V americkém Tennessee se o sexu se nemluví | Reflex.cz
reklama
nahoru

V americkém Tennessee se o sexu se nemluví

Andrea Pecáková8. května 2015 • 08:00
V americkém Tennessee se o sexu se nemluví
foto: Archív Adnrey Pecákové

„Zvyknout si v Tennessee bylo těžké,“ tvrdí Andrea Pecáková (22). „Od maličkostí, jako jsou jiné vypínače, potraviny či přístroje, až po fakt, že procházka po lese nemusí být tak příjemná jako doma. Já tam například face to face potkala medvěda.“

reklama

Do Tennessee mě přivedla chuť poznat tu opěvovanou zemi zaslíbenou. Jako dítě devadesátých let jsem vychovaná k obdivu k Americe a na cestu jsem vyrazila v očekávání, že spatřím na vlastní oči, co jsem zatím viděla jen v televizi. Táhla mě tam i touha naučit se pořádně jazyk. Ke zprostředkování cesty jsem využila program Work and Travel a strávila čtyři nezapomenutelné měsíce v Tennessee na jihu USA, v několikatisícovém městečku Sevierville. Pracovala jsem tam jako pokojská v hotelu.

Polotovary vítězí

Věděla jsem, že nejedu do žádného města módy, ale první dojmy byly přesto tristní. Nezapomenu, jak jsem před tamějším servisem čekala, až mi opraví koupené kolo, a nevěřila vlastním očím. Po ulicích nikdo nechodil, jen z parkujících aut občas vystoupili ne-

uvěřitelně obézní lidé, kteří měli problém vůbec se udržet na nohou. Většina z nich měla v ruce obrovský kelímek s limonádou nebo cigaretu (nejčastěji oboje), odkolébali se do obchodu či restaurace, pak zase zpátky k autu a odfrčeli pryč. Za necelou hodinu jsem nezahlédla jediného člověka, který by byl hezky oblečený nebo něčím zajímavý.

Kromě obráceného domu nabízí Sevierville návštěvníkům  i řadu dalších atrakcí,  od muzea voskových figur  až po strašidelný zámek  Kromě obráceného domu nabízí Sevierville návštěvníkům i řadu dalších atrakcí, od muzea voskových figur až po strašidelný zámek

Ke spoustě věcí, na něž jsem si musela zvyknout, patřily neustále přechody z vedra do překlimatizovaných interiérů, jiné chutě potravin, absence našeho chleba, balení zboží ve velkém a podle jiné logiky, než na jakou je člověk zvyklý u nás. V supermarketu, kde jste si mohli půjčit elektrický vozík, abyste nemuseli regály obcházet pěšky, jsem často hledaný typ ani nenašla. Třeba od mouky měli jen jeden druh na všechno. Američané sice milují cooking show, ale jen v televizi. Sami si na nějaké velké vaření moc nepotrpí. Tomu odpovídal i nepřeberný sortiment polotovarů všeho druhu.

Jste dnes šťastní

Začátky mi komplikovala i neschopnost se dorozumět. Angličtinu jsem ovládala, jenže na jihu USA opravdu nepoužívají tu precizní britskou, kterou se doma učíme. Situaci neulehčovalo ani to, že mnoha lidem chybělo i několik zubů (zřejmě proto, že neměli zdravotní pojištění) a muži u mluvení často žvýkali tabák. Jazyk tak pro mě získal úplně jiný rozměr. Zjistila jsem, že gramatika vlastně není potřeba (když ji nepoužívali ani místní rodilí mluvčí, tak proč já, že?), vše se musí náležitě zkracovat a polykat a o je třeba vyslovovat jako hodně otevřené a, jinak tam neporozumějí ani takovým slovům jako McDonald nebo ice hockey.

Všechny trampoty naštěstí člověku nesmírně ulehčí přátelská ochota a vřelost Američanů, pro správného Čecha až podezřelé. Stačí se tvářit jen trochu zmateně a v obchodě, na zastávce, kdekoli se vždycky najde někdo s otázkou, jak vám může pomoci.

Když mě cizí lidé na ulici zdravili a ptali se, jak se mám nebo jestli se dnes cítím šťastná, zpočátku jsem koukala vylekaně. Časem jsem pochopila, že je odpověď ve skutečnosti nezajímá, ale i tak mě to těšilo. Stejně se chovali i prodavači, číšníci, kdokoli ve službách. Protivné české prodavačky nezlepší náladu nikomu, ale usmívající se Američan, jenž se vás, než zboží namarkuje a zabalí, ještě stihne zeptat, co děláte ve Státech, podotkne, že vám to sluší a popřeje vám krásný den? Hned se i větší sumy platí snáz.

Rodičem z neznalosti

Za práci pokojské jsem dostávala necelých osm dolarů na hodinu, o padesát centů víc, než je minimální mzda, a za přesčasy přes jedenáct a půl. Nájem byl slušný a jídlo jen nepatrně dražší než u nás, takže se z výplaty dalo ušetřit i na tři závěrečné týdny cestování. Tím spíš, že dvanáct i třináct hodin práce denně bylo téměř pravidlem. Příčin bylo hned několik, od špatné organizace práce přes nedostatek zaměstnanců až po lenost mnoha mých amerických kolegyň. Stávalo se, že některé odcházely, když ještě nebyla práce hotová, nebo nepřišly vůbec. Kupodivu ani několikadenní absence nebyla důvodem k jejich vyhazovu. Zato ony okamžitě a bez varování odcházely, jakmile se jim zalíbila práce jinde. Za tři měsíce se jich na úklid vystřídalo asi patnáct.

Na tomto vzorku jsem si také všimla důsledků neexistující sexuální výchovy. Ta je na Jihu tabu a osvětu nesuplují rodiče ani média. Ostatně, co čekat v zemi, kde filmy jako Pretty Woman, Hříšný tanec nebo Poslední Mohykán uvidíte jen ve zkrácené podobě, s vystříhanými scénami, jež překračují dle zákona povolený stupeň nahoty a násilí. Že pak Pretty Woman ztrácí jako celek pointu a v Hříšném tanci čekáte půlku filmu na scénu, která vůbec nepřijde? Horší následky americké prudérnosti představují matky samoživitelky a rodiny s více dětmi, než kolik mohou utáhnout.

Andrea Pecáková u sochy slavné rodačky, country zpěvačky a skladatelky Dolly Partonové Andrea Pecáková u sochy slavné rodačky, country zpěvačky a skladatelky Dolly Partonové

Většina mých kolegyň byly mé vrstevnice a všechny měly víc než jedno dítě. Často je odkládaly u příbuzných, třeba i na druhém konci Ameriky, jen aby mohly pracovat a zajistit jim jakž takž příjem. Nevypadalo to, že by si takový život plánovaly, spíš se první sex rovnal prvnímu otěhotnění. Když nevíte, jak se chránit, a antikoncepci vám předepíšou až v osmnácti, lehce se stane i to co jedné z mých kolegyň – v pětadvaceti měla tři děti a nejstarší dceři bylo jedenáct.

Bůh žehnej Americe

Z čeho bychom si mohli určitě vzít příklad, to je americká národní hrdost. V obchodech najdete spoustu rekvizit s nápisem God bless America a oslavy Dne nezávislosti jsou velkolepé. Americké vlajky visí v Seviervillu skoro na každém domě po celý rok a při hovoru s obyvateli je znát, jak jsou na svou zemi pyšní, jak rádi tam žijí. Přesto, že mnozí nemají zrovna ideální život, vypadají spokojeně, nemluví špatně o své zemi a nikdo ani nezmíní, že by se mu snad jinde žilo lépe.

Na druhé straně, hrdost, až pýcha na Ameriku bohužel občas i škodí, protože jim trochu omezují obzory a chuť zajímat se o jiné země, kultury a národy. Na otázku, proč nikdy nevycestovali mimo USA, přišla nejčastěji odpověď: „A proč? Vždyť v Americe máme všechno.“ Přitom ani z vlastní minulosti toho moc neznají. Při oslavách Dne nezávislosti jsem zkusila vyzvědět, jestli vědí alespoň století, odkdy se jejich země může těšit svobodě, a pod nadvládou které země byla předtím. Správná odpověď, byť jen na jednu z otázek, byla výjimkou. A někteří dotazovaní neznali ani hlavní město ­Tennessee.

Zpracoval a připravil Jan Zvelebil. Text původně vyšel v Reflexu č.18/2015.

Andrea Pecáková


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama