Bobby Fischer | Reflex.cz
nahoru

Bobby Fischer

VERONIKA BEDNÁŘOVÁ11. srpna 2004 • 19:18

Američan ROBERT JAMES FISCHER (61) dokázal jednou rukou a s pár figurkami na šachovnici víc než politici za celá desetiletí studené války. V roce 1972 porazil SSSR. Podle mnoha expertů je to nejlepší šachista všech dob. Jeho IQ je určitě vyšší než 180, disponuje fenomenální pamětí, inspiruje už několikátou generaci šachových hráčů. Ale tohle všechno není zadarmo. Bobby Fischer zaplatil za svou genialitu tím nejcennějším - duševním zdravím.

Japonské imigrační úřady zamítly na začátku minulého týdne odvolání tohoto bývalého mistra světa v šachu. Odvolal se bezúspěšně proti verdiktu o deportaci z Japonska do USA, kde je už dvanáct let hledán. Fischer byl totiž letos v polovině července zatčen na tokijském mezinárodním letišti Narita. Měl neplatný americký pas a chtěl odcestovat do filipínské Manily, kde od roku 1992 občas žil v ilegalitě. Skrýval se právě i v Japonsku, ale taky v Maďarsku, Německu a dalších zemích. Hledanou osobou se stal proto, že si v roce 1992 zopakoval svůj legendární americko-ruský zápas se šachistou Borisem Spasským (v roce 1972 spolu hráli v Reykjavíku). Turnaj v roce 1992 se ovšem hrál v Bělehradě, v Jugoslávii, která v té době čelila mezinárodním sankcím a Američané v ní nesměli nijak obchodovat, tedy

Foto
ani hrát šachy se Spasským: a Fischer si za své vítězství přivezl z Jugoslávie 3,65 miliónu dolarů. Za to byl na něj vydán zatykač.

EXCENTRICKÝ GÉNIUS?

Končí jinak než ostatní legendy (žádná tragická smrt v mladém věku) i jinak než ostatní celebrity (žádné drogy, alkohol, závislost na sexu). Zrazuje ho vlastní geniální mozek, jeho totální paranoia a nenávist vůči všem. Za posledních dvaatřicet let neposkytl podle The Atlantic online žádné televizní ani novinové interview, jen občasné rozhovory na menších rozhlasových stanicích, kde se po krátkých úvahách o šachu většinou rychle uchýlil k radikálním výkřikům o mezinárodním židovském spiknutí a o tom, že jsou Židé špinaví, prolhaní bastardi. "Fischerova témata jsou stále stejná," píše v obsáhlém Fischerově portrétu z prosince roku 2002 Rene Chun v časopise The Atlantic Monthly a jmenuje některé další litanie: oba prezidenti Bushové jsou tajní židé, Fischer byl okraden o mnoho z autorských práv na své knihy, podvedly ho i filmové společnosti a další firmy, všichni poškozují jeho patenty a vynálezy. "Jeho obvinění se mohla zdát paranoidní, ale co posluchače opravdu popudilo, zvlášť v zemi, kde byly statisíce Židů odvezeny do koncentračních táborů, byla Fischerova proklamace, že se holocaust nikdy nestal. ,Vymysleli si to kvůli penězům!' křičel," potvrzuje ve svém článku stejnou zkušenost novinář Andrew Anthony z britského deníku The Guardian, který toto slyšel ve Fischerově interview pro maďarské rádio Calypso v lednu 1999.
Andrew Anthony se poté vydal Bobbyho Fischera do Budapešti hledat. Bezúspěšně. Celé Fischerovo bláznění na rozhlasových vlnách by mohlo být omlouváno jako projev silné psychické nemoci. Civilizovaní lidé však kapitulovali po 11. září 2001, kdy Fischer předčil i ty nejzavilejší antiamerikanisty. Zase v rozhlasovém interview, tentokrát pro malé veřejnoprávní rádio Bombo ve
Foto
filipínském Baguiu, pár hodin po útoku, Bobby Fischer řekl: "To je skvělá zpráva," říkal tehdy. "Tomuto činu tleskám. Amerika a Izrael masakrují Palestince už roky. Okrádají je a vyvražďují. Všem to bylo jedno. A teď se to Americe vrací. Chci vidět Ameriku srovnanou se zemí." Doufá, že všechny synagógy v zemi budou zavřeny a tisíce Židů popraveny. Všichni američtí běloši by se měli vrátit do Evropy a všichni černoši do Afriky. Země by se měla vrátit americkým Indiánům. "Smrt Spojeným státům!" křičel Fischer do éteru. I nejskalnější příznivci, kteří svůj život zasvětili šachu právě díky Fischerovi, si začali přát, aby se už do Ameriky nikdy nevrátil, protože by svým návratem zničil i poslední zbytky iluzí, jež o něm šachový svět má. Není ve své duševní nemoci sám. Novinář z Guardianu Andrew Anthony připomíná ve svém článku další geniální šachisty s podobným osudem. Paul Morphy, americký šampión z poloviny devatenáctého století, byl nalezen mrtev ve vaně obklopené ženskými botami.
I Morphy žil v paranoidním světě: věřil, že ho lidé chtějí otrávit a přátelé zničit jeho šaty. Rakušan Wilhelm Steinitz, který se mimochodem narodil v Praze a jenž se stal prvním oficiálním šachovým mistrem v roce 1886, věřil, že dokáže komunikovat s Bohem pomocí elektřiny, a léčil se Kneippovými koupelemi kvůli nespavosti a silné úzkosti. Zemřel sám, bez peněz, s halucinacemi. Americký šachista a publicista Lev Alburt, autor několika knih o šachu, se Fischerovo chování snaží v Chunově článku racionálně vysvětlit a jeho úvahy dávají smysl: "Šachy jsou hra, která vás nutí k objektivitě a k tomu, abyste brali v potaz soupeřův pohled na věc," řekl Renemu Chunovi. "Nutí vás dělat rozumná rozhodnutí, zůstat příčetným. Když Bobby přestal hrát, byl to konec jeho racionální existence. Začal si tuto mezeru zaplňovat nesmyslnými myšlenkami."

FISCHER JE VÝKONNĚJŠÍ NEŽ PENTAGON

Šachoví experti se shodují na třech styčných bodech: Bobby Fischer má fenomenální IQ, nepřekonatelnou paměť a nezdolnou touhu vyhrávat. Nikdy prý nezapomněl partii, kterou hrál, traduje se dokonce, že si odehrané partie pamatuje tah po tahu i léta poté! V paměti prý udrží také každou šachovou analýzu, kterou kdy četl. A ještě k soutěživosti: Bobby vyrůstal s maminkou a starší sestrou Joan v židovské komunitě newyorského Brooklynu. Někteří kamarádi z dětství byli židovského původu, maminka Regina, povoláním zdravotní sestra, byla také sekulární židovka - se sklony k bohémství a sociálnímu aktivismu. Fischer se ale
Foto
narodil v Mobile v Arizoně 9. března 1943. Jeho otec, německý biofyzik Gerhard Fischer, je však opustil, když byly Bobbymu dva roky - proto se neúplná rodina přestěhovala do Brooklynu.
Tam začal hrát šachy, když mu bylo šest. Ve třinácti, v roce 1956, poskočila jeho kariéra kolosálně: stal se nejmladším hráčem v historii, který vyhrál americké mistrovství světa juniorů. Třináctiletý kluk v džínách porážel soupeře a fascinující bylo, jak je porážel. Psalo se: Fischer je výkonnější než Pentagon. Chlapec z chudé rodiny měl v sobě obrovskou touhu dominovat. K tomu mu sloužily šachy. "Jediné, co chci kdy v životě dělat, je hrát šachy," řekl tehdy Fischer. Nedokončil střední školu, ale podle rozhovoru v časopisu Harper's z roku 1962 měl doma dvě stovky knih o šachách a nekonečné stohy odborných šachových časopisů. Stával se slavnějším a slavnějším. "Mám rád ten moment, když někomu pošramotím ego," řekl později v rozhovoru s Dickem Cavettem. Za krátkou dobu se mu podařilo urazit hodně novinářů, šachových organizátorů i sponzorů. Často vyhrožoval, že nenastoupí na turnaj, měl neúměrné požadavky, vždycky chtěl víc peněz, než mu nabízeli, vadil mu hluk i světelná intenzita při turnajích. Na jaře roku 1968 se přestěhoval do Kalifornie.
Bylo mu dvacet pět. Studoval šachy a už tehdy, uvádí ve svém portrétu Rene Chun, začal číst antisemitskou klasiku, například Mein Kampf. Obdivoval Adolfa Hitlera pro jeho sílu ovládat svět, začala ho zajímat německá historie, třetí říše. Sbíral nacistické suvenýry, ale taky trénoval šachy čtrnáct hodin denně. Na veřejnost se vrátil v roce 1970 dokonale připraven a začal vyhrávat: nepřetržitá série vítězství se už u žádného šampióna v takové míře neopakovala - nikdy.

PARTIE STOLETÍ

Tento černý král dvacátého století hrál v životě jediný světový šampionát. Bylo to v roce 1972. V tom roce byl Bobby Fischer ve vynikající formě. Na zápas o světový mistrovský titul do Reykjavíku moc jet nechtěl, až mu musel zavolat tehdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger a říci do telefonu: "Bobby, jeď tam." V islandském Reykjavíku se s Fischerem setkal tehdejší mistr světa Boris Spasskij, aby se pokusil obhájit svou pozici. Zápas vešel do dějin jako "partie století". Sovětský svaz držel svůj titul mistrů světa v šachu od konce druhé světové války. Šachovnice se v roce 1972 stala válečným polem mezi Amerikou a Sovětským svazem, geopolitickým symbolem stejně významným jako cesta na Měsíc. Na jedné straně stál sovětský stát, který šachisty podporoval a dopřával jim luxusní, profesionální zázemí a akademii drilu. Spasskij sovětské impérium reprezentoval: měl k dispozici několik desítek asistentů, kteří mu pomáhali průběh hry analyzovat. Na druhé straně stál Fischer: sám.
Měl vlastně jen jediného člověka, Billa Lombardyho, který mu měl pomáhat v analýze šachové hry. Nad šachovnicí se sešel komunismus a kapitalismus, hrála se hra "kolektivní plánování" versus "drtivý individualismus". Tady šlo prostě o mnohem víc než jen o šachový zápas. "World Chess Championship", televizní pořad Shelbyho Lymana na kanálu PBS, který přinášel pravidelné zprávy z turnaje, se stal ve své době nejsledovanějším pořadem vůbec. Drama sledoval celý svět. Hra byla v určitém momentu pozastavena, přišli policejní komisaři. Podle vzpomínek pamětníků se ruská a americká strana vzájemně osočovaly, prý se
Foto
detailně zkoumala i křesla hráčů, zda nejsou radioaktivní (ve Spasského křesle se našla mrtvá moucha!), prohledávala se i celá místnost. Spasskij se nakonec vzdal - 1. září 1972. Amerika, země baseballu a amerického fotbalu, slavila intelektuální vítězství. A s ní i všichni normální lidé v sovětských satelitech, mezi něž patřilo i Československo. Obliba šachů v Americe a po celém světě od toho dne rapidně vzrostla. Díky Bobbymu Fischerovi.
Prožil si neopakovatelných deset minut (možná i víc) slávy, Amerika ho po návratu vítala - po právu - jako národního hrdinu. Ovšem své příležitosti se Fischer poté nechopil. Naopak, rozhodl se neúčastnit se už žádných dalších mistrovství. Proto ho v roce 1975 Mezinárodní šachová federace (FIDE) zprostila titulu mistra světa, když odmítl svou pozici obhajovat s dalším sovětským favoritem, Anatolijem Karpovem. Dohady o tom, proč nenastoupil, bývají často vysvětlovány jeho nízkým sebevědomím a panickým strachem z prohry, které se po třech letech přestávky bál: a to i přes to, že byl podle všeho stále ve vynikající formě.

PLOMBY ŠACHOVÉ LEGENDY

Místo toho začal toužit po jediném: žít v co největší anonymitě. Zařídil si řidičský průkaz státu Nevada a nechal se přejmenovat, říkal si Robert D. James. Na začátku sedmdesátých let se stal členem církve "Worldwide Church of God", které vedle svého jmění věnoval i hodně času a energie. V roce 1977 se s touto církví rozešel - jak jinak než ve zlém. Poté si prý začal dělat starosti o své zdraví, všude s sebou nosil zamčený kufr plný exotických bylinek, vitamínů a také velký robot na přípravu pomerančové šťávy. Obával se, píše Chun, že mu tajní sovětští agenti přidávají toxiny do jídla. Nechal si prý také vyndat všechny plomby, protože se bál, že by mu do nich mohl někdo zamontovat tajné elektronické zařízení, které by pak ovlivňovalo jeho myšlení. Nehrál turnaje, i když mu za účast na nich byly údajně nabízeny částky ve výši několika miliónů dolarů, ale vydělával peníze po troškách: nechával si platit za schůzky (krátká stála pět tisíc dolarů), za telefonní rozhovory, za šachové konzultace. Dokonce i Bob Dylan prý od svého manažera jednou dostal dárek: telefonní rozhovor s Bobbym Fischerem. Jeho forma však byla i nadále vynikající.

NAPLIVU VÁM

Foto
Rok 1992. Slavilo se dvacáté výročí od vítězství nad Spasským v Reykjavíku. Světová situace se dramaticky změnila: studená válka skončila, válčící Jugoslávie byla pod sankcemi Organizace spojených národů. Možná by se z celého turnaje nestala až tak velká věc, kdyby Fischer nemluvil o sankcích s tiskem a nevyjadřoval se, mírně řečeno, arogantně. Podrážděný Washington se rozhodl udělat z celé věci exemplární případ: poslali Fischerovi dopis s tím, že jestli účast v turnaji přijme, poruší tím nařízení číslo 12810, za což mu hrozí pokuta čtvrt miliónu dolarů nebo deset let ve vězení, případně obojí. Fischer se přesto objevil - v klidu. Některé prameny tvrdí, že si po všech těch odmítnutých turnajích chtěl prostě vydělat na důchod: 3,65 miliónu dolarů. Rene Chun také praví, že Fischer nehrál přes zákaz OSN a USA kvůli penězům, ale z lásky k osmnáctileté Zitě Rajcsanyiové, maďarské šachové hráčce, jejíž dopisování s Fischerem se údajně přehouplo v milostnou aféru, kterou však sama Rajcsanyiová po letech (v roce 1999) popřela. Když se jí, studentky psychologie, v Guardienu ptali, proč si podle jejího názoru vyvinul muž s IQ vyšším než 180 tak obrovský stihomam, řekla: "Když si člověk není schopen přiznat vlastní chyby, snaží se je projektovat do druhých."
Nicméně právě maďarská -náctiletá intelektuálka měla velký vliv na to, že se Fischer vrátil ke kariéře: i když ji později, jak už nás asi nepřekvapí, označil za špiónku najatou Židy, kteří ho chtěli vyrušit z penze. Na tiskové konferenci před jugoslávským turnajem, 1. září 1992, poté, co byly zodpovězeny šachové otázky, se konečně někdo zeptal, jestli se Bobby nebojí zatykače, který na něj jeho rodná Amerika může uvalit. Bobby tiše sáhl do kufru, vyndal dopis z Washingtonu a řekl: tohle je moje odpověď. Pak na dopis naplival. Ale hrál jako zamlada. Boris Spasskij se v první hře vzdal při svém čtyřicátém devátém tahu. Fischer byl na konci, po téměř šesti týdnech zápasení, vyhlášen vítězem: s deseti vítězstvími, pěti prohrami a patnácti remízami. Administrativa Bushe staršího z toho ale nadšená nebyla. A tak se Bobby Fischer do své rodné země už nikdy nevrátil. Žil se svými chimérami pár let v Budapešti a pak také v Tokiu, kde si konečně mohl užívat absolutní anonymity. V roce 2000 se jeho filipínské přítelkyni narodila dcera, ale Fischerovi nepomohlo ani otcovství - s rodinou se pak téměř nestýkal. Byl sám, jen se svou nemocí: matka i sestra zemřely v Americe na konci devadesátých let a Fischer jim nemohl přijet ani na pohřeb. Do Ameriky se vrací pravděpodobně právě v těchto dnech, vydán japonskými imigračními úřady - a tak se na hrob svých blízkých možná nestihne zajít podívat ani teď. Těžko říci, zda bývalý šampión bere svou současnou situaci jako pat, či jako mat. Ale určitě je to spiknutí.

VERONIKA BEDNÁŘOVÁ

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější