„Většina starších obyvatel Zimbabwe by ve vedení země raději znovu viděla
bělochy,“ tvrdí David Krkoška (25). „Dřív prý lidé museli víc pracovat,
ale zato měli vždycky co jíst.“
Ještě jako vysokoškolák jsem s přítelkyní Naďou vyrazil na měsíční dobrovolnickou službu do Maroka. Jen co jsme se naučili složitá místní jména, vybudovali přátelské vztahy a začali vstřebávat první arabské fráze, byl čas nasednout do letadla a vyrazit domů. Pochopili jsme, že účinná pomoc vyžaduje opustit pohodlí domova na delší dobu, a rozhodli se zakončit naše studijní léta ročním dobrovolničením.
Vloni jsme bakalářské diplomy vyměnili za inženýrské, z přítelkyně se stala manželka a první rok po svatbě jsme strávili v malém zimbabwském městečku Hwange, pouhých sto kilometrů od slavných Viktoriiných vodopádů.
Prošlapat si cestičku k pobytu v Zimbabwe bylo docela náročné. Protože jsme oba věřící, zvolili jsme církevní projekt Cagliero podporovaný v rámci projektu
Adopce na blízko – na stránkách www.adopcenablizko.cz si zájemci mohou „adoptovat“ dobrovolníka a finančně ho podpořit.
Příprava na působení v katolických misiích zaměřených na pomoc dětem a mladým lidem trvá rok. Ani vyřízení pobytu nebylo hned. O víza se musí žádat přímo v Harare, doprovodných dokumentů jsou desítky a o délce pobytu rozhoduje jen zvůle úředníků. Teprve po příjezdu jsem pochopil. V Zimbabwe platí jiné právo, než na jaké jsme zvyklí. Právo diktátorského prezidenta Roberta Mugabeho, jenž se zuby nehty drží moci už celých třiatřicet let.
ÚSPĚCH JEN V TELEVIZI
Zimbabwe je nádherná, ale bohužel zcela zruinovaná země. To vám dojde už cestou z letiště, když vidíte polámané stožáry pouličních lamp, rozbité silnice i chodníky a všude odpadky, které se už čtyři roky nevyvážejí.
Kdo by myslel, že tam s evropskými úsporami bude žít jako král, toho po vstupu do prvního obchodu čeká ledová sprcha. Po hyperinflaci z let 2008 a 2009 nemá Zimbabwe vlastní měnu a používá americký dolar. Rozvrácená ekonomika přitom dováží i základní potraviny ze sousední Jihoafrické republiky. Kvůli tomu vás vyjdou tři cibule na dvacet korun, mléko na třicet, margarín na osmdesát a čokoláda na stovku. Z televize přitom hřímá prezident, jak je pod jeho vedením Zimbabwe úspěšné. Jakákoli hlasitá kritika vlády vás přivede okamžitě do vězení.
Obyvatelé přežívají, jak se dá. Zvykli si na výpadky dodávky vody i elektřiny a trpělivě snášejí dlouhé měsíce bez výplaty, protože peníze z firem vysála vláda na financování voleb. Přesto jsem si někdy ve srovnání s nimi připadal jako chudý příbuzný. Jakmile totiž mají v ruce bankovky, neváhají nakupovat, co se jim zamane. Zatímco já při cestách mimo Hwange v autobusu svačil toastový chléb se sýrem (rozpočet krytý z větší části sponzory a doplněný úsporami vyžadoval obezřetné plánování), mým černým spolucestujícím z ruky lehce plynuly dolary za banány, brambůrky nebo párky prodávané na zastávkách přímo do okénka.
Tato a mnohé další zkušenosti se studenty či kolegy na Don Bosco Technical College (Učiliště Dona Boska, kde jsme působili) mi trochu pomohly odmítnout alespoň některé prosby o „půjčky“. Mí černí bližní je obvykle přednesli se zoufalým výrazem a srdceryvnými historkami. Jenže peníze nikdy nic nevyřešily a zpět se také nevrátily. Což ovšem nijak nebránilo požadavkům o další půjčku, protože my, běloši, přece máme peníze vždycky.
VČERA NENÍ DNES
V Učilišti Dona Boska jsme měli na starost hlavně předměty spojené s výukou počítačů. Tři dny v týdnu po odpoledních jsme navíc přijímali děti ze sousedství, které v učilišti trávily čas hrami, doučováním a samozřejmě křesťansky orientovaným programem.
Za studií v Praze jsem měl možnost pracovat v perfektně zorganizované firmě a přechod do afrického chaosu pro mě byl docela náročný. Například jsem si musel zvyknout kolegům nevěřit. Nepřiznají, že něco nevědí, a raději bez mrknutí oka poradí špatně. Stejně tak se nedalo spolehnout na termíny, ba dokonce ani na plnění jasně dohodnutých úkolů. Příklad za všechny: tři dny před rozlučkou s odcházejícím ředitelem se učitelé sešli ve sborovně, aby akci naplánovali. Porada vypadala neobvykle konstruktivně – za půl hodiny byl nastřelen program, rozdělena zodpovědnost za organizaci, zásobování, obsluhu i hudbu. Když ale nadešel den D, pohoštění musel zařídit sám oslavenec a všechno ostatní zůstalo na mně s manželkou, včetně umývání nádobí po celé škole.
Zážitek jiné kultury nabízelo i samo vyučování. Probíráte látku, když náhle do třídy nahlédne jakási studentka a užasne: „Jé, vy máte hodinu?“ Samozřejmě, vždyť je půl deváté! Za pět minut otevře dveře kolega. „Jé, vy máte hodinu? Já chtěl zrovna mluvit s Brynem.“ Po dalších pěti minutách do třídy vejde další studentka a začne si povídat s kamarádkou v první lavici. Když se podruhé něčemu dost hlasitě smějí, jemně oznámíte, že v hodině se nechodí do cizích tříd klábosit. Odměnou je vám pubertální pohled ve stylu: „Vo co ti jako de?“ A do toho se ze sousední sborovny ozve hurónský smích rozjařených kolegů. Jsou to právě jejich bezprizorní studenti, kteří vám lezou do výuky …
NEPROSÍM, CHCI
Zimbabwané nečekají, až pro ně někdo něco udělá. O vše si bez ostychu řeknou. Naopak nic nenabízejí. Dokud se neozvete, asi nic nepotřebujete. Když vás třeba vidí stěhovat šedesát školních lavic, místo pomoci se vám dostane uznání, jak jste silní a jak vás litují, že máte tolik práce.
V Zimbabwe se také neprosí ani neděkuje. Proto nám tam lidé připadají nevychovaní, aniž tomu tak je. My jsme zase za nezdvořáky, když si několikrát denně nepotřeseme s každým rukou a nezeptáme se všech kolemjdoucích, jak se mají.
Ale teď z pozitivnějšího soudku: spousta věcí sice nefunguje, ale lidé jsou mírumilovní a nijak zvlášť si nestěžují. Že cestujícím v přeplněném autobuse přistane na klíně něčí kufr nebo miminko? Komu by to vadilo!
Pro nás jsou rozdíly v myšlení a chování velké. Když se ale člověk naučí brát věci s nadhledem a nehodnotit je podle našich měřítek, může si naplno vychutnat krásné africké zpěvy, úsměvy lidí na ulici, štědrost Zimbabwanů, a hlavně vřelé přijetí, kdykoli na ně promluvíte jejich jazykem. Osobně jsem v Zimbabwe potkal lidi dobré i zlé, přátelské i odtažité. Prožil jsem tam chvíle beznaděje i velké radosti. A přes všechny odlišnosti, obtíže a neshody musím na závěr citovat jednoho tamějšího kněze: „Ve Hwange je skutečně největší horko z celého Zimbabwe. Ale pro mne to není počasím. Je to vřelostí místních.“
