Jan Tleskač | Reflex.cz
nahoru

Jan Tleskač

VÁCLAV TIKOVSKÝ7. dubna 2004 • 19:15

Jen několik jmen tkví v našem národním povědomí tak pevně a má tak jasný a zřetelný zvuk jako jméno Tleskačovo. Stalo se pojmem, legendou, fenoménem. Avšak co víme o jeho nositeli, co víme o jeho životě? Byl pouze literární postavou, anebo měl předlohu v reálném životě? Dnes, po letech usilovného pátrání, si na tuto otázku troufám odpovědět: Ano, měl. Ba více - Jan Tleskač skutečně existoval.

Jeho převratná, vpravdě revoluční myšlenka létajícího kola se zrodila nejspíše ve třicátých letech, kdy tento pražský sirotek byl uchvácen rozvojem cyklistiky a aviatiky. Obě tato odvětví, ač zdánlivě sobě bytostně vzdálená, měla silný jednotící prvek, který mladého vnímavého hocha nesmírně zaujal: obě překonávala vzdálenosti, a tím otevírala netušené perspektivy. A zde spatřujeme první záblesk Tleskačovy geniality - Tleskač se totiž rozhodl obě tyto oblasti spojit. Myšlenka létajícího bicyklu byla na světě! V pražském prostředí oné doby, silně prosyceném německým živlem, nemohla tato idea uniknout pozornosti.
Zvláště přihlédneme-li k faktu, že německé etnikum bylo vždy technicky o něco probudilejší než etnikum české. Informátor německé tajné služby o tom podal hlášku, která by možná zůstala nepovšimnuta, poněvadž Abwehr procházel

Foto
rozsáhlými změnami. Avšak nestalo se tak. Hlášení zachytil plukovník Nicolai, veterán německé zpravodajské služby, který do centrály docházel a působil zde jako pracující důchodce. Vzhledem k tomu, že měl prakticky volný přístup k admirálu Canarisovi, informace se ihned dostala k jeho rukám s Nicolaiovým komentářem: lze vůbec domyslet, jak by se zvýšil vojenský potenciál Československa, kdyby jeho cyklistické prapory byly aviatizovány? Canaris, který si Nicolaie velice vážil a do konce jeho života ho honoroval jako svého poradce, okamžitě zareagoval: nařídil naplánovat a provést operaci Tleskačova únosu. Došlo k ní souběžně s vraždou ing. Formise (leden 1935), která posloužila jako operace k odpoutání pozornosti.

PRVNÍ STOPA

Po únosu je J. T. krátce držen v izolaci v Moabitu, kde je též zpravodajsky vytěžován. Lékařská prohlídka, jíž je podroben, ukázala, že splňuje rasová hlediska, a je proto určen k poněmčení a "převýchově". Tím je o jeho osudu na dlouhá léta rozhodnuto. Součástí úkolu je i jeho emocionální získání k práci pro nacistický režim. Zajímavé svědectví o tomto období (poněkud obtížně datovatelném, ale zřejmě z přelomu let 1936/37) nám podává Lída Baarová, jež se s ním setkala v Berlíně. Ve svých poznámkách píše: "Večírky, na které mě poslední dobou tak vytrvale tahá Pepa (je nepochybně míněn Joseph Goebbels, říšský ministr propagandy - pozn. autora), mě už začínají unavovat. Neustále se opakující rituály s hajlováním a ty nemožné ženské těch prasečkářů! Prostě něco nevýslovně šíleného, nevím, jak dlouho to ještě dokážu snášet. Ale Pepa byl posledně velmi roztomilý, a ačkoliv to normálně nedělá, upozornil mě na velmi zvláštního a zajímavého chlapce. Stál k nám zády a bavil se s mladým Blombergem, zaslechla jsem, jak se Bl. něčemu zasmál, komicky zamával rukama a prohlásil, že by si to určitě rád zkusil.
Pepa se trochu záhadně usmíval a v jednu chvíli se tvářil vysloveně lišácky. Pak krátce zatleskal a mladík se otočil. Spatřila jsem tvář téměř ještě chlapeckou, do čela mu spadaly světlé, lehce zvlněné vlasy, které si rozpačitým pohybem snažil uhladit. Zlehka se Pepovi uklonil a Pepa nás představil. ,Tleskač. Hans Tleskač,' řekl tiše, začervenal se a sklopil oči. ,Líbila ses mu,' pošeptal mi potom Pepa. ,Je to naše velká naděje. Technický génius! S lidmi, jako je on, ovládneme svět!'" Tento záznam deníkového charakteru (bohužel nedatovaný) je na stránkách Reflexu
Foto
publikován poprvé, zpřístupnil mi jej Stanislav M., můj vážený přítel, který se osobností Lídy Baarové velmi podrobně zabýval.

TAJNÉ ZKOUŠKY V RECHLINU

Další svědectví nás zavádí do Rechlinu, významného německého leteckého střediska oné doby, kde byly zalétány a odzkoušeny oba prototypy Tleskačova létajícího kola. Jan Tleskač totiž vypracoval dvě verze - jednu s vrtulí a pevnými křídly, druhou s křídly mávavými. Obě ke svému vzletu potřebovaly svažitou startovací dráhu, v Rechlinu se ovšem zkoušely ve velkém hangáru na závěsném lanu. Jak mi svého času sdělil pan Walter Z., majitel a vydavatel časopisu Der Flieger, ve třicátých letech plachtař a letecký nadšenec a pozdější štuka-pilot, prototyp poháněný vrtulí osobně zkoušel již vzpomenutý mladý Blomberg. Bohužel, již při prvním letu došlo k nehodě, prototyp se ze závěsného lana utrhl a zřítil se. Technicky nadaní Němci byli naštěstí natolik prozíraví, že s touto krajní možností trochu počítali: podlahu hangáru pokryli vysokou vrstvou pilin. Blomberg si přesto při pádu zhmoždil rameno, takže nemůžeme být překvapeni, že přihlížejícímu Tleskačovi dosti podrážděně řekl: "Do prdele, Hansi! Tenhle křáp nikdy nebude lítat! Až to uvidí fotr, tak se asi posere ..." Tuto domněnku kupodivu nesdílel Ernst Udet, který si vyzkoušel prototyp druhého modelu.
Udeta zaujal vlnovkovitý let působený mávavým křídlem, vyslovil názor, že takto se pohybující letec by byl obtížně zaměřitelným cílem, nicméně připustil, že k obsluze takovéhoto aparátu by bylo zapotřebí fyzicky velmi zdatných a trénovaných jedinců. Ideu masového rozšíření létajícího kola (nacisté samozřejmě počítali s vojenským využitím) to velmi zpochybňovalo. Rozhodně však byl zaujat samotnou myšlenkou, o Tleskačově technickém talentu se vyslovoval s nejvyšším uznáním a navrhl, aby byl zatím zařazen do týmu Wernhera von Brauna. Pro čtenářovu snazší orientaci poznamenejme, že mladý Blomberg byl synem Wernera von Blomberga, který byl v oné době vrchním velitelem Wehrmachtu. Syn velel
Foto
elitní stíhací eskadře, jedné z prvních v odtajněné Luftwaffe, která nesla Richthofenovo jméno. Ernst Udet, německé stíhací eso z první světové války a stále aktivní pilot, zastával funkci vrchního zbrojmistra Luftwaffe. Jeho slovo tedy mělo rozhodující váhu. Blombergova poznámka o otci umožňuje přibližné datování popisované události. Zřejmě k ní došlo někdy v podletí roku 1937 a zcela jistě před začátkem roku 1938, kdy Blomberg-otec byl své funkce zbaven. Tleskačovo působení v Peenemünde není dosud podrobně zmapováno (a už asi těžko bude), musíme se spokojit se zjištěním, že během tohoto pobytu si zde vysloužil přezdívku "geniální Hanzi". Dochovaly se fragmentovité zprávy, že úspěšně pracoval na projektu V-2, který se ovšem později (když poznal nelidskost nacistického režimu) pokusil sabotovat.

RODÍ SE KRYCÍ LEGENDA

V průběhu roku 1940, patrně na základě "raportu z Osla", jenž upozorňoval na nebezpečí nacistických nových zbraní, se český odboj dozvěděl, že v říši pracuje jakýsi mladý technický génius českého původu, a začal po něm intenzívně pátrat. Canaris proto rozhodl, aby byla vypracována krycí legenda o Tleskačově zmizení, a tímto úkolem pověřil Paula Thümmela, pražského rezidenta Abwehru. Paul Thümmel (známý též jako doktor Holm či A-54), jehož prostřednictvím Němci po řadu let úspěšně ovlivňovali českou zpravodajskou službu, k úkolu přistoupil velmi rozmyslně. Vzal v úvahu masovou oblibu dětského komiksu o Rychlých šípech, vycházejícího v časopisu Mladý hlasatel, nechal vypracovat fiktivní Tleskačův deník a ten pak nastrčený agent nabídl Jaroslavu Foglarovi za padesát korun protektorátní měny. Jaroslav Foglar, tehdy mladý nadějný spisovatel, samozřejmě netušil, že se stává aktérem široce založené zpravodajské hry, a Tleskačův "deník" koupil ...
Vyprávěl mi o tom kteréhosi večera ve vzrušeném roce 1968 v "hrobce" Bohumila Konečného, svého blízkého přítele a ilustrátora dobrodružných povídek Mladého hlasatele ("hrobka" = sklepní byt v domě Na Švihance č. 3, který malíři sloužil jako ateliér). Legendou o mladém geniálním sirotkovi byl natolik zaujat, že ji použil ve svém známém románu Záhada hlavolamu, v němž ovšem nechává J. T. zemřít. Román jsem samozřejmě znal ze svých chlapeckých let, nyní jsem ohromeně držel Tleskačův "deník" v ruce a neměl jsem nejmenší pochybnosti o jeho pravosti. Tak dokonale byla tato "memorabilie" udělána. Nevěřil jsem svým očím, poněvadž byla pro mne důkazem, že J. T. skutečně žil, a ve snu mě nenapadlo, do jak spletitého příběhu vstupuji. (Mimochodem, pravdivost této epizody mohou potvrdit bratři Saudkové, Kája a Jan, kteří byli setkání též přítomni. Probírali jsme totiž záměr vydat Záhadu hlavolamu v kreslené podobě a bratři-dvojčata, oba nadšení foglarovci, měli její obrazovou verzi vytvořit.)

MĚLO SE STÁT TLESKAČOVO KOLO "ZBRANÍ ODPLATY"?

Sledujme však další Tleskačovy osudy. V průběhu kritického roku 1944, po vylodění Spojenců v Normandii, přišla na přetřes znovu jeho idea létajícího kola. Geniální Hanzi byl pověřen, aby projekt inovoval a pomohl jím zachránit hroutící se "třetí říši". Hans Tleskatsch uposlechl. Po zkušenostech z někdejších zkoušek prvních verzí svého projektu upustil od mávavého křídla a nahradil je křídlem pevným, umístěným za jezdcem. Opustil též myšlenku svalového pohonu a svůj projekt výrazně zmodernizoval použitím dvou raketových motorů na tuhé palivo. Byly uloženy na zádi. Geniální Hanzi počítal s tím, že řiditch aparátu jej uvede do pohybu jízdou ze svažité startovací dráhy, při získání potřebné rychlosti zažehne oba motory, čímž se vznese.
Foto
Létající kolo bylo samozřejmě zamýšleno jako bojový prostředek a pro toto použití byl řidič vybaven dvěma "panzerfausty", které postupně odpaloval. (Tato zpráva není výmyslem, informoval o ní česko-slovenský letecký časopis L+K v č. 1/98). Informaci lze tedy považovat za seriózní (byť po těch letech obtížně ověřitelnou). Hroutící se říše již nebyla schopna Tleskatschův aparát uvést do života. jak zmiňuje citovaný časopis, zachoval se pouze prototyp, který padl do rukou Rudé armády, a další informace o něm se poněkud různí.

SLOVAN VŠADE BRATRA MÁ ...

Zprávu, podle níž Hans Tleskatsch zahynul, když omylem na svém aparátu překročil rychlost zvuku, nutno brát s největší rezervou. Spíše se zdá být pravděpodobnější, že Tleskačův příběh měl pokračování. "Na ty dny asi nikdy nezapomenu. Když válka skončila, bylo mi třináct. Bydlel jsem tehdy s rodiči v Kamenném Újezdě, k romantickému vltavskému údolí jsem to měl kousek. Pamatuji si, že těsně po revoluci jsem tam prolézal všechna vrakoviště s opuštěnou vojenskou technikou. Hořel jsem totiž chlapeckou touhou mít pistoli a pevně jsem doufal, že ji tam někde v některém vraku najdu. A taky že jo." Tato slova uváděla překvapivé finále příběhu, který jsem poslouchal s napjatou pozorností. Svěřoval mi je někdy v devadesátém roce terénní jezdec Václav P., s nímž jsem ležel na ortopedickém oddělení pražské "úvéenky". "Mohlo být asi týden po revoluci, vyrazil jsem onoho dne brzy ráno a tehdy jsem ji v opuštěné samochodce našel. Německého Walthera devítku.
Pistole ležela zahrabána v haraburdí na dně korby, málem jsem ji přehlédl. Byl jsem radostí bez sebe, takže jsem úplně přehlédl, že z nedaleko stojícího ohořelého haklu vylézá muž. Měl na sobě potrhanou německou uniformu, byl prostovlasý, vypadal zanedbaně, a když mě uviděl, pokusil se zmizet. ,Halt!' vykřikl jsem a namířil na něj pistoli. Zůstal stát a k mému nesmírnému překvapení promluvil česky: ,Prosím tě, nestřílej ... Jsem beze zbraně, vzdávám se ti.' Byl jsem dokonale ohromen tím, co se v tak krátkém okamžiku seběhlo, že jsem nebyl schopen slova. Jen jsem tiskl nalezenou pistoli a asi jsem s ní nějak pohnul, protože muž pozvedl ruce v bezbranném gestu a zaprosil: ,Proboha ne! Jsem ...' Tady se zarazil, jako by váhal s prozrazením nějakého tajemství, ale pak přece jen téměř neslyšně dořekl: ,Jsem ... Jan Tleskač.' Teprve teď jsem si všiml, že muž má na rukávě pásku s písmeny ROA. Tu nosili vlasovci, ta písmena znamenala Ruská osvobozenecká armáda ... ,Mám hrozný hlad,' řekl ještě muž, ,a chci se dostat k Američanům. Když mi pomůžeš, bohatě se ti odměním ... '" Zní to jako v pohádce, ale ať už zapůsobil příslib bohaté odměny, či soucit s mladým mužem na útěku, můj nemocniční soused se nad běžencem slitoval. Vzal ho k sobě domů (ovšemže rodičům vše zatajil), ukryl ho v zahradním altánu, opatřil mu civil a Jan Tleskač skutečně splnil, co slíbil: daroval chlapci zlatou tabatěrku s vyrytým věnováním. Text v německém jazyce zněl následovně: "Drahému Hanzimu s velkým obdivem k jeho talentu i nádhernému mládí s láskou a vděčností Magda G."
Tleskač ještě slíbil, že pokud se dostane do americké zóny, pošle zprávu tohoto znění: Slovan všade bratry má. Pozdravuje Honza. Bohužel, nejen tato, ale žádná jiná zpráva k Vaškovi P. nikdy nedospěla. Avšak soudě podle pronikavé úspěšnosti německého raketového týmu v USA, Jan Tleskač se k Američanům zřejmě dostal.

S TLESKAČEM DO EVROPY

Buď jak buď, je mimo vši pochybnost, že Jan Tleskač byl postavou zcela mimořádnou. Odkazy, které nám každý týden staví před oči Zelený Raoul, by měly být inspirující a měly by nás vést k vědomí, že v jeho osobě dal náš národ světu postavu přinejmenším pozoruhodnou. Připomínáme-li si ji dnes, několik týdnů před vstupem do Evropy, činíme tak plným právem: Jan Tleskač je čtvrtým geniálním Janem po Janu Husovi, Janu Žižkovi a Janu Amosi Komenském. Národ, který dává světu takovéto muže, není - a nikdy nebude - malý!

VÁCLAV TIKOVSKÝ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější