„Indonésané jedí rýži ke všemu a v sirotčinci to nebylo jinak,“ vzpomíná JAN BARCAL (25). „Ne že bych rýži neměl rád. Ale mít ji k snídani, k obědu i k večeři, to už na mě bylo vážně moc.“
Do Indonésie jsem odjel přes mezinárodní studentskou organizaci AIESEC. Ta nabízí stáže po celém světě, včetně rozvojových zemí, což nadchlo mě i přítelkyni Janu. Zaplatili jsme tedy registrační poplatek (čtyři tisíce) a rozhodli se najít si něco v jihovýchodní Asii. Zaměřili jsme se na nabídky z Indonésie, Vietnamu, Thajska a Malajsie (ta byla mým tajným favoritem). Indonésie však počtem nabídek ostatní země výrazně předčila a nakonec nás přijala jedna z poboček na Jávě. Sídlila na univerzitě v Yogjakartě a nabízela uplatnění při výuce angličtiny v některém ze sirotčinců, s nimiž měla dohodu, že stážistům na oplátku zajistí zdarma jídlo a ubytování. Nám zbývalo zaplatit si letenky a také očkování. Po působivé přednášce lékařky, čím vším se můžeme nakazit, jsme se rozhodli alespoň pro ochranu před žloutenkou, břišním tyfem a meningitidou.
PŘESTUPNÍ STANICE
Yogjakarta se čtyřmi sty tisíci obyvateli je na indonéské poměry malá, ale je zajímavá a má poutavou historii. K nejznámějším atrakcím patří chrámy Borobudur a Prambanan a také stále aktivní sopka Merapi, jež je prakticky hned za městem.
Pro nás, kteří jsme se ocitli v rozvojové zemi poprvé v životě, byly první dny plné překvapení. Většinou příjemných, počínaje exotickými jídly v restauracích. V jedné například vařili převážně z hub, a dokonce si je v podniku i pěstovali. Z našich končin jsem zvyklý na hříbky, lišky nebo bedly, ale tak širokou škálu hub jako tam jsem v životě neviděl. Žluté, červené, fialové … Okusili jsme asi čtyři druhy a velmi si pochutnali.
K méně milým překvapením patřil dopravní chaos (úrazem hrozil i přechod na druhou stranu ulice), a především zjištění, že město je pro nás jen přestupní stanicí. Všechny stážisty – kromě nás dvou přijela ještě dvojice z Pákistánu, Vietnamka, Číňanka a Ind – čekal po rozdělení na skupiny odjezd do tří sirotčinců, z nichž ani jeden nebyl v Yogjakartě. Dva byly v okolí a třetí, který vyšel na nás, byl až v Surakartě, dvoumiliónovém městě vzdáleném přes šedesát kilometrů.
Byli jsme z toho nejdřív trochu zděšení, protože na každý víkend jsme měli v Yogjakartě s lidmi z AIESEC a ostatními stážisty naplánované různé akce. Nechtělo se nám pořád vláčet tam a zpátky, ale nakonec to nebylo tak strašné, i když kvůli husté dopravě někdy trvala cesta i dvě hodiny. Smířili jsme se s tím o to raději, že právě náš sirotčinec jako jediný z těch tří nebyl muslimský, nýbrž křesťanský. Přestože sami věřící nejsme, tohle jsme samozřejmě oceňovali.
JAKO NA SKLÁDCE
Přestože je Surakarta mnohem větší, s atraktivní Yogjakartou se nemůže srovnávat. Nemá ani žádné pořádné centrum, je to spíš nekonečná periférie. Co bylo oběma městům společné, to byl smog a neuvěřitelné množství odpadků. Podle mě ani u nás doma lidem na jejich recyklaci a ochraně životního prostředí vůbec moc nezáleží, ale teprve po zkušenosti z Indonésie opravdu věřím, že lidstvo míří ke smutnému konci. V Surakartě se odpadky povalovaly všude, nic jako svoz odpadu tam očividně nefungovalo. Lidé měli pokryté vrstvou odpadků i vlastní dvorky, na nichž se tím pádem dařilo jen stromům s banánovníky, pod kterými pobíhaly kozy a slepice ve snaze najít mezi odpadky něco k snědku. Zelenina neměla šanci. Dost často ještě doutnala další hromada odpadků před domem, takže se v okolí pomalu nedalo dýchat. Nedaleko sirotčince tekla řeka, ale její hladina připomínala louži někde na skládce.
BUDÍČEK Z MEŠITY
Sirotčinec nebyl jen pro sirotky. Domov tam našly i děti z rodin neúplných nebo z jiných důvodů tak chudých, že své potomky nedokázaly uživit a zajistit jim alespoň základní vzdělání. Často pocházely z daleka, takže domů nejezdily ani na prázdniny a rodiče neviděly řadu let. Nejmladším bylo třináct, většině sedmnáct až devatenáct.
Ústav nebyl placený státem, ale měl zámožného sponzora v Kanadě a díky tomu se nacházel ve velmi dobrém stavu. Osazenstvo mělo k dispozici menší knihovnu, dvě televize, v areálu fungovalo i připojení k internetu přes wi-fi a všichni měli mobil i vlastní profil na Facebooku. Se stravováním to ale už tak luxusní nebylo. Kromě nezbytné rýže jsme jedli nejčastěji tofu a tempeh. Maso se podávalo zhruba jednou týdně. Mít v každém jídle rýži bylo trochu frustrující a Jana zažila i týden, kdy tělo tuhle potravinu prostě odmítlo přijímat. Já svou porci nevynechal nikdy, hlad byl pokaždé silnější.
V ústavu bydleli kluci i holky. Spali odděleně a my s Janou museli taky tak, ale jinak byl program společný. Povinně se vstávalo v pět ráno, nejprve k modlitbě a ta se konala i před každým jídlem. Nejdelší, asi hodinová, začínala před večeří. My se jako nevěřící neúčastnili, ale nikdo nám to nevyčítal. Čemu jsme ovšem uniknout nemohli, to byly modlitby muslimů venku. Také ty začínaly v pět a ucpávat si uši polštářem proti hlasu muezzinů ze zesilovačů na každé mešitě fungovalo jen občas.
TŘÍDY, KDE SE NEZLOBÍ
Za výuku byli naši žáci nečekaně vděční. Po každé hodině mi zejména kluci přicházeli podat ruku a poděkovat. Učili jsme je však jen dvě hodiny odpoledne. Původně jsme mysleli, že to bude víc, a tak, když už jsme tam působili, jsme s nimi trávili i volný čas a snažili se jim vymyslet nějaký zábavný program.
Oceňovali to s jedinou výjimkou. Klukům jsem často navrhoval, abychom si zahráli fotbálek, jejž milovali, ale většinou jsem neuspěl. Prý je na to moc teplo. Nerozuměl jsem tomu. Obloha sice bývala pravidelně bez mráčku a po osmé ráno už se teplota pohybovala celý den kolem pětatřiceti nad nulou, nicméně jsem čekal, že Indonésané jsou na vlastní podnebí zvyklí. Tím spíš, že třeba ve městě jsem je vídal, jak jezdí na mopedech nabalení, na trikách mikiny a na rukou rukavice, jako by toho vedra neměli dost.
Z typických indonéských vlastností mě nepříjemně překvapila nedochvilnost. A také drzost, s jakou se obchodníci nestydí nadsadit cizincům ceny, třeba i dvacetkrát. Až na tyto výjimky se k nám ale lidé vždy chovali velice slušně a mile. Indonésané jsou usměvaví a přátelští i mezi sebou a k Evropanům ještě víc. Někdy jsme si připadali jako nějaké celebrity. Třeba, když mě u chrámu Borobudur požádala jedna dívenka o společnou fotku. Než jsme snímek udělali, už kolem stáli se stejnou žádostí další lidé. Postupně se vytvořila fronta a nakonec pro mě bylo dost obtížné z této pasti uniknout.
