Ve Spojených státech dnes mají velké problémy s popravou vězňů odsouzených k smrti. Příčinou není žádný růst humanity, ale nedostatek látky, která je nezbytná pro „humánní exekuci“ vězňů. Proto se uvažuje o dalších metodách poprav.
Nedostatek látky sodium thiopental, používané při popravách, je důsledkem mezinárodní opozice vůči trestu smrti. Většina se totiž vyrábí v cizině a evropské země ho nechtějí do USA vyvážet a ve Spojených státech se zatím nepodařilo najít žádnou odpovídající náhradu. Proto se popravy musí oddalovat a tím se celý právní systém dostává do potíží.
Proto se uvažuje o obnovení starého způsobu trestu smrti a to zastřelením. Navrhují to někteří zákonodárci v americkém státě Utah. Poslední pokusy nahradit sodium thiopental nějakou náhradou, dopadly tristně. V Ohiu tak jeden muž umíral 26 minut, když úřady použily zcela netestovaný smrtící koktejl. Další odsouzený byl naživu ještě přibližně dvě celé hodiny potom, co dostal smrtící injekci.
Republikán z Utahu Paul Ray říká, že nepovedené popravy ani za zpackané nepovažuje, protože odsouzení nakonec zemřeli. Uvedl příklad pachatele, který zneužil sedmiletou dívku a zaživa pohřbil. Řekl, že jsou to hnusní lidé a umírat by měli spíše delší dobu. Nicméně přesto stojí za tímto návrhem, o kterém se v posledních dnech diskutovalo. Pokud jde o popravčí četu, měla by být náhradním způsobem, pokud se nepodaří do stanovené doby sehnat odpovídající smrtící látku.
Zaslouží si zločinci ohledy?
Tolik tedy k praxi, ale co onen problém utrpení? Justin Andress, který se problémem trestu smrti zabýval na serveru examiner.com, ale cituje Gándhího, podle kterého se úroveň společnosti pozná podle toho, jak zachází se svými nejslabšími členy. A Andress k tomu dodává, že to se týká i členů nejopovrženíhodnějších, kteří i tak mají právo na humánní zacházení.
Nestačí jako trest už to, že jim společnost bere život? Je potřeba ještě mučit? Z tohoto důvodu by se popravčí četa jevila jako dobrý nápad. Nejde pouze o to, že taková poprava by byla levnější, stála by kolem 80 dolarů. Celá doba utrpení by se zkrátila nejvýš na třicet vteřin. To i v případě, že by první střelba nepomohla. Otázka, zda má trest smrti vůbec existovat, se tu neřeší, pouze praktický problém, když už někde trest smrti je, jak ho provést tím nejjednodušším a pro člověka nejpřijatelnějším způsobem.
Tato otázka, jak spolu souvisí utrpení a tresty, je samozřejmě důležitá i v zemích, které trest smrti zrušily a je tam možné ty nejtěžší zločiny trestat pouze vězením. Málokdo si uvědomuje, že z historického hlediska se dříve vězením trestaly pouze lehčí zločiny, zatímco za ty vážné, pokud to nebyla smrt, hrozila deportace nebo nucené práce někde v zámořských koloniích. Poté, co byly tyto tresty zrušeny, zůstalo už pouze vězení, které v případě některých těžkých zločinců držených v moderních západních zemích působí spíše jako nedobrovolná dovolená v prostředí, jaké by se mnoha chudým na světě docela líbilo.
Masoví vrazi se pak pozůstalým po obětech vysmívají do očí a stěžují si, že nemají verze počítačových her. Něco je nejspíš špatně.
