Násilí na ženách se stalo nedílnou součástí válečných tažení počínaje starověkem, kdy se dochovala první svědectví.
Filmoví fanoušci si možná vybaví historický velkofilm Čingischán, v němž mongolský dobyvatel v podání švarného Egypťana Omara Sharifa vyzývá ke slušnému chování vůči ženám. Netřeba zdůrazňovat, že pravý opak byl pravdou.
Z moderních dějin patří k nejznámějším tzv. znásilnění Nankingu v prosinci 1937, kdy japonská vojska po dobytí tehdejšího hlavního města nacionalistické Číny podle různých odhadů znásilnila od dvaceti do osmdesáti tisíc žen. Tyto orgie provázelo masové vraždění válečných zajatců a civilistů. Za druhé světové války si vojáci země vycházejícího slunce učinili sexuální otrokyně asi z 200 000 čínských a korejských žen. Otázka nucené prostituce za války dodnes vede k občasnému jiskření vztahů mezi angažovanými zeměmi.
Také Rudá armáda si nebrala servítky. Znásilňování se dopouštěla i v osvobozovaných a jí vesměs přátelsky nakloněných zemích, jako například v Jugoslávii, o čemž podal svědectví Titův někdejší blízký spolupracovník a poté odpůrce Milovan Ɖilas. Podle svědectví obyvatel spáchala 121 znásilnění, z nichž 111 skončilo usmrcením. Když si jugoslávští komunisté, kteří v partyzánských jednotkách v tomto ohledu udržovali přísnou disciplínu, stěžovali svému idolu Stalinovi, sovětský maršál násilníky hájil: „Představte si člověka, který projde v bojích od Stalingradu do Bělehradu – tisíce kilometrů po své zpustošené zemi, přičemž vidí umírat své soudruhy a nejbližší. Cožpak takový člověk může reagovat normálně? A co je hrozného na tom, když si pošpásuje s ženou po takových hrůzách?“
Rudoarmejci v Polsku se zase občas domnívali, že každá plavovlasá žena je automaticky germánská Valkýra, a podle toho s ní zacházeli. V nepřátelském Maďarsku, kde zvláště při dlouhém dobývaní Budapešti utrpěli těžké ztráty, znásilňovali ostošest, ale na rozdíl od Německa své oběti zabíjeli jen ojediněle. Z pochopitelných důvodů nejhůře dopadly Němky, kde ovšem – vzhledem k nepředstavitelným a hromadně páchaným zvěrstvům německých okupantů na území Sovětského svazu, k nimž samozřejmě patřilo i znásilňování – existovaly závažné polehčující okolnosti. Ponížit nenáviděnou panskou rasu představovalo zadostiučinění. Dopisovatel Alexander Werth, jenž jinak cítil k Rusům značné sympatie a psal o nich s odstupem času nezvykle objektivně, vzpomínal, že zvláště středoasijští vojáci nezůstávali nic dlužni Čingischánovým potomkům a jejich chamtivou pozornost přitahovalo vše od hodinek po malé chlapce. Kromě snahy pomstít se za napáchané zločiny k takovému jednání přispívala rovněž naprostá sexuální vyprahlost sovětských vojáků. Vyšší šarže sice měly tzv. polní manželky (pochodno-polevyje žony), jež představovaly spojařky, písařky, tlumočnice, ošetřovatelky, zdravotní sestry apod., avšak řadoví Ivani si o intimním styku mohli nechat jen zdát.
Proto při vpádu do třetí říše a po její porážce vzali zavděk osmiletými děvčátky stejně jako osmdesátiletými stařenkami. Nikterak rafinovanými způsoby „balení“ se přitom nezatěžovali; stačila jim omezená slovní zásoba, zpravidla sestávající ze dvou slov: „Frau, komm ...“ Němci odhadovali počet svých žen znásilněných rudoarmejci na jaře a v létě 1945 na dva milióny. Sexuálního násilí – třebaže v nesrovnatelně menší míře – se však dopouštěli i západní Spojenci. Američtí vojáci od vylodění v Normandii 6. Června 1944 znásilnili ve Francii 181 žen a v Německu 552. Neukojitelným sexuálním apetytem oplývali alžírští a maročtí příslušníci francouzského expedičního sboru generála Juina v Itálii, což jim vyneslo stejně nelichotivou pověst jako Malinovského jednotkám na jižní Moravě, jejichž nemalou část představovali kriminálníci (nikoli političtí vězni) propuštění z gulagu.
V roce 1971 při potlačování povstání proti ústřední vládě ve Východním Pákistánu (nynějším Bangladéši) pákistánští vojáci znásilnili až 200 000 bengálských žen. Během občanské války v bývalé Jugoslávii Srbové údajně znásilnili 20 000 bosenských Muslimek. (O znásilňování Srbek Muslimy-Bosňáky se cudně mlčí.) Vzhledem k faktu, že v ortodoxním světě islámu bývá znásilněná žena pokládána za vinnou, není těžké si představit, jaké vyvržení ze společnosti tyto nešťastnice čekalo. Je ovšem nezbytné poznamenat, že veškeré statistické údaje týkající se znásilňování jsou pouze přibližné, neboť postižená strana, ocitne-li se v řadách vítězů, má vždycky tendenci vlastní oběti nadsazovat, a naopak poražení se snaží dokázat, že zločiny páchali i vítězové. To platí v největší míře o Německu.
