„Hrozný krvavý výjev, o jakém vypráví jen kroniky sensačních románů, udál se včera v podvečer v jedné z nejživějších tříd karlínských před očima zástupů lidí a poplašná zvěst o něm se rozlétla, aby vyvolala všude zděšení a ustrnutí,“ načala své líčení v březnu 1897 Národní politika.
Příběh, jenž vyvrcholil událostmi, o nichž bude řeč, začal o čtyři roky dříve. Tehdy se na taneční zábavě seznámila jedenadvacetiletá tovární dělnice Růžena Horká s o rok starším Václavem Tietzem, lakýrníkem ze Strakonic. Ten žil momentálně v Dlouhé třídě v Praze na Starém Městě, a tak jako mnozí další přišel do Prahy na sklonku devatenáctého století za prací.
Růžena Horká se k Tietzovi nastěhovala. Jenže netrvalo dlouho a vztah se ocitl v troskách. Tietz „byl sice do Růženy Horké vášnivě zamilován, ale dívka o jeho přízeň příliš nestála, poněvadž Tietz, člověk povahy surové či urputné, týral ji stále bezměrnou žárlivostí a jednou ji dokonce v návalu vzteku a prchlivosti do krve sbil.“
Krátce poté se Růžena Horká definitivně rozhodla: S Tietzem končí a stěhuje se na Žižkov, kde si také našla malý pokoj v Harantově, dnes Roháčově ulici.
Jenže Tietz se nemínil tak lehce vzdát. Každý den chodil k bytu Horké na Žižkov. Jindy na ni čekal před branou Lustigovovy továrny v Karlíně, kde dívka pracovala. „Prosil o smíření i vyhrožoval,“ píše Národní politika.
Pokoušel se dokonce svou někdejší milenku uplatit. „Pak byl však propuštěn z lakýrnické dílny na Starém Městě, kde dosud pracoval, a octl se v kruté nouzi. Do té chvíle hleděl si bývalou lásku nakloniti všelikými dárky a menšími obnosy peněžitými, jimiž ji na živobytí přispíval, nyní však nemohl již tak činiti, a když mu předevčírem Horká řekla, aby zaplatil dluhy, které kvůli němu udělala, když spolu ještě domácnost sdíleli, nebyl s to sehnati více než jedinou korunu.“
Horká odmítla.
Co s korunou?!
A Tietz se zalykal ponižující beznadějí. Den před tragickými událostmi, jež Národní politika přirovnává ke kronikám sensačních románů, čekal na Růženu Horkou znovu před továrnou. „Chopil ji za ruce i zvolal: Ptám se tě naposled! Chceš se udobřit, nebo ne?! Když pak odvětila: Nikdy! A vyrvavši se mu uprchla, vzkřikl za ní divoce: To bude tvoje smrt.“
Co je svět světem, kolik takových hrozeb padlo. Nikdo nebral Tietze vážně. Ani Horká ne. Pak ale skončila odpolední směna následujícího dne. „Růžena Horká vyšla jako obyčejně po šesté hodině před bránu továrny i ulekla se, když spatřila Tietze na smrt bledého a rozervaného čekati u vchodu. Ze strachu, aby ji neublížil, přidružila se k němu a oba mlčky se brali ulicemi karlínskými k Žižkovu. Teprve když se ocitli poblíž Vinohradské třídy (dnes Prvního pluku – pozn. autora), počal Tietz milenku svou opět prosit, aby s ním žila, a chce-li, že třeba prodá kabát z těla, aby jí z nouze pomohl.“
Jenže Růžena i tentokrát odmítla. „Tu Václav Tietz sáhl rychle pod kabát, vytrhl kuchyňský muž, jejž předtím v jednom hostinci ukradl, a dvakrát jej vrazil milence do levé strany těla. Jednou ranou přeťal nešťastnici levou ruku až na kost v zápěstí, podruhé pak bodl ji tak prudce, že ostří dlouhého nože projelo i prsy a vniklo až k srdci.“
Celá tragédie se odehrála před lidovou kořalnou Josefa Doktora. Sem nebohou ženu hosté postávající před výčepem odnesli a tady také zanedlouho zemřela. „Vražedník mezitím odhodil zkrvavený nůž, kterým milenku zabil, a skryl se v záchodku asi padesát kroků od místa činu.“ Zde jej však dělníci z výčepu snadno dostihli a po několika výzvách – „Vylez z toho záchodu, nebo tam dojdeme a v té senkrovně tě po samý nos utopíme!“ – ho již zcela apatického vytáhli ven a předali policii.
