BOHUMIL DOLEŽAL: Ministryně Válková vyhlašuje novou éru | Reflex.cz
reklama
nahoru

BOHUMIL DOLEŽAL: Ministryně Válková vyhlašuje novou éru

Bohumil Doležal17. února 2014 • 08:52
BOHUMIL DOLEŽAL: Ministryně Válková vyhlašuje novou éru
Válková
• foto: 
ČTK

Babišova Mladá fronta Dnes zatroubila minulý čtvrtek do útoku. Otvírákem a rozhovorem s novou ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou odstartovala druhé kolo Velké protikorupční revoluce.

reklama

Nejprve k formě vyhlášení. Je třeba konstatovat, že v péči nové šéfredaktorky tu vzniká nový, velmi expresivní novinářský žánr: to, co čtenáři podává Tomáš Syrovátka, je vlastně jakási story: popisuje chování „politiků“ (podobné uskupení, jako byli kdysi, v době mého dětství, „buržousti“ a „imperialisté“). Ti nejprve, když se profesorka trestního práva Válková ujala resortu spravedlnosti, „trochu zbystřili“. Poté, když jmenovala svou náměstkyní praporečnici protikorupčního tažení Hanu Marvanovou, „vyvolalo to jejich obavy“. Po obvinění Petra Nečase „jim naplno došlo, jaké nebezpečí to pro zavedené pořádky je“. A od té chvíle „zuří“, ale paní ministryně jim dala „pádnou odpověď“: „Za to, co vám procházelo dosud, můžete jít příště do vězení“.

Je to zároveň názorné a lehce primitivní jako každý comics, a trochu to připomíná TV seriál o válečnici Xeně a její věrné Gabriele. Chybí jen obrázky – inspiraci je možné najít dílem u Káji Saudka, dílem u ruského karikaturistického týmu Kukryniksy.

A nyní obsah. Slovo má paní ministryně: „Zvyklosti, které tady byly nastaveny“ (rozuměj ve starých, „zavedených“ pořádcích, bd) jsou špatné. Morální integrita občana je narušena, protože vidí, že co by jemu neprošlo, těm nahoře projde. A já chci jako ministryně navrátit důvěru v justici.“

K tomu je zapotřebí kolíčkovat: „je tady taková jemná hranice mezi vyjednáváním a korupcí“, „potřebujeme si vykolíčkovat to pole, co je korupcí jenom v politickém smyslu slova a co už i v trestněprávním smyslu.“ Takže: vyjednávání – korupce v politickém slova smyslu – korupce jako trestný čin. Hranice až moc jemná, aby se s ní nedalo podle politické potřeby šoupat sem a tam.

A cíl? „Jestliže má ovšem politik svoje zkušenosti z minulosti, … může mít problém a může se bát. A to je dobře, že se bojí, protože pak se nedostaneme do situace, v jaké jsme dnes.“

Frontová linie je tedy vytyčena: na jedné straně občané, na druhé “ti nahoře“, politici. Co je paní ministryně? Kladivo na politiky, to je zjevné. Tedy z logiky věci spíše občanka, i když teď zrovna dost nahoře. Občané jsou, jak vidno, různí, patří k nim i ministři. Patří k nim i miliardáři, tedy aspoň ti, kteří makají. Všichni jsou si rovni, ale někteří mají své zvláštní kouzlo: vždyť, přiznejme si to, kdo z nás by se nebyl někdy přistihl, jak v koutku duše touží být obyčejným, řadovým miliardářem! Ve skutečnosti je mezi miliardáři a ostatními občany jakýsi rozdíl, který byl kdysi v době dřevního marxismu, v druhé polovině devatenáctého století, démonizován. Od té doby se socialismus v Evropě vyvinul k lepšímu a dospěl ke správnému závěru, že miliardáři jsou také lidi (tj. naši bližní). V konfrontaci s politikou pana Babiše se ovšem člověku po tom devatenáctém století občas zasteskne.

Problém je, že i politici jsou lidé a naši bližní. V moderním babišismu to, obávám se, nebylo dosud vzato se vší vážností v úvahu. Například paní ministryně pro ně vymezuje zvláštní statut: měli by se bát (např. Při vyhodnocování „jemné hranice mezi vyjednáváním a korupcí“), je dobré, když se bojí. Podobné postavení měli ve středověku Židé.

Jenže politik, který se bojí, není k ničemu. Patřím k nenapravitelným idealistům, kteří jsou přesvědčeni, že smysl zastupitelské demokracie je v tom, že občanům (nám) umožňuje, aby si ze svého středu vybírali ty, kteří mají pro takovou funkci lepší předpoklady než my, tedy např. jsou o něco schopnější než my obyčejní čičmundové a taky se o něco méně bojí (politici). Pravda, vždycky se to úplně nepovede – viz např. dvoje loňské volby.

Pokud se nám občanům v čele s miliardáři a jejich ministry spravedlnosti podaří dovést politiky k tomu, aby se báli, nedopadne to dobře. Naše velmi výrazné problémy v nedávné minulosti – např. ten po srpnu 1968 – začal tím, že politici se báli víc než jejich občané. Strach je nakažlivý a tak brzy se celá společnost bála ještě o dost víc, než bylo patřičné a slušné. A společenství poserů se snadno manipuluje. Nakonec lidé např. lezli kvůli kariéře do KSČ nebo se stávali policejními agenty.

Jistě, bát se patří k životu. Bát by se měli – tam, kde je to třeba - čičmundové i politici. Ale bát by se měli samozřejmě i miliardáři a jejich ministři. A to zatím, jak se zdá, moc nefunguje.

Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.



Klíčová slova: Bohumil DoležalválkováAno2011



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama