Tolik to bylo kdysi slávy z volebního vítězství poločernocha, s jeho ujišťováním, že bude prezidentem nás všech. Leč v Bílém domě se Barack Obama dost značně obklopil osobami jinačího druhu. A je z toho problém pro Ameriku i svět.
Mezi nimi se sice neuplatnil jeho tuze intimní mentor, reverend Jeremiah Wright, mimořádně agresivní rasistický zuřivec proklínající bílou rasu, s obviňováním z nejhrůznějších zločinů. Časem se mu v přízeň úspěšně vlísal jiný reverend, či přesněji pseudoreverend Al Sharpton, se zaslouženou pověstí hochštaplera - černocha z povolání, nyní Bílým domem povoláván k rasově zvlášť delikátním úkolům.
Média pomáhají
Obama netrpí nedostatkem spolehlivých spojenců mezi miliardářskou elitou - bankéři, investoři, hollywoodští mogulové - a tuze důležitou, vlivnou podporou má mezi potentáty v nejvíc vlivných mediálních kruzích. Pro ilustraci jich vyjmenuji jen pět: Ian Cameron, producent televizního kolosu ABC News, manžel významné osobnosti Susan Rice, ve velevýznamné funkci poradkyně (National Security Adviser), nezřídka svým vlivem deklasující ministra zahraničních věcí.
Dále David Rhodes, prezident konkurenčního kolosu CBS, bratr Bena Rhodese, ve funkci Obamova Deputy National Security Adviser for Strategic Communications, který se značně zasloužil o lživou kamufláž v případě okolností násilné smrti amerického velvyslance v Libyi.
Pak korespondentka ABC Claire Shipman, jejíž manželský partner Jay Carney funguje v Bílém domě jako Press Secretary. Matthew Jaffe z ABC News má za manželku Katie Hogan, Obamovu Deputy Press Secretary. ABC prezident Ben Sherwood je bratrem Elizabeth Sherwood, Obamovy Special Adviser (zvláštní poradkyně).
Oficiální establišment sdělovacich prostředků rozhoduje, co se smí či nesmí sdělovat. Proto ani slovo o Obamově dřívějším tvrzení, že se narodil v keňském přístavu Mombasa, že získal přijetí na kalifornskou Occidental College, obdařen stipendiem rezervovaným pro zahraniční studenty, vždyť s jménem Barry Soetoro jím i vskutku byl. Řada dalších záhad - jeho cesta do Pákistánu v roce 1981, kam žádný Američan s americkým cestovním pasem tehdy nemohl vstoupit. Jeho podvodná identifikace (Social Security Number) vystavená ve státě Connecticutu, v němž nikdy nežil. Obamovu minulost pohřbilo důkladné embargo, plno milionů pozřely advokátní výlohy, jimiž se úspěšně podařilo zabránit zjištění pravdy soudní cestou.
Demonstrace jako na zavolanou
Načež nastala druhá polovina roku 2014, když v předměstí Fergusonu, státu Missouri, dvoumetrový obr Michael Brown po setmění sebral v obchodě kuřivo, zmlátil nesouhlasujícího zaměstnance, odešel bez placení, poté napadl policistu poloviční velikosti, snažil se zmocnit jeho služební zbraně, vyšly rány, které obr nepřežil. Vypuklo rozhořčení davů, s následným vyrabováním obchodů, končících v plamenech.
Bílý dům v dalekém Washingtonu zareagoval tlakem na místní policii ve Fergusonu, aby došlo potlačení záznamu bezpečnostní kamery, jak lupič loupí. Onen obr byl okamžitě mediálně přetvořen s eufemismem gentle giant (gigant mírný, jemný, lahodný, krotký, laskavý) a tlučhuba pseudovelebníček Al Sharpton byl Obamou vyslán do Fergusonu k politicky užitečnému účelu morálně popuzených a kriminálně motivovaných davů.
Na přemnoha místech amerického kontinentu vypukly rozhořčené demonstrace, skandování požadavků Kill the cops!, výzvy k zabíjení policistů. Nejen v New Yorku byly ulice a mosty blokovány a nejeden politik spíš než činem, tak mnohým slovem podpořil destruktivní iniciativy. Nejen basketbaloví dlouháni s tričkem zdobeným zoufalým voláním "Nemohu dýchat", zvedáním paží, že oběť se vzdává, nicméně bělošská rasistická policie jakoby se násilnostmi nemohla nabažit.
V Kongresu ve Washingtonu nejeden černošský kongresman a kongresmanka povstali, s rukama nad hlavou - gesto, že se vzdávají. V New York City, víc než dvoumetrový primátor Bill DeBlasio před televizními kamerami se svěřoval se svými starostmi, jak vysvětlovat svému dítěti, jehož matka je černoška, že venku se střetne nejen s nebezpečím policejní rasistické nenávisti. Čtyři měsíce takové kanonády.
"Tohle dobře nedopadne," jsem se ujišťoval a pravdu jsem měl, jak potvrzeno v brooklynské čtvrti Bedfort Stuyvesant, kde v sobotu 20. prosince ve tři hodiny odpoledne černošský zločinec popravil dva policajty v autě.
Jaká je situace
18. prosince jsem napsal článek s názvem „Netrpíme nedostatkem politicky korektních nesmyslů“. Z něho teď budu citovat: Například tak činíme zdůrazňováním tzv. diversity - při povyšování, nikoliv podle talentu, schopnosti uchazečů, ale zcela jiných kriterií jako národnost, vlivné rodinné zázemí a v mnoha případech, včetně toho amerického, v dnešní době zejména správné rasy. To vše se tuze zdůrazňuje k údajnému vylepšení celonárodního prospěchu. (Však i naše rodná zem československá, zejména v ranních dobách jalového budování beztřídní nirvány, takto dovedla zazářit. V uruquayském Montevideu svou českou vlast reprezentoval diplomat s perfektním proletářským původem a naprosto nulovou jazykovou kvalifikací. Neovládal ani svou mateřskou řeč, neboť silně koktal.) Ono zejména racial profiling je v nynější Americe přísně zakázáno.
Erich Holder, donedávna vysoký vládní činitel Obamova teamu, již začal trestně postihovat školy, kde dosud docházelo k disciplinárním trestům těch pachatelů, kteří nepravosti páchali, a nikoliv podle politickykorektních předpisů rasového a etnického složení školy. Poněvadž nejvíc prohřešků působí mladí černoši a nikoliv mladé nečernošky a podle skutečných provinění se dřív trestalo, něco takového se již nesmí. Na letištích se dřív pozornost soustřeďovala na mladé vousaté muslimy, de facto monopolisty, věnující se modernímu teroru. Bezpečnostní orgány jim věnovaly víc pozornosti než třeba eskymáckým babičkám. To je ovšem diskriminace, něco takového je přece zakázáno a přísně trestáno.
V těchto dnech a týdnech valná část Ameriky se otřásala mravním rozhořčením, se zdůrazňováním černošské menšiny (12.61 procenta celkového obyvatelstva), trpící pod bělošským rasistickým jhem. Jenže víc než 90 procent všech vražd v jejich vlastních řadách páchají jejich soukmenovci. V televizních debatách, když se občas, ne příliš často, najde dostatečně odvážný tazatel s otázkou, proč si nikdo nepamatuje jméno aspoň některé černošské oběti některé černošské vraždy, taková otázka se ignoruje jakožto rasistická provokace.
Ve Fergusonu, řádení, loupení, žhářství, křík proti bělošské policii ano, velice moc, ale když v téže ulici došlo k černošskému zavraždění bělošského mladíka (uprchlík z Bosny), sdělovací prostředky z opatrnosti se o události pramálo či vůbec nijak nezmínily.
Jak je tomu s dědictvím otroctví na věčné časy: V roce 1950 pouze 18 procent černošských domácností vedla žena. Nyní je těch procent téměř 70. V 19. století tři čtvrtiny rodin žily pohromadě s dětmi a oběma rodiči. V roce 1925 v New York City takových rodin bylo 85%. V roce 1940 se 14 procent černošských dětí rodilo mimomanželství. V současné době jich je víc než 70 %, v některých městech přes 80%. Jak si tedy vysvětlovat trvající dopad takového dědictví? Že v dobách oficiálně otrokářských bylo té svobody víc?
Census Bureau uvádí stav chudoby mezi černochy 28,1 procenty. Jenže neuvádí, že v černošských rodinách s oběma rodiči, je chudoba pouze 8,4 procentní. Ačkoliv černoši tvoří jen necelých 13% národa, současně jsou z padesáti procent oběťmi všech vražedných zásahů, zejména z iniciativy vlastních soukmenovců.Pravděpodobnost takového osudu je šestkrát větší než mezi bělochy. Ovšem vina je vždy něčí jinačí.Příště bych se měl pustit do zjišťování,kdo že z tohoto velikánského amerického společenství nejvíc svou vlast nenávidí, za oběť krutého útlaku se pokládá. Zda intelektuálové, mohamedáni, nějací takoví.
Co s tím?
Vrátím se k minulé sobotě, kdy byli zavražděni dva policisté v New Yorku. Je ona sobota, v Baltimore přemnohokrát nedostatečně trestaný Ismaiyl Brinsley střelil svou družku, která však přežila, vsedl do autobusu, dojel do New Yorku, v Brooklynu přistoupil k parkujícímu policejnímu vozidlu. V něm dva příslušníci - jeden čínského, druhý hispánského původu, oba jeho zásluhou na místě mrtví. Pachatel se rozběhl ke stanici metra a tam se zastřelil. Po čtyřech měsících protipolicejní nenávistné averze, s notnou jak mediální, tak oficiální, politicky korektní podporou, nebyl důvod k podivu.
Bernard Kerik, bývalý policejní komisař NYPD, neváhal obvinit starostu Billa de Blasia, že má na svých rukách jejich krev a omluvy, výmluvy nepostačí. O ty se de Blasio pokusil, po značně nejapném úvodu, že tohle přece nemá nic společného s politikou a nutno se soustředit na vyjádření kondolence osiřeným rodinám. Když se de Blasio prodíral k mikrofonu, přítomní policisté se od něj ostentativně odvraceli.
Obama, mezitím svým prezidentským letadlem dopraven na Havajské ostrovy k slunci a k svému oblíbenému golfu, se připojil s vyjádřením své soustrasti.
V neděli konkurenční televizní zdroje ABC, CBS, NBC, CNN, se poněkud o brooklynském zabíjení zmínily, hlavní událostí pro ně ale byla nevraživá severokorejská reakce na nejnovější hollywoodský produkt. Pouze Obamovi příznivě nenakloněná televize FOX se zabitím důkladně zabývala v diskuzi s Rudym Guilianim, bývalým primátorem New Yorku. V době 11. září 2001 mohamedánského útoku na mrakorapy, Guiliani, jakkoliv běloch italského původu, se velice zasloužil o důkladnou redukci zločinnosti v metropoli, a oprávněně zdůrazňoval, že jeho iniciativou se konalo daleko méně černošských pohřbů. Pokusy o podobná porozumění většinou ale připomínaly debatu mezi hluchoněmými.
Řekne někdo pravdu?
Víc než devadesát procent všeho násilí a vraždění v řadách černošské mediálně zdůrazňované menšiny se koná zásluhou jejich soukmenovců. Jména se nikdy nedozvídáme, však pro potřebu politicky korektních kruhů nejsou zajímavá. Proto se značným zájmem jsem se seznámil a několikrát si zopakoval video (6 minut, 19 vteřin), začínající obviněním z řad mluvčích protestujících davů o existující epidemii zločinnosti bělošské policie, napadající nevinné neozbrojené černochy.
Začíná se tvrzením, že epidemie existuje, jenže je značně opačná. Podle údajů FBI v roce 2009 došlo k 408 217 loupežím, v průměru tedy 1100 denně, a jedna každou minutu. Údaje z National Crime Victimization Survey: 62 593 černochů obětmi bělošského násilí, 320 082 bělochů oběťmi černošského násilí (v porovnání počtu obyvatelstva - 38 milionů černochů a 197 milionů bělochů - černochy páchané násilí je 25krát častější a v případě zvlášť těžkého ublížení ("aggravated assault") je to kontrast až dvě stě krát větší.
Znásilnění: Případy, kdy je pachatel černoch – 13 000. V opačném případě statisticky je minimální, nedosahuje ani jednoho procenta.
Závěry: Rasismus v bělošské Americe tolerován není, kdežto mezi černochy je užitečným, otevřeně podporovaným pojítkem závisti, nenávisti, zloby, vzteku, domáhání se preferenčního zacházení, redistribuce výsledků, dosažených jinými, trilion výloh u toho a to vše v době vlády prvního, údajně post-racial prezidenta.
