Vladimír Páral | Reflex.cz
nahoru

Vladimír Páral

Michal Schindler18. dubna 2002 • 16:49

Je jedním z nejčtenějších českých spisovatelů. Vydal téměř dvacet knih, na které se stávaly fronty. Původně byl inženýrem chemie, jako prozaik později proslul technologickým stylem psaní, který mu v 60. letech 20. století získal sympatie kritiky i čtenářů. Následovala ale normalizace, která rozmělnila i odolnější hodnoty než knižní tvorbu. Poslední rána přišla paradoxně po roce 1989. Z tvůrčí svobody se zatím Vladimír Páral (letos v srpnu 70) nevzpamatoval.

Foto
"Ke svému zenitu chci dospět romány o tom skrytém světle, jež máme všichni společné," řekl v roce 1981 v rozhovoru pro Mladý svět. Už tehdy byl Vladimír Páral příznivcem jógy a meditace a už tehdy byl také patrný rozštěp jeho osobnosti i díla do dvou nesouladných směrů. K vyvrcholení těchto tendencí došlo po roce 1989: prezentoval se jako hledač absolutna, zároveň však jako by podlehl mediálnímu exhibicionismu. Třeba ale ještě ke svému zenitu nedospěl.

SPARTÁNSKÁ VÝCHOVA

Jeho otec Alois za první světové války zběhl z rakouské armády a z ruského zajetí utekl až do francouzských legií. Později se stal důstojníkem generálního štábu čs. armády a oženil se s krásnou dívkou Ludmilou z bohaté pražské rodiny.Narodili se jim dva synové: pořízek Bohuslav a o pár let později slabý a zakřiknutý Vladimír (10. srpna 1932).
Otec se s nimi nepáral. Učil je zacházet se šavlí, střílet a už odmala s nimi o víkendech rázoval krajinou při "výletech" na dvacet i více kilometrů. Ve své autobiografii Profesionální muž (s Hedou Bartíkovou) autor vzpomíná, že se potom ještě dlouho zbavoval nenávisti k přírodě. Literární kariéru však prý začal právě za pochodu, když ho hlad druhé světové války přiměl vymýšlet si pohádky o jídle. Zhruba od konce války pak lze hlavní události jeho raného života sledovat v románu Muka obraznosti.
V roce 1948 je otec propuštěn z práce a matka se stává domovnicí ve vlastním domě. Po zbytek života doufala, že to tak Bůh nenechá, a chtěla, aby se Vladimír stal knězem. Syn nenamítal, protože kromě filmů miloval literaturu a bavila ho latina. Po maturitě v roce 1950 už ale taková volba pro rodinu v nemilosti nepřipadala v úvahu.
Okolnosti, kvůli kterým začal studovat chemii a stal se v necelých 22 letech na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích dokonce nejmladším inženýrem v republice, jsou pestré. Viz opět poměrně věrná Muka obraznosti. Dodejme jen, že už přijímací pohovor stál za to, neboť na přihlášce Páral z obav před náboráři vojenské akademie uvedl, že nemá absolutně žádné technické vlohy.Naštěstí ho vzali a chemické vědy se mohly stát nejdůležitějším zdrojem jeho spisovatelské originality.

Foto
PROZAICKÉ ZAČÁTKY

Nastoupil jako technolog n. p.Kolora Liberec, ale brzy vystřídal několik dalších zaměstnání. První stálejší místo našel Ing. Vladimír Páral až ve vývoji sexuálních hormonů ústecké Chemopharmy. Jednalo se prý o běžnou laboratorní práci, nicméně nelze jí upřít pozitivní vliv alespoň na jeho prozaickou plodnost. Právě zde vznikly první důležité texty. V sexu byl v té době již zaškolen, měl za sebou i pár romantických lásek. Neukojena ale zůstávala jeho ctižádost.
Už v 16 letech mu v novinách vyšla povídka, která se na dlouho stala jeho jediným přijatým textem. Nadějnou odezvu zaznamenal zase až po nějakých deseti letech, kdy si ho z nakladatelství Čs. spisovatel pozvali kvůli rukopisu Báječná souvislost. A redaktor tam na mladého prozaika skutečně netrpělivě čekal. Bohužel jen proto, aby mu sdělil, že "rukopis nepřichází v úvahu k vydání, protože nemá patřičnou úroveň". Bylo to 17. 11. 1959, což je v Páralově životopise památné datum. Vysnil si tehdy efektní sebevraždu (hotel Alcron, stylová koupelna, přiměřeně opulentní hostina a podřezané žíly), jejíž poetika ho zaujala natolik, že od ní upustil. Pod pseudonymem Jan Laban brzy napsal prózu Šest pekelných nocí,za kterou v roce 1962 získal 2. místo v literární soutěži v Havlíčkově Brodě.
V roce 1964 vychází jeho regulérní prvotina Veletrh splněných přání. Bylo to famózní entrée. Například Josef Škvorecký svou recenzi nadepsal Ecce scriptor! (tedy Hle spisova tel!) a označil Párala za největší objev české prózy po Bohumilu Hrabalovi. Dokonce i přísný kritik Jan Lopatka chválí: "Páralova knížka je stylizací exaktního přírodovědeckého předvedení, demonstrace naprosto zfunkcionalizovaného tvora, jehož počínání už dávno ztratilo veškerý smysl."
Výchozí text se jmenoval Příběh stříbrného zapalovače a Páral jej doručil do nakladatelství Mladá fronta. Redaktorka Irena Zítková byla nekompromisní: "Šlo by to, ale napište to úplně jinak." A to mělo na jeho autorský rukopis zásadní vliv.K jeho práci v té době patřilo sledovat chemické časopisy,mj. referátová periodika, jako Chemical Abstracts, jejichž stručností se nechal inspirovat: " Přepsal jsem Příběh stříbrného zapalovače tímto způsobem technických časopisů, a tak vznikl takzvaný technologický styl psaní."
To už byl ženat a měl s manželkou Marií dceru Eriku. Měli za sebou první roky soužití a také trpké zkušenosti s ubytovnami a podnájmy. Páral tak získal další téma pro své prózy. Později proslulá páralovská věta zní: "Jsou dva druhy lidí, s bytem a bez něho, a mezi nimi je ostnatý drát." Společným úsilím se časem podařilo našetřit na družstevní byt v panelovém domě. Pro českou literaturu to bylo významným přínosem, protože svou druhou novelu, Soukromá vichřice (1966), napsal Páral v bytě, z něhož mohl pozorovat unikátně stereotypní sídlištní způsob života.
Svůj styl obohatil o variace běžných životních situací, jejichž prvotní vřelost dokázal opakováním proměnit v mrtvolný chlad. Literární historik Miloš Pohorský píše: "Nikdo druhý jako Páral tehdy nedovedl zachytit tak naléhavě prázdnotu uplývajících dnů a životů." Další literární historik, Pavel Janoušek, však doplňuje: "Stereotypní opakování ale spojuje Páralovy rané prózy s dra matickou tvorbou Václava Havla. Zhruba ve stejnou dobu, kdy Páral rozvíjí svůj technologický způsob psaní, vystupuje Havel s dra maty jako Zahradní slavnost, Vyrozumění nebo Ztížená možnost soustředění."
Systém opakování se rozvinul do ubíjející dokonalosti v knize Katapult (1967), jehož hrdina udržuje pomocí vlakového spojení několik milostných vztahů zároveň. Rok předtím Páral na veletrhu ve Frankfurtu podepsal smlouvy s prestižními německými nakladatelstvími, takže se s jeho specialitami začali potýkat i překladatelé. Jeden z nich prý řešil sedminásobné téma tím, že si refrény polepil zdi pracovny,aby opakující se motivy nepřekládal znovu a znovu a zároveň nemusel do úmoru listovat hotovým textem. V Katapultu se také poprvé objevuje prvek, na který má Páral u nás dodnes skoro patent - závorky s věkem či dalšími informacemi o postavě. I to autor odkoukal v odborné literatuře.

Foto
MILENCI A VRAZI

Na profesionální dráhu vstoupil Páral tvůrčí krizí. Zřejmě i proto, že v podstatě ztratil kontakt s běžným pracovním živo tem, který pro něj byl zásadním zdrojem inspirace. Stovky popsaných a skrz naskrz progumovaných stránek z každodenní osmihodinové dřiny končily po dlouhé měsíce v koši v ještě drtivější míře, než bylo běžné. Zhruba v té době také autor podnikl cestu do Indie podnícenou vzrůstajícím zájmem o jógu a meditace. A jeho kniha začala konečně získávat tvar.
Přes dva roky pracoval na rozsáhlé románové syntéze svých postupů a motivů. Na díle, které se pro mnohé stalo vrcholem jeho tvorby. Milenci a vrazi vyšli v roce 1969 a způsobili skandál. "Gustáv Husák je dva krát jmenoval jako příklad, kam až poklesla česká literatura bez ideovosti. Jan Fojtík, tajemník ÚV KSČ pro ideologii, několikrát uváděl knihu jako příklad literatury,jaká již u nás vycházet nebude," opakuje Páral v autobiografii svou oblíbenou repliku. Faktem je, že román Milenci a vrazi mohl přes svou popularitu skutečně vyjít znovu až po dvaceti letech.
Po Milencích a vrazích je dnes Páralovi přiznáván už jen více či méně intenzívní pád. Kritik Milan Jungmann si dokonce normalizační tvorbu Vladimíra Párala (a Ladislava Fukse) vybral za příklad úpadku literárního talentu v podmínkách nesvobody.Přijetí totalitních uměleckých dogmat mělo podle něj za následek nejen útlum kvality, ale zřeknutí se sebe samého. Kvalita Páralovy tvorby opravdu klesala rapidněji, než by mohla vysvětlit snaha přiblížit ji veřejnosti.
V roce 1971 vydává jednu ze svých nejčtenějších knih, román Profesionální žena,jehož hrdinka je jakousi českou Angelikou. Autorova tradiční skepse se v ní vytrácí. Následující román, Mladý muž a bílá velryba, Páralovu snahu nahlížet věci z lepší stránky potvrdil a další knihu, Radost až do rána, ve své biografii označuje on sám za nejslabší. Napsal ji prý jen proto, že už bylo načase něco vydat.
V 70. letech podle jeho románů vzniká několik divadelních inscenací (Profesionální žena Evalda Schorma) z filmů stojí za připomenutí Mladý muž a bílá velryba a pozdější Katapult Jaromila Jireše. Knihu Generální zázrak z roku 1977 považuje Páral za jednu ze svých nejsilnějších, souhlasí s ním ale málokdo. Zato v následujícím románu, Muka obraznosti, jeho prozaický talent zřejmě i díky výrazně reálným dějovým základům skutečně krátkodobě ožívá a projasňuje rutinně zvládnutou techniku. Je to mimochodem první román, který Páral napsal ve vlastním domě. Poprvé od 60. let ho tak doma nerušil hluk paneláku. (Kdysi dávno prý svůj první honorář utratil za traktoristická tlumicí sluchátka a dospěl až k přilbě pro odstřelovače tunelů.) Lze tedy konstatovat, že se mu počátkem 80. let vedlo dobře, jako profesionální spisovatel ale ztratil kontakt s pracovní realitou a přišel o své hlavní téma. Když si koupil dům, přišel zřejmě i o kontakt s normálním živo tem a vycházel ven jako mezi ufony. Takže je vlastně logické, že zrovna v roce 1982 vydává své první sci-fi.

Foto
PÁRAL FANTASTICKÝ

Díla Romeo a Julie 2300 (fantaskní variace na tradiční téma) a Pokušení AZZ (setkání s mimozemskou civilizací) měla být zejména úmyslným úkrokem do hájenství fantazie. Nestojí ale za moc, takže je otázka, zda Páralovi přechod od malých dvorků "do neomezené říše science fiction" a s tím související "únik z veškerých cenzurních dohledů normalizačního režimu" stál za to. Zřejmě si to myslel, protože ještě v 90. letech opakoval, že potřeboval k lidem "dostat své poselství." Pravděpodobně již tehdy nahlédl nějaké vyšší pravdy,které musel sdělit za každou cenu.
Z hlediska literárního tvoří jeho sci-fi staré známé postupy,na které je naroubováno něco technické fantazie. Jejich monotónnost je únavná. Guru české sci-fi 2. poloviny 20. století Josef Nesvadba v časopisu Ikarie vzpomíná, jak mu kdysi Vladimír Páral říkal, že chce, aby jeho knihy byly jedna jako druhá, stejně jako třeba hamburgry. Jistě i proto měly takový úspěch. Pavel Janoušek k tomu říká: "Párala lze poprvé číst jenom jednou. Čím více Páralových knih čtenář přečte, tím více se jeho tvrzení, píšu stále jednu knihu ` mění ve čtenářské recepci na, píše stále totéž `." Jisté tvůrčí vzepětí (ohledně námětu) představuje ekologický thriller Válka s mnohozvířetem, sci-fi epizodu v Páralově tvorbě uzavírá v roce 1987 Země žen, kterou lze chápat antitotalitně.
V březnu 1988 umírá Páralova manželka Marie na rakovinu, což jej vede k ještě intenzívnějšímu zájmu o jógu a meditační nauky.Zanedlouho odjíždí do Číny,rok nato do Nepálu. A v té době se také opět mění směr jeho prozaického díla, zcela proti všem předpokladům však míří k erotice. V úvodu naznačené rozpolcení se začíná zřetelně vyhrocovat.

PÁRAL LASCÍVNÍ

První Páralovou knihou po roce 1989 je Dekameron 2000 aneb Láska v Praze,jehož konstituci tvoří zejména erotická otevřenost. Následující Knihu rozkoší, smíchu a radosti lze již dokonce označit za lascívní pouťové obrázky z Číny. Autor je však proti: "Všichni četli především spodní vrstvu, to jest erotickou, ale uniklo jim to,že se jedná tentokrát o román duchovní, a dokonce náboženský." Tuto podivnou kombinaci se snaží vysvětlit slovy: "Erotika a jóga jsou velice odlišné, dokonce stojí proti sobě a navzájem jedna druhou vylučuje, nicméně mají společný základ, a to je láska." Vrcholným pokusem o propagaci vyšší lásky skrze drsnou erotiku je dvoudílný román Playgirls z roku 1994:,Uvnitř je pro tebe perla. Vezmi si ji...,` šeptala vkládajíc si do lůna jeho prsty,pak rty a znovu ten enormně velký pyj, který ji teď již ani trochu nebolel." (Playgirls I)
Prozatím poslední Páralovo prozaické dílo se jmenuje Tam za vodou (1995), jehož zajímavou dějinnou parafrázi v příběhu chatové osady u Prahy zamýšlel již v 70. letech. Právě pro překvapivé odkazy k autorově rané tvůrčí potenci se v ní dnes zrcadlí především její aktuální propad. Autobiografie Profesionální muž je pak již spíše součástí Páralových společenských aktivit na akcích Nezávislé erotické iniciativy,na plesech či snobských večírcích.
Literární dráhu ale Páral nekončí. Při příležitosti vystoupení v pořadu Nikdo není dokonalý se na konci minulého roku svěřil s plánem na román z prostředí filmového festivalu v Karlových V arech. "Bude tam osobně Jiří Bartoška a také ti báječní mladí lidé-baťůžkáři, spící v parku, pod mostem a chtějící zvládnout pět šest filmů denně." Jaké polohy budou prezident festivalu či baťůžkáři předvádět, čtenářům neprozradil. Rozhovor pro Severočeské deníky Bohemia je jistě bezděčně nazván K humoru musí mít člověk dar. Páralova energie a sebedůvěra netkví jen v meditacích. Jednou uvedl, že miluje knihu Raymonda Moodyho Život po životě s vizí posmrtného putování ke světlu, kde čeká všeobjímající láska. Na otázku, zda tomu opravdu věří, mág odpověděl: "Ano! To už je zřejmé, zjištěné. Nejde o otázku víry, ono to tak prostě je!" Zenit své tvorby si tedy možná Vladimír Páral naplánoval jinam. A tady na zemi mu pro nás, obyčejné smrtelníky, zbývá už jen úsměv vědoucího seladona.

Michal Schindler


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější