Cesty po Brazílii: S chudými se nemluví | Reflex.cz
reklama
nahoru

Cesty po Brazílii: S chudými se nemluví

7. prosince 2014 • 08:00
Cesty po Brazílii: S chudými se nemluví
S chudými se nemluví
• foto: 
Jan Pešat

„Hned první den mě šokovaly neformální vztahy mezi studenty a kantory,“ vzpomíná Jan Pešat (19) na svůj brazilský školní rok. „Představte si, že by u nás žáci řekli učiteli ahoj a vzápětí mu začali vyprávět zážitky z víkendu.“

reklama

Do Brazílie jsem vycestoval přes rotariány, a to v rámci programu Rotary Youth Exchange. Výběrem jsem prošel s nulovou znalostí portugalštiny. Angličtina stačila, přestože možnost domluvit se anglicky je problém i ve velkých městech, dokonce i v půjčovnách aut, kde o turisty není nouze.

Vyšla na mě Cuiabá, hlavní město státu Mato Grosso, což lze volně přeložit jako husté křoví. Něco na tom je. I podle Brazilců tvoří většinu jeho území neprostupná divočina. Rozlohou je asi dvanáctkrát větší než naše republika a s průměrnou hustotou populace (méně než čtyři osoby na kilometr čtvereční) patří k nejřidčeji osídleným oblastem Brazílie.

Koupání s kajmany

Cuiabá vzniklo teprve před třemi sty lety a vděčí za to bohatému nalezišti zlata. Přesto nejde o žádný zapadákov. Díky značnému nerostnému bohatství a obrovské produkci hovězího a sóje z okolních farem patří k nejrychleji rostoucím městům v celé Brazílii. Letos se tam konaly i některé fotbalové zápasy mistrovství světa. Těsně u Cuiabá pak leží ještě město Varzea Grande. Hranici mezi nimi tvoří řeka a souměstí má dohromady skoro milión obyvatel, což je třetina populace celého státu Mato Grosso.

Památek a jiných turistických zajímavostí se v obou městech moc nenajde. O návštěvníky však nouze není, byť se dlouho nezdrží a míří do okolní přírody. Cuiabá je totiž známé také jako brána do Pantanalu, rozsáhlé močálovité krajiny, která z jihozápadu Brazílie sahá i na území Bolívie a Para­guaye. Území není přesně ohraničené a jeho rozloha se uvádí mezi sto padesáti až dvěma sty tisíci čtverečních kilometrů. Tento největší mokřad na světě, který bývá během období dešťů ze čtyř pětin zaplavený, je útočištěm mnoha vzácných zvířat a jeho část je od roku 2000 na Seznamu světového přírodního dědictví UNESCO.

Osobně jsem navštívil Pantanal mnohokrát a mohl tak sledovat jeho proměnu během ročních období. Jedna ze tří rodin, u kterých jsem postupně bydlel, se tam dokonce jezdila koupat do jedné z řek. Já k tomu nenašel odvahu – zkusil jsem rybařit a během několika vteřin po vhození návnady jsem měl na háčku malou piraňu! Když se pak ještě objevil chlapík, který začal ze břehu krmit krokodýly, přišlo mi to vyloženě absurdní. Podle znalců ale mají tamější kajmani tolik jídla všude kolem, že na lidi nezaútočí.

Ghetta pro bohaté

Cuiabá je na brazilské poměry výjimečné tím, že v okolí nejsou žádné slumy (favely). Město nemá problémy s nezaměstnanými, protože tam skoro žádní nejsou. Naopak, otec jedné z rodin, majitel továrny na izolace elektrických rozvodů, měl často problém najít lidi. Kromě dobré ekonomické situace města však bylo příčinou i očividné plýtvání pracovní silou. U každé blbosti, kterou by mohl dělat automat (třeba cvakat lístky v autobusech nebo zvedat závory), je místo stroje člověk. Jeden od vás vezme kartu s oprávněním ke vjezdu, odnese ji druhému, ten vás pustí a dá ji ko­legovi, jenž ji zase dá vyjíždějícímu řidiči…

Přestože město nesužují chudinská ghetta, nůžky mezi bohatými a chudými jsou rozevřené velmi široce a bohatí si své chudé spoluobčany drží hezky od těla. V ghettech, nebo spíš zlatých klecích, vlastně žijí oni. V centru města bydlí ve věžácích s obrovskými apartmány, kolem mají trochu zeleně, často jsou oplocené a vždy s ostrahou u vchodu. Takhle bydlela moje druhá rodina (matka byla zubařka a otec vedl stavební dozor státu Mato Grosso). Většina bohatých ale žije mimo centrum, ve velkých areálech obehnaných zdí, jimž se říká kondominia.

Moje první rodina (otec úředník a matka v domácnosti) žila v kondominiu pro střední vrstvy s malými řadovými domky. Poslední rodina (onoho továrníka) však bydlela v luxusním vilovém areálu zhruba pro osm set lidí. Kromě zahrady u každé vily tam byl i park a všechno myslitelné vybavení, od kurtů přes fotbalové hřiště a posilovny až po samostatnou budovu na společné oslavy. Tady bydleli ti nejbohatší. Snad aby ukázali, že na to mají, u domů jim parkovaly vozy Lamborghini a podobné luxusní značky, ale majitelé s nimi jezdili jen uvnitř areálu. Jejich nízké podvozky by za branou odrovnaly hluboké výmoly, případně vysoké retardéry, kvůli kterým se ven do města jezdilo v džípech. Pro delší cesty používalo osm mých sousedů vlastní tryskáč.

Mangem do hlavy

Zatímco rodiny jsem podle rotariánských pravidel střídal, škola musela zůstat stejná. Šlo o školu soukromou, špičkově vybavenou (poprvé v životě jsem tam viděl i 3D interaktivní tabuli), jednu z nejlepších ve městě. Školné, které jsem naštěstí díky Rotary platit nemusel, vycházelo v korunách na sto tisíc ročně.

Škola byla proti našim zvláštní. Mimo jiné i tím, že s výjimkou výuky v samostatných klimatizovaných učebnách se všechno ostatní odehrávalo pod širým nebem, přestávkami počínaje a obědy konče. Nad hlavami nám rostly obrovské mangovníky a občas z nich spadlo mango někomu na hlavu. Když pak pro jednoho spolužáka po zásahu velkým a těžkým plodem musela přijet sanitka, vedení školy nechalo prostor mezi budovami zastřešit.

Sama výuka byla velmi kvalitní. Se státními středními školami se ty soukromé nedají srovnat. Vlastně pomáhají bohatým udržet monopol na vzdělání. Chudí studenti z těch veřejných prý jsou tak špatně připravení, že u přijímaček na vysokou prakticky nemají šanci uspět.

Dva světy

Pokud vám Brazilec řekne „Potkáme se ve tři“, v praxi to znamená, že ve čtyři se začne připravovat a na sraz dorazí v pět. Na to jsem si zvykal těžko. K příjemným překvapením patřila brazilská otevřenost a spontánní zájem o všechno z Evropy. Stejně jako trvalý optimismus a pozitivní přístup k životu, jakkoli je těžký. Nelze zapomenout ani na proslulý brazilský temperament. Většina lidí má několikrát do týdne v programu divokou noc, kdy je v barech hlava na hlavě, všichni se objímají, tančí…

Zábava končí, až když je slunce proklatě vysoko, ale rozdělení na bohaté a chudé platí pořád. Já se třeba jednou v baru zapovídal a ani mi nedošlo, že je to z pohledu mých spolužáků socka. Oni to ale nějak poznali a udiveně koukali. Pak se ptali, proč se s tím klukem bavím, a vyzvídali, jak je to u nás. Když jsem jim říkal, že si na nějaké kastovnictví nehrajeme a na mejdanu se klidně baví vysokoškolák s elektrikářem, bylo to nad jejich chápání.

Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č. 48/2014.



Klíčová slova: reflexbrazilie



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama