodifikovanou sbírku, jako je v křesťanství Bible. Proto jsou věřící odkázáni na rozhodnutí jednotlivých muslimských představitelů, kteří jsou s věřícími přijímání jako znalci islámu. Nějaký muslimský teolog může soudit, že jistý Mohamedův výrok je neplatný, nebo takzvaně slabý, zatímco jiný teolog se domnívá, že tentýž výrok je platný a správný. To se týká také výrobků v této knížce. Proto také tyto výroky zde obsažené, může některých z vykladačů islámu prohlásit za neplatné, zatímco jiní se jich bude držet.

Podoba islámu, který se dnes mnoha lidem nelíbí a líbit nebude bez ohledu na jakákoli nová odhalení, je v každém případě v rozporu s moderní mentalitou. Otázka je, co s tím. Představa, že lze islám „zakázat“, je naivní. Zatím nic na světě nezmizelo jen proto, že to někdo zakázal. Opravdu jednoho rána vstane miliarda muslimů a přečte si v novinách, že je místní Městský národní výbor a docent Konvička zakázali, a oni padnou s chvěním k zemi a dají Korán do sběru? Takovou víru v moc zákazů snad nemají ani v tom novém pomateném kalifátu. (Proč by pak podřezávali a upalovali.)

Lhoťan soudí, že západní kritici nechápou, že má-li být radikální islám odzbrojen, je potřeba místo něj nabídnout jiné náboženství, nikoliv sekularismus, demokracii, kapitalismus, materialismus, feminismus atp. Osobně bych řekl, že se náboženství s ničím z toho nevylučuje ale budiž. Otázka je, kde na to vzít lidi.

Pro začátek v každém případě stojí za zmínku názor Zakaríi Botrose, že není důležité, co si o islámu myslí západní orientalisté, ale podstatné je, v co doopravdy věří muslimové.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama