PETR SOKOL: Soukromé ne-referendum boří Španělsko | Reflex.cz
reklama
nahoru

PETR SOKOL: Soukromé ne-referendum boří Španělsko

Petr Sokol10. listopadu 2014 • 16:00
PETR SOKOL: Soukromé ne-referendum boří Španělsko
Katalánsko
• foto: 
ČTK

Nezávazná anketa mezi obyvateli Katalánska přinesla to, co si od ní její katalánští organizátoři slibovali. Po nedělním hlasování se totiž propast mezi Katalánci a Španěly zase zvětšila. Katalánská vláda si přála závazné referendum o nezávislosti této nejbohatší části Španělského království.

reklama

Centrální španělská vláda ovšem s poukazem na ústavu takové hlasování odmítla a Ústavní soud ho zakázal. Katalánci se tím ale nenechali odradit a vláda začala na 9. listopad organizovat nezávaznou anketu, zda si občané přejí vytvoření katalánského státu a zda má tento stát být případně nezávislý na Španělsku. Byly tedy využity otázky původně plánované do závazného referenda. Jenže ani anketa či, chcete-li, „ne-referendum“, se Madridu nelíbila, a tak ji opět předložil k Ústavnímu soudu, jehož soudci rozhodli, že ho odsouvají na neurčito, aby prozkoumali jeho ústavnost.

V takové situaci se dostal katalánský premiér Mas do kleští. Na jedné straně nechtěl jako reprezentant umírněné, středové aliance stran otevřeně porušovat španělské zákony, na druhé straně nechtěl a ani nemohl ustoupit tlaku Ústavního soudu, jenž se v Katalánsku považuje za účelový a hrající do karet madridské vládě. Premiér Mas si také dobře uvědomoval, že odložení „ne-referenda“ by pro něj znamenalo politickou smrt v táboře zastánců nezávislosti, protože průzkumy veřejného mínění ukazují, že umírněná politika premiérovy aliance Konvergence a jednota (CiU) má aktuálně stejnou podporou jako silně levicová Katalánská republikánská levice (ERC), která si se španělskými zákony příliš hlavu neláme a vyzývá k jednostrannému vyhlášení nezávislosti. ERC, která je nositelkou katalánské separatistické tradice, pocházející z doby občanské války, ještě do nedávna seděla v Evropském parlamentu s evropskými komunisty, ale nyní se umírnila a přešla do frakce, kde zasedají zelení a regionalisté. Premiérova umírněná aliance katalánské politice od pádu Frankovy diktatury v 70. letech dominovala, jenže teď se musí v sílící atmosféře separatismu strachovat nástupu radikálnější ERC.

Mas i proto sáhl k řešení ve stylu „princezny Koloběžky“ a rozhodl, že nezávaznou anketu nebude organizovat stát, ale dobrovolníci. Jejich čtyřicetitisícová skupina proto navázala na „soukromá“ referenda v jednotlivých katalánských obcích, jež současnou vlnu separatismu před pěti lety odstartovala.

Madrid příliš neocenil, že toto „soukromé“ hlasování probíhalo například ve školách, a někteří ministři madridské vlády dokonce i v den hlasování hrozili odpovědným osobám trestním vyšetřováním. Zároveň si ovšem ocenění zaslouží, že Madrid nesáhl k žádným silovým opatřením a hlasování, které označil za čistý akt politické propagandy, se nepokusil zabránit. Pouze na jednom či dvou místech se ojedinělí příznivci španělské krajní pravice pokusili neúspěšně přerušit hlasování.

Královna ulice

Tváří ne-referenda ovšem nebyl ani jeden z katalánských stranických lídrů. Tou se stala mnohem více šéfka hnutí, jež se jakoby z ničeho vynořilo před dvěma lety. Jmenuje se Katalánské národní shromáždění a vzniklo jako nestranické občanské hnutí v momentě, kdy obyčejní zastánci samostatnosti měli pocit, že katalanistické politické strany potřebují trochu „nakopnout“, aby se sen o katalánské samostatnosti mohl přiblížit realitě.

Do čela tohoto snažení se tehdy postavila nenápadná učitelka jazyků z barcelonského předměstí Carme Forcadellová. Sjednotila několik menších iniciativ a vytvořila volné uskupení, jež se stalo hlavním motorem cesty k nezávislosti. Přitom budování organizace začala Forcadellová téměř náhodou. Před sedmi lety nebyla znovu zvolena do zastupitelstva místa, kde žije, a rozhodla se opustit stranickou politiku, v níž zastupovala levicovou, separatistickou ERC. Forcadellová se vrhla místo toho na organizaci lidového hnutí a na tomto poli v sobě objevila až překvapivý talent. Velmi důležité bylo, že dopředu vyloučila angažmá nového hnutí ve volbách, díky čemuž se jí politické strany nezačaly bát, a naopak její organizaci začaly využívat jako hlavní mobilizační prostředek v boji s Madridem.

Když se jí podařilo do centra Barcelony přilákat na jednu z demonstrací na podporu katalánských požadavků více než milión účastníků, bylo jasné, že se zrodila nová politická síla. Jedny z hlavních španělských novin jí okamžitě přidělily přezdívku „Královna ulice.“ Zmíněná miliónová demonstrace dokonce bývá označována za bod zlomu v názorech katalánského premiéra Mase. Když viděl pochodující statisíce příznivců samostatnosti, které svolala Forcadellová, údajně si premiér uvědomil, že jeho dosavadní politika, prosazující postupné, „drobečkové“ posilování katalánské autonomie v rámci Španělska, už neodpovídá náladě doby, vypsal předčasné volby a postavil se do čela snah o odtržení.

Kouzla s čísly

Španělská (rozumějme nekatalánská) média ovšem po celý „referendový“ den bedlivě zkoumala údaje o volební účasti a kladla významně otázku, zda k ne-referendu přišlo hodně, nebo málo oprávněných voličů.

Zastánci toho, že Katalánsko má zůstat součástí Španělska a že nic zásadního nemá být v jeho postavení uvnitř státu změněno, se už krátce po zveřejnění výsledků hlasování odvolávali na skutečnost, že nadpoloviční většina obyvatel Katalánska zůstala doma. Podle jejich názoru to znamená jasné odmítnutí plánu na odtržení.

Naopak příznivci samostatného katalánského státu volební účast oslavovali jako jednoznačný úspěch. Argumentovali zejména tím, že dokázali naplnit hranici, již si pro úspěch stanovili. Jejich cílem totiž bylo, aby k referendu přišli všichni, kteří hlasovali před dvěma lety v katalánských volbách pro strany podporující samostatnost. Těch bylo 2,1 miliónu, takže se organizátorům nedělního hlasování podařilo předem danou hranici překonat, když k urnám nakonec přišlo dva a čtvrt miliónu Katalánců.

Aby nebyla interpretace výsledku jednoduchá, zní ze zbytku Španělska dvě výhrady. Tu první tvoří fakt, že katalánská vláda umožnila v ne-referendu hlasovat i obyvatelům mezi 16 a 18 lety, což samozřejmě účast u volebních uren zvýšilo. Druhá výhrada se potom týká samotného výsledku: 80 procent hlasujících sice zaškrtlo dvakrát „ano“ a jasně se vyjádřilo pro vytvoření samostatného státu, avšak zároveň každý desátý hlasoval způsobem „ano a ne“, čímž podpořil vytvoření katalánského státu, ale zároveň nechce jeho úplnou samostatnost na Madridu. Mimochodem toto řešení v podobě konfederace podporuje i jedna ze dvou stran tvořících vládní alianci CiU, k níž patří katalánský premiér Mas.

„Ne-referendum“ proto nechává trochu paradoxně naději všem. Dobře to reprezentuje fakt, že pro úplnou samostatnost hlasovalo 1,8 miliónu Katalánců, což je přesně polovina těch, kteří před dvěma lety hlasovali v „oficiálních“ katalánských parlamentních volbách. Jak by proto dopadlo oficiální referendum, kdyby ho Madrid dovolil nebo proběhlo „na divoko“, proto zůstává stále otevřené.

Volí FC Barcelona

Katalánci mohou ovšem bezesporu minimálně slavit velké vítězství v oblasti propagace své věci. Obrázky průhledných volebních uren, výjev, kdy malý chlapec s katalánskou vlajkou kolem krku tlačí do volební místnosti svého starého dědečka na invalidním vozíku, fotografie hvězd FC Barcelona ve volebních místnostech nebo bývalého trenéra tohoto katalánského velkoklubu a nyní FC Bayern Mnichov Pepa Guardioly, jak stojí ve frontě před jedním z okrsků, jistě obletí celý mediální svět.

Každopádně však výsledky referenda opětovně potvrdily, že Katalánci a Španělé se natolik názorově vzdalují, že cesta zpět bude velmi obtížná. Názorně to velmi přesně demonstruje jedna epizoda. V den, kdy hlasování probíhalo, si totiž Evropa připomínala čtvrtstoletí od pádu berlínské zdi, a i tento historický moment se stal nástrojem zcela rozdílné interpretace obou stran. Zastánci samostatnosti se odvolávali na paralelu postavenou na tom, že v Katalánsku, podobně jako před 25 lety v Berlíně, zvítězila touha po svobodě. Zastánci setrvání ve Španělsku naopak argumentovali kontrastem: v Berlíně před 25 lety zeď padla, u nás se teď nová staví…



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama