Před 60 lety vypukla alžírská válka | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 60 lety vypukla alžírská válka

Jaroslav Šajtar31. října 2014 • 10:00
Před 60 lety vypukla alžírská válka
alžírská válka
• foto: 
wikipedia.org

V noci na 1. listopad 1954 vypuklo sérií koordinovaných atentátů, sabotáží a útoků proti francouzským četnickým stanicím a kasárnám na celém území Alžírska, ovládaného od roku 1830 Francií, mohutné povstání.

reklama

Alžírské území bylo přímo připojeno k zemi galského kohouta jako tři departementy, ovšem bez jakýchkoli politických práv pro berbersko-arabské obyvatelstvo. Za druhé světové války generál Charles de Gaulle slíbil Alžířanům, kteří podporovali jeho Svobodnou, později Bojující Francii (Alžířané se pod velením generála Juina zúčastnili mj. italského tažení), samosprávu. To potvrdila Ramadierova vláda v roce 1947, avšak další vlády tento slib ignorovaly a pokračovaly v politice národnostní asimilace. Tím vydláždily cestu k povstání.

Přípravy revolty

Už na jaře 1954 vznikl Revoluční výbor jednoty a akce, v jehož čele stáli Ben Bella, Rabáh Bítat, Krím Belkásem, Mohammed Chidr, Larbí ben Mhídí, Bulajd, Búdijáf, Ajt Ahmed a Dídúš Murád, orientující hnutí na ozbrojené povstání. Výbor celou zemi rozdělil na pět vojenských oblastí (vilájí), které jeho členové přímo vedli. Alžírská Národně osvobozenecká armáda vzhledem k převaze francouzské armády vedla hlavně partyzánskou válku, a zejména podnikala teroristické akce. Zpočátku dosáhla největších úspěchů ve východním Alžírsku a v Kabylsku, jež se staly po celou téměř osmiletou válku hlavními centry protifrancouzského odboje.

Dvě etapy

Osvobozenecká válka se dělila na dvě období. V tom prvním (v letech 1954–1957) probíhala intenzívní partyzánská válka po celém Alžírsku a došlo k vytvoření hlavních orgánů revoluce. V roce 1957 odřízla francouzská armáda, jejíž početní stav v zemi vzrostl z necelých 60 000 v roce 1954 na 400 000 v roce 1956 a později až na půl miliónu, Národně osvobozeneckou armádu od zásobování vybudováním Challovy–Morikovy linie na hranicích s Tuniskem, jež povstalcům pomáhalo, a jednotky pod velením generála Massuho přešly do ofenzívy proti městským partyzánům v tzv. bitvě o Alžír. (Tyto události zachytil italský režisér Gillo Pontecorvo ve vynikajícím filmu Bitva o Alžír, natočeném roku 1966.) Francouzům se podařilo zasadit těžkou ránu vedení alžírského povstání, když unesli Ben Bellu, Ajt Ahmeda, Búdijáfa a Chidra, kteří letěli v osobním letadla marockého sultána Muhammada V. z Rabatu do Tunisu.

Druhé období (od roku 1958 až do osvobození) se vyznačovalo značnou složitostí. V kritickém roce 1959 se náčelníkem generálního štábu Národně osvobozenecké armády stal bývalý náčelník V. oblasti Huárí Búmedjen (to bylo jeho válečné krycí jméno; jeho vlastní znělo Mohammed Búcharúba).

Teror vyvolal zase jenom teror

Na teroristické akce povstalců reagovali Francouzi brutálním postupem, jímž prosluli především výsadkáři a příslušníci cizinecké legie. Jenže tento postup místní obyvatelstvo ještě více zatvrdil, a navíc vyvolal pobouření dokonce i v mateřské zemi. Válka se ocitla ve slepé uličce. Francouzská armáda sice vojensky dosáhla celé řady úspěchů, k nimž patří ofenzíva proti partyzánským územím v pohoří Atlas a v Kabylských horách roku 1958, avšak domácí veřejné mínění zaujalo k válce – podobně jako krátce předtím k indočínské – tak negativní postoj, že země galského kohouta ji nakonec politicky prohrála.

Cesta k míru

Realisticky uvažující generál de Gaulle si tyto faktory uvědomoval při svém mocenském comebacku v roce 1958, a proto zahájil napřed tajná jednání s alžírskou Frontou národního osvobození (FLN). Vzbudil tím takovou nevoli francouzských osadníků, zvaných pieds-noirs (černé nohy), že se v lednu 1960 pokusili o převrat v tzv. týdnu barikád. K teroristickým akcím se uchýlila rovněž Organizace tajné armády (OAS), vedená generály Pierrem Lagaillardem a Raoulem Salanem. De Gaulle se zastrašit nenechal a 30. března 1961 zahájil oficiální jednání s FLN o alžírské nezávislosti, jemuž předcházelo referendum z 8. ledna téhož roku, které se k alžírskému právu na sebeurčení vyslovilo pozitivně.

Velitelé francouzské armády v Alžírsku, jako generál Raoul Salan, se pokusili zvrátit situaci pučem, jejž však de Gaulle, opírající se o podporu veřejného mínění doma a většiny armády, potlačil. Osmnáctého března 1962 došlo v Évianu k podepsání dohody o zastavení palby a referendum v Alžírsku se 1. června 1962 vyjádřilo pro nezávislost. Pro evropské usedlíky nastal exodus. Do konce roku opustil Alžírsko milión převážně francouzských kolonistů. FLN nastolila diktaturu Ahmeda Ben Belly a s neobyčejnou krutostí zúčtovala s Alžířany, kteří během války zachovali věrnost Francii, zvanými harkiové, jichž nebylo zdaleka tak málo. Podle některých odhadů jich nechala povraždit – často obludným způsobem – až sto padesát tisíc. V rukavičkách nejednala ani se svými politickými odpůrci.

Cena za nezávislost

Alžířané odhadovali počet vlastních obětí na milión až půldruhého miliónu osob, což je ovšem silně nadnesené. Střízlivější odhady zmiňují 241 000 mrtvých na alžírské a 25 600 (kromě 65 000 raněných) na francouzské straně. Počet obyvatel Alžírska vzrostl navzdory kruté válce a následné emigraci z 9 432 307 v roce 1954 na 10 450 000 roku 1963.

Jaroslav Šajtar


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama