Jean-Paul-Satre | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jean-Paul-Satre

PAVEL TANĚV23. června 2005 • 14:15

Patnáctého dubna uplynulo čtvrtstoletí od jeho skonu a 21. června to bylo sto let, co přišel na svět. O dva důvody víc připomenout si nejen evergreen sartrologických rozborů posledních dvou dekád, jeho obcování s levicovými totalitami, studentkami a teroristy, ale také fakt, že Jean-Paul Sartre byl výjimečným spisovatelem.

reklama

Své celoživotní téma, že člověku se životem nemůže pomoci nikdo jiný než on sám, dostal do písňového textu stejně jako do povídky, eseje, románu, dramatu, vědeckého článku i nesrozumitelného filosofického tlustospisu. Co je však ještě důležitější, díky Sartrovi se existencialismus mezi druhou polovinou čtyřicátých a začátkem padesátých let proměnil z ryze intelektuálské záležitosti v životní styl a přispěl k tomu, že po druhé světové válce kultura úspěšně konkurovala politice, což vyvrcholilo ve zlatých šedesátých. Co to, že jako tvůrce je dnes téměř pro všechny pasé?

MAZLÍK

Smrt Jeana-Baptista byla nejvýznamnější událostí v mém životě: vrátila mamince okovy a mně dala svobodu (Slova). Otec, námořní důstojník, zemřel na střevní horečku, když měl Poulou, jak mu říkala maminka, něco přes rok, a tak se s ním musela vrátit k rodičům. Začali se o ně bez otevřené výčitky starat, nicméně pocitu, že si z nerozvážnosti vybrala manžela, který nebyl k potřebě (Slova), se nikdy zbavit nedokázali.
Středoškolský profesor, výtečný germanista, protestant a Alsasan Charles Schweitzer, jehož synovec Albert proslul jako nejvýraznější

humanista dvacátého století, byl člověkem století devatenáctého, na dceru přísný a k manželce lhostejný. Shodl se s nimi jen v rozmazlování vnuka. Malý Jean-Paul se pak demokraticky pitvořil přede všemi členy rodiny.
Dědečkovo nadšení nad Poulouovým papouškováním odposlouchaných učeností skrytě laskalo a povzbuzovalo i vnukovy vrozené předpoklady: Nechali mne potloukat po knihovně a já vzal útokem lidskou moudrost (Slova). Naprostá volnost a nábožný vztah rodiny ke kultuře, do níž si vzdělaná část tehdejší střední třídy promítala lesk i bídu svého společenského postavení, vtáhly Pouloua do Charlesova světa vědy a kultury. Stačilo, aby se naučil psát, a do smrti už nepustil pero z ruky. V dětských literárních pokusech, spřádaných uprostřed rodinné idyly, odevzdal spisovateli posvátnou moc hrdiny (Slova). Tenkrát ještě nešlo o nic. Hrdinou není ten, kdo jím chce být; nestačí ani odvaha, ani nadání, jsou zapotřebí ještě obludy a draci. Nikde jsem žádné neviděl (Slova).

POULOU MÁ PROBLÉMY

Nicméně začali se pomalu vynořovat.
Jean-Paul nebyl žádný Adónis, dědečkův zážitek z první výpravy s vnukem k holiči ve Slovech okomentoval: Svěřili mu jeho krasotinku a on se

vrátil s ropuchou. Byl malý, ve čtyřech letech dostal ječné zrno a na oko oslepl. Ve škole musel vzít na vědomí, že není na světě jediný. Nešlo to snadno. Od puberty se bránil fyzickým tlakům (silnější a šikovnější spolužáci) i psychickým ranám (maminka se znovu vdala) sebeironií, tajtrlictvím, zuřivou, mimořádně rozsáhlou četbou a jako vždy psaním.
Co do prospěchu však školy - elitní lycea v La Rochelle, poté Lycée Henri Quatre v Paříži, kde se pak dostal i na prestižní Ecole Normale Supérieure -zvládal bez problémů. Navíc mu vynikající literární a filosofické vzdělání umožňovalo podávat neméně vynikající intelektuální výkony. Pro ně dívky zavíraly oči nad jeho vizáží, aby v posteli zjistily, že i tady dominuje hlavně duchaplností. Dobývání si pak zvnitřnil do podoby životní strategie: Všechny mé teorie byly činem dobytí a vlastnictví. Myslel jsem si, že jednoho dne s jejich pomocí dobudu svět (Nevolnost).
Tu pravou nestvůru potkal, když jako středoškolský kantor vplul do života. Jeho absolutistické nároky na vlastní svobodu a výjimečnost plnou vahou narazily na společnost, v níž sice osvícenství už sto padesát let konalo své dílo, ale přesto každé uvolnění a vzestup doprovázela nutnost rituálně se poddat nějakému úzu či tradici. Sartre stanul na své nejdůležitější životní křižovatce. Pro sebe nemohl vidět jiné východisko než nalezení směru, jenž by mu pomohl přeměnit vlastní komplexy, děsy, obsese a traumata v Literaturu.

FILOSOFICKÝ ROMÁN

Podařilo se mu to, když nálady svých hrdinů podepřel existencialistickou filosofií Němce Martina Heideggera (1889-1976), u něhož byl ve třicátých letech na studijním pobytu. Temný filosof píšící stylem Pobyt jest tak, že jsa jsoucím, rozumí něčemu takovému jako bytí na mladého učitele zapůsobil. Heideggerovská zkušenost mu pomohla rozpoznat u všech významných prozaiků té doby ozvuky filosofů 17. a 18. století, Descarta a Humea.
Faulkner, Dos Passos,Woolfová, Joyce, Thomas Mann etc. měli přes své fabulační, konstrukční a povahopisné mistrovství pro Sartra jeden výrazný handicap: přísahali na lidskost, rozum a další humanistické deriváty. Brzy se nechal slyšet, že chce napsat román z Heideggerovy doby. Tak přišel ve třicátých letech na svět zcela nový literární žánr: filosofická próza.
První dva tituly, Nevolnost a Zeď, vyšly v letech 1938 a 1939. Objekty se nás nemohou dotknout, protože nejsou živé... A přesto se mne dotýkají, je to nesnesitelné. Bojím se kontaktu s nimi, jako by to byly živé bestie... Lidé, kteří žijí ve společnosti, se naučili vidět se v zrcadlech, jak se jeví svým přátelům... Nic nevypadá pravdivě; cítím se obklopen papundeklovou scénou, která může být rychle odnesena ... (Nevolnost) Tyto věty opravdu netrpí humanistickými relikty.

PRAXE FILOSOFICKÉHO ROMÁNU

V praktickém životě, jemuž texty měly sloužit jako jakési manifesty životního stylu, to vypadalo tak, že pan profesor Sartre studenty neznámkoval, mohli ve výuce kouřit, nemuseli psát úkoly ani referáty a podporoval je ve svobodě kritizovat, cokoli je napadlo. Od léta 1929 se intimně znal s dívkou o tři roky mladší, kterou sice porazil ve vášnivé diskusi o filosofické morálce, ale o jejíchž intelektuálních schopnostech hovořil už fakt, že obávanou zkoušku agrégation, opravňující k výuce, zvládla bez problémů napoprvé, zatímco on ji ten rok opakoval. Ona byla též fascinována jeho intelektem a snad ještě víc tím, že s ní mluvil jako rovný s rovným. Na takové věci Simone de Beauvoirová, pozdější autorka bible feminismu Druhé pohlaví a slavné věty, že žena se ženou nerodí, ale stává, tou dobou rozhodně nebyla zvyklá.
Dceru upjaté katoličky a nevázaného hochštaplera, píšící ještě v jednadvaceti do deníčku věty jako měla jsem už dost toho, abych byla čistý duch, o vadách buržoazní společnosti nemusel dlouho přesvědčovat. Brzy spolu začali žít. Bydlením v zaplivaných hotelích se bránili zakořenění, střehli se zapojení do jakékoli hierarchie, nechtěli nic vlastnit, za což sklízeli obdiv studentstva a opovržení kolegů a rodičů. Součástí jejich vztahu se brzy stala dohoda, že nebudou jeden druhého v čemkoli omezovat, zároveň však před sebou nebudou nic tajit. Jean-Paul mohl dál žít v duchu své osobní maximy cestování, mnohoženství, průhlednost.

NEPŘÍTEL SPOLEČNOSTI

Na podzim 1945 byl Jean-Paul Sartre už poměrně známý literát. Na pařížských jevištích se dávaly jeho hry Mouchy a S vyloučením veřejnosti, v níž zazněla slavná věta Peklo jsou ti druzí, o pozornost vzdělaneckých kruhů usiloval filosofickým traktátem Bytí a nicota. Když se dozvěděl, že jeho přístupu se říká existencialismus (termín uvedl do oběhu filosof Gabriel Marcel), převzal jej a ohlásil na 29. října přednášku, kterou nazval Existencialismus je humanismus.
Zatímco u věcí, sděloval Sartre, vzniku nutně předchází nějaká podstata, plán a principy fungování, člověk je jedinou bytostí, u níž existence předchází esenci. Je především projekt, který se subjektivně žije, místo toho, aby byl třeba měchem, hnilobou nebo květákem; nic neexistuje před tímto projektem; z nebes nic rozumného nevyčteme a člověk bude především tím, kým se být rozhodl... člověk je zodpovědný za to, kým je, každý z nás ... svou volbou sebe samého volí všechny lidi, každý z našich činů ... vytváří současně obraz člověka takového, jaký by podle našeho soudu měl být, volbou sebe samého volím člověka. Toto nám umožňuje pochopit, co pokrývají ona poněkud bombastická slova, jako úzkost, opuštěnost, beznaděj, člověk je odsouzen ke svobodě. Proto je podle něj na světě také spousta těch, co ve svých životech neuspějí, neustále hledajíce pomoc a omluvu vně sebe.
Text je neuvěřitelně svěží a sdělný i dnes, pouze v něm nenajdeme nic, co by mohlo vyvolat události, jež se okolo vystoupení strhly. Když Sartre dorazil na místo, tísnil se před plnou síní obrovský dav a dovnitř se tak dostaly jen významné osobnosti, naštěstí včetně jeho samotného. Uvnitř tlačenice, rány, rozbité židle, omdlévající ženy (Annie CohenSolalová, Sartre, 1905-1980), začátek se o hodinu posunul. Tisk na druhý den přinesl dlouhé citace i vášnivé komentáře. Ten katolický se Sartra děsil ještě víc než osvícenců a racionalistů, pro komunisty se stal nepřítelem společnosti,Vatikán jej dal na seznam zakázaných knih.

ZBYLA KULTURA

Jak mohl zcela nevinný filosofický rozbor vyvolat něco takového? Francouzi měli za sebou sice vyhranou, ale hodně hořkou a potupnou válku. Když skončila a letité napětí povolilo, bylo opravdu těžké nereagovat na slovo svoboda, znějící odevšad. Vzrušovalo společnost snad ještě víc než nás dnešní osa českého diskursu, aby bazén na naší zahradě nebyl o moc menší, než má poslanec Langer.
Klubku emocí dominovaly krom pochopitelné úlevy především nezřízené ambice komunistů, povzbuzených výkonem v odboji, a špatné svědomí pravicově orientovaných elit, které až dojemně jednotně kolaborovaly s hitlerovským Německem. Na tuto společnost trhající kocovinu zabrala až pilulka konzumu s tím, že terapie byla dlouhá a některé recidivy jsou rozeznatelné do dnešních dnů.
Ten druh svobody, jehož praporečníkem byl tehdy Sartre už pěknou řádku let, nabízel úplně něco jiného. Namísto pouhého vrtání v zanícených ranách, jako tomu bylo v politice, začali se umělci pídit po jejich příčinách, čímž definitivně pohřbili vše, co bylo svaté před válkou a mohlo by jakkoli svazovat. Nikdo to nevyjádřil lépe než Sartrův kumpán z té doby, jazzový trumpetista a spisovatel Boris Vian: Jsou tu pouze dvě věci: láska ke krásným dívkám na všechny způsoby a hudba z Nového Orleansu nebo od Duka Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé.
Mládeži se skrze film, divadlo, literaturu, hudbu dostalo nebývalého pocitu volnosti a umělcům nebývalé prestiže. Sartre jako papež existencialismu stanul jako nefalšovaný vůdce v čele smečky, která obsadila bulvár Saint-Germain-des-Prés, přes den jeho kavárny a restauranty, večer a v noci bary a kabarety, odkud zněl jazz a hlas Juliette Gréco. Simone de Beauvoirová se později nechala slyšet, že za úspěchem existencialismu a zbožňováním kdejakého spisku stály i jiné příčiny. Literatura a móda haute couture byly prý těmi jedinými produkty, s jejichž pomocí se tehdejší Francie mohla prezentovat před světem jako velmoc.

SLEPÝ A ZMATENÝ

Jean-Paul Sartre se rázem vyhoupl tam, kde chtěl celý život být. Psal ještě více než dosud, snad ve všech myslitelných žánrech, prodával statisícové náklady a stal se bohatým mužem. Peníze jej nezměnily, jak rychle je vydělával, tak rychle je utrácel. Bezmála každý, kdo jej požádal o podporu, ji dostal.
Neměnil se ani jeho sexuální život, vedl jej stejně jako v dobách, kdy byl v jedné kritice označen jako podivný učitel filosofie, který se specializuje na studium prádla svých studentek. Vztah se Simone se párkrát zatřásl, ale přežil. Co se změnilo, byla jeho společenská role.Sláva a nová společenská pozice umělců z něj udělaly intelektuála, odborníka na praktické vědění, jak sám sebe definoval.
Něco takového ale nebyl úkol pro muže, jehož oborem byl hlavně on sám. Dominantou Sartrovy osobnosti byly protiautoritářské instinkty. Síly, vlivu a moci nenabýval neotřesitelností postojů, ale vskutku mimořádnou schopností odhalovat a napadat chyby, tajné hříchy a poklesky druhých. Na to nejvíc doplatil jeho spolužák z Ecole Normale Supérieure, jasnozřivý politolog a sociolog Raymond Aron, jenž jako jeden z prvních rozeznal nebezpečí nacismu, pak komunismu, načež je identifikoval jako dva projevy jednoho totalitarismu. I díky Sartrovi v levicově naladěné Francii dlouho nedocházel sluchu.
Sartre se v politice, jíž nikdy nerozuměl ani se jí předtím nevěnoval, orientoval s jistotou slepce, jemuž se zaběhl vodicí pes. Vahou své autority podpořil Titovu Jugoslávii, Násirův Egypt, kdejakého afrického diktátora včetně práva na mordování bělochů, Fidela Castra, Maovu Čínu a samozřejmě Sovětský svaz. Ovšem také Maďarsko, když jím bylo napadeno, nebo v roce 1975 normalizací umlčeného českého filosofa Karla Kosíka.
Nešlo o fakta, objektivitu, ale o to, co se Sartra osobně dotkne. I ve Francii bezprostředně rozeznatelný rostoucí vliv demokratických USA v poválečném světě z něj udělal antiamerikanistu. Kvůli SSSR, jehož gulagy byly pro sartrovský politický bystrozrak příliš daleko, se rozhádal se spisovatelem Albertem Camusem, na jehož úspěchy navíc silně žárlil.
K nejtrapnějším patřily jeho tanečky okolo západoněmeckého teroristy Andrease Baadera, nešťastného výhonku roku 1968 na Západě. Ze studentských bouří, jež nakonec skončily demokratizací a rozšířením vzdělání i pro ty, co na ně předtím nedosáhli, se vynořily i ultralevicové skupiny jako jeho. Bankovní loupeže, únosy a vraždy Sartre viděl jen jako odpověď na útlak kapitalistického systému a státu.

ÚHEL POHLEDU

Přes všechny úlety nebyl Sartre žádný Nero, Hitler či Stalin, tudíž jsou to jen akcenty, co rozhoduje, zda někdo napíše jeho adoraci, či odsudek. Potíž je v tom, že v obou případech se mu měří osobnostními charakteristikami Ježíše Krista. Že by za pomoci jedinečného talentu, obaleného podivínskými rysy, pouze zviditelňoval, co všichni cítí a po čem z větší části nevědomě touží, a ve všem ostatním se mýlil jako každý druhý, nebo dokonce občas lhal a podváděl? Vyloučeno!
I když po světě jiní lidé nechodí? Ne, básník nemůže být tuctový nemrava a zároveň psát skvělé verše.
Patříte-li k těm, kdo četli knížku konzervativního britského historika Paula Johnsona Intelektuálové, tu přehlídku nejhorších lidských vlastností, vypjatým egoismem počínaje a chorobnou závislostí na matkách konče, zkuste si v klidu říci: No a čím byli ještě? Pomohli nám, kterým se jejich talentu nedostalo, s něčím? Či jinak řečeno, co odešlo s dobou, jejíchž snah a představ byl Jean-Paul Sartre futrál?
Patřil ke druhu spisovatelů, kteří se objevili po první světové válce. Ze světa svých rodičů a prarodičů, v němž se rozum stal strážcem s úkolem dohlížet na svého vězně -přirozenost (Erich Fromm), se osvobodili tím, že proti němu obrátili jeho největší zbraň a jednu z největších nepřirozeností, co jich na světě je - vynikající vzdělanost. Mnozí z nich, a Sartre snad nejlépe, navíc dokázali oprášit zapomenutou křesťanskou moudrost, znovuobjevovanou také psychoanalýzou, že svoboda nenastane automaticky, pominou-li vnější překážky. Právě jeho rozmazlenost a absolutistické nároky na vlastní prosazení jej učinily nesmírně citlivým k vnitřní nesvobodě. Potřít tuto hydru šlo podle něj jen kreativitou, již nelze bez kultury a vzdělání pěstovat.
Občas šlo až o jakýsi duchovní terorismus, ale co se dík tvůrcům jako on od konce největší války dějin skoro až do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let prosadilo jako literatura, film, divadlo a hudba pro běžného konzumenta, je jednou z nejsvětlejších kapitol v dějinách kultury. Věda a umění dosáhly takového postavení, že měly reálný vliv na politiku a na obraz, jaký si nejen vzdělanci, ale běžní lidé tvořili o světě. Nevěříte? Pusťte si na videu vynikající českou komedii Světáci. Kam nejdříve vyrazí partička zedníků zelených touhou užít si s dámičkami v nóbl podniku? Do Univerzitní knihovny! Myslíte, že scenárista Vratislav Blažek něco takového v šedesátých letech napsal jen proto, že to bylo vtipné? Nelze to vyloučit. Nicméně kde a co by tak asi trénovali dnes?

PAVEL TANĚV


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama