Nejnižší odhady hovoří o tom, že v posledních deseti letech dali spojenci, především USA, na výcvik a vyzbrojení „nové“ armády v Iráku, minimálně 25 miliard dolarů. Jenže tato armáda je v rozkladu, s džihádisty z Islámského státu v podstatě nebojuje a její složky buď dezertovaly (částečně i k islamistům), nebo podporují pouze šiítskou část obyvatelstva. Šílený výsledek na první pohled dobrého záměru.
Na výcviku irácké armády se podílela v minulých letech také Česká republika. Podle oficiálních zdrojů (pořád dohledatelných na stránkách našeho ministerstva obrany) se například v roce 2007 jednalo o výcvik „vybraných skupin velitelského sboru“. O rok později třeba na výcviku příslušníků Irácké národní armády a policie na základně v Tadži (severně od Bagdádu). Zjistit zcela přesně, co dělají vojáci, které vycvičili Češi, samozřejmě není možné. Ale celkově se dá snaha o vybudování „nové“ irácké armády po pádu režimu Saddáma Husajna označit za kolosální průšvih, který nemá v dějinách obdoby. Vlastně ještě něco podobného, a na tom se také podílí česká armáda, se odehrává v Afghánistánu.
Úmysl vybudovat zcela novou armádu, která by byla loajální režimu a podporovala síly, které souzní se Západem, bylo možné po druhé světové válce v Japonsku. Jak se ale ukazuje, je to v podstatě nerealizovatelné v národnostně smíšených muslimských zemích, jejichž vývoj je nemožné kontrolovat cizinci.
Nemá smysl kamenovat za podobný záměr Američany, ani českou vládu a armádu, protože se jednalo v podstatě o bohulibý úmysl. Jenže místní lidé, politici a elity podobné věci využívají pouze k svému živobytí a obohacení, o nějaké ideje a rozvoj demokracie jim nejde. V Iráku to byl v podstatě podvod spáchaný na západních státech a něco podobného pořád pokračuje v Afghánistánu.
Proto je také chybou prodávat naše letadla (i když u nás zcela nepotřebná a proto by prodej měl být výhodný) do Iráku, jak to chce vláda. Netušíme a nevíme, komu se po čase dostanou do rukou a zda nebudou dokonce použita proti našim vlastním zájmům.
Je správné bojovat za demokracii a pomáhat potřebným, jenže otázkou je, kdo je v zemích jako je Sýrie, Irák či Afghánistánu tím skutečně „dobrým“. Bohužel se zdá, že podle našich kritérií téměř nikdo.
