Mario Vargas Llosa | Reflex.cz
nahoru

Mario Vargas Llosa

Stanislav Škoda3. srpna 2006 • 21:16

V druhé polovině devadesátých let vyšla v Peru kniha Příručka dokonalého latinskoamerického idiota. Autoři příručky poukazují na některé absurdní rysy myšlení špičkových literátů a intelektuálů, jako jsou G. G. Márquez, Julio Cortázar nebo Carlos Fuentes. Jedním z mála protagonistů „boomu“ latinskoamerické literatury, který až na výjimky svodům marxismu, caudillismu a neustálého svádění vlastních problému na druhé nepodlehl, je i u nás dobře známý Peruánec Mario Vargas Llosa, nositel Cervantesovy ceny, nejprestižnějšího ocenění pro španělsky píšící autory. Letos oslavil sedmdesátiny.

MĚSTO A PSI

Ještě než se Mario Vargas Llosa 28. 3. 1936 narodil, stačili se jeho rodiče Ernesto Vargas Maldonado a Dora Llosová Uretová rozvést a svého biologického otce poznal, až když mu bylo deset let. Odstěhoval se s matkou do Bolívie, odkud se vrátili do Peru, když už byl Mario dítětem školou povinným. Nejprve rok navštěvoval salesiánské gymnázium v Piuře, malém městě na severu země, pak se objevil po deseti letech jeho otec a zapsal ho na vojenskou akademii Leoncia Prada v Limě.
O svém krátkém pobytu na vojenské škole napsal na začátku šedesátých let román Město a psi, kde popisuje pokrytectví, podvody a surové

zacházení, které zahlcují atmosféru dospívání chlapců na kadetce. Kniha mu zajistila několik literárních cen a obrovskou proslulost, o kterou se zasloužili i jeho bývalí učitelé. Nechali několik výtisků Města a psů na dvoře zmíněné vojenské akademie demonstrativně spálit.
Když v roce 2003 nakladatelství Alfaguara připomnělo čtyřicet let od prvního vydání tohoto románu besedou s autorem, objevil se na pódiu madridského centra Casa de América muž se suverénním úsměvem a pramínkem vlasů padajícím do čela, úspěšný spisovatel, jenž se dřívějším potížím s vydáním Města a psů ve Španělsku, které odstartovalo jeho mezinárodní kariéru, mohl jenom smát. Ostatně se cenzura ve frankistickém Španělsku nezachovala tak špatně - padlo jí za oběť osm vět zesměšňujících vojenský stav. Například když velitele vojenské školy charakterizoval v rukopisu slovy „měl pupek kytovce“, požadoval cenzor zjemnění výraziva. V knize pak měl chudák velitel „břicho velryby“.

TETIČKA JULIE


Po maturitě se Vargas Llosa zapsal na limskou univerzitu, obory literatura a právo. Jeho autoritativní otec, který podobné vzdělání neuznával, ho přestal finančně podporovat a mladý Mario se musel při studiu živit, jak to šlo. Pracoval jako vazač knih, opravoval nápisy na hrobech a nakonec se mu podařilo zakotvit jako redaktor denních zpráv v rozhlase.
V té době se také seznámil a oženil se svou tetou, sestrou manželky vlastního zesnulého strýce, jak sám uvádí, Julií Urquidiovou. „Cestou do Miraflores jsem vzal tetičku Julii za ruku, něžně jsem ji tiskl a držel ji ve svých dlaních. Neodtáhla ruku, ale bylo znát, že je překvapená: po celou cestu nepromluvila. Když jsem vystoupil před naším domem, ptal jsem se v duchu, o kolik je starší než já.“ To napsal později v mimořádně vtipném románu Tetička Julie a zneuznaný génius.
Mariovi bylo osmnáct, Julii dvaatřicet.
Vedle peripetií svého rodinného života popsal v knize i svoje setkání s románovým hrdinou Pedrem Camachem, geniálním autorem nekonečných rozhlasových seriálů. Kdo by se snad domníval, že strašlivé latinskoamerické telenovely jsou produktem posledních let, zjistil by, že základní kameny příběhů Esmeraldy, Divokého anděla, Ošklivky Betty a mnoha dalších byly položeny na západní polokouli již na konci padesátých let v podobě rozhlasových her.
Julie Urquidiová po vydání Vargasovy knihy (1977), v době, kdy spolu již nežili, napsala jakousi „Antitetičku“, kde popsala události kolem jejich seznámení a společného života ze svého pohledu. I její kniha si našla své čtenáře, spíše ale mezi sběrateli kuriozit nebo opravdovými fanoušky jejího slavného, leč bývalého manžela.

INDIÁNI MAČIGENGOVÉ


V roce 1959 odjel Mario Vargas Llosa studovat do Španělska, kde na madridské Universitě Complutense získal titul doktor filosofie a literatury. Z Madridu odjel do Paříže, učil španělštinu, psal a pracoval jako novinář ve španělské sekci France-Presse. V tomtéž roce vyšla jeho první kniha - soubor povídek Náčelníci, za kterou dostal Cenu Leopolda Aríase. Rok po vydání knihy Město a psi (1964) se vrátil do Peru, rozvedl se s Julií a podnikl cestu do džungle, kde sbíral materiály o životě místních Indiánů.
Prales a život mezi Indiány mu učarovaly natolik, že po návratu vydal mnohasetstránkový román Zelený dům, jehož děj se odehrává částečně ve Vargasově Piuře, částečně však právě uprostřed amazonského pralesa. Mačigengským pralesním lidem věnoval Vargas Llosa i další ze svých nejslavnějších románů, nazvaný Vypravěč (1987). „Z moderního, západního Peru přišla do amazonských komunit partyzánská válka, terorismus, vojenské represe, ale hlavně obchod s drogami. Ten se tam uhnízdil neodvolatelně a vyvolal přímo brutální změny. Komunity začaly postupně mizet, někteří Mačigengové jsou dnes pohlceni ,západní kulturou‘. V každém případně jejich svět přišel o svou odloučenost, která kmenům umožňovala zachovávat tradiční linii,“ vzpomíná s velkou dávkou hořkosti spisovatel v rozhovoru se svou českou překladatelkou Anežkou Charvátovou.

FIDEL ANO, FIDEL NE


I když Mario Vargas Llosa na rozdíl od drtivé většiny latinskoamerických intelektuálů marxistické vábničce celý život odolával, přece jen si ho na nějaký čas kubánský impresário Fidel Castro naklonil. V Havaně založil časopis Casa de las Américas a stejnojmennou literární cenu, jež se uděluje dodnes.
V roce 1971 se Castro, možná pod dojmem událostí v Československu a ostré kritiky světových spisovatelů namířené proti jeho dodatečnému požehnání vstupu vojsk Varšavské smlouvy, konečně vypořádal s nepohodlnými intelektuály. Nechal zatknout spisovatele Heberta Padillu a jeho manželku Belkis Cuzovou Maléovou a po několika týdnech mučení je donutil k ponižující veřejné sebekritice. Jejich kolegové se dostali po letech námluv do obdobné situace jako spisovatelé ve východní Evropě a SSSR. Od té doby se stal Vargas Llosa na rozdíl od mnoha svých kolegů nekompromisním kritikem Castrova režimu.

DALŠÍ PŘÍBUZNÁ


„Co je v domě, není pro mě“ zřejmě nepatří mezi Mariova oblíbená úsloví, protože ještě před odjezdem na Kubu se stihl oženit s vlastní sestřenicí Patricií Llosovou, se kterou žije dodnes a mají spolu tři děti. „Když jsem dorazil domů, tedy k tetě Olze a strýci Luchovi (kteří se ze švagra a švagrové stali mým tchánem a tchyní), bolela mě hlava, byl jsem ve skleslé náladě a také se už stmívalo. Sestřenka Patricia mě přijala s nerudným výrazem v obličeji. Tetičce Julii prý jsem mohl věšet bulíky na nos, té jsem mohl namlouvat, že musím studovat prostředí pro své romány, s tou jsem si mohl dělat, co jsem chtěl, protože Julie se bála ozvat, aby si lidé nemysleli, že páchá zločin na kultuře,“ píše Vargas Llosa opět v knize Tetička Julie a zneuznaný génius.
Na konci šedesátých let dostal nabídku pracovat jako tlumočník při UNESCO v Řecku, kde se spřátelil s vynikajícím argentinským spisovatelem Juliem Cortázarem, jehož některé výroky později citoval jako příklad typického latinskoamerického idiotství.
Krátce nato se do Evropy přestěhovala i jeho žena Patricia Llosová s dětmi. V té době již byl uznávaným intelektuálem, a tak o jeho služby požádaly i peruánské vládní a kulturní kruhy. V osmdesátých letech, opět doma, řídil televizní vysílání programu Babylónská věž, které se později transformovalo na Panamerickou televizi, a na žádost tehdejšího peruánského prezidenta Fernanda Belaúnda Terryho řídil vyšetřovací komisi, jež se zabývala vraždou osmi novinářů, známou jako případ Uchurccay.
Úspěch vyšetřování byl však nevalný.

VARGAS LLOSA VS. FUJIMORI


Koncem osmdesátých let vstoupil do politického života naplno. Stal se lídrem liberálního hnutí a dostal se do sporu s pozdějším peruánským prezidentem Alanem Garcíou Pérezem ohledně privatizací bank. Jeho politická kariéra kulminovala v roce 1990, kdy kandidoval na prezidenta proti Albertu Fujimorimu, který je u nás asi nejvíc mediálně známý jako protagonista případu obsazení japonského velvyslanectví v Limě partyzány ze Světlé stezky, které se odehrálo za jeho vlády. Mario Vargas Llosa nabízel na začátku devadesátých let voličům vládu zákona, průhledné liberální ekonomické prostředí a svobodu šíření informací. Fujimori přišel s nabídkou zajištění bezpečnosti pomocí tvrdé ruky, prudkého růstu životní úrovně a uspěl. Když měl vše posvěceno, zavedl v Peru na deset let diktaturu a po prohraných volbách se vyhnul trestnímu stíhání za miliardové defraudace jen díky tomu, že utekl do Japonska, odkud pocházejí jeho předkové, a prohlásil se za politického uprchlíka.
Vargas Llosa mezitím natrvalo přesídlil do Evropy a přes to, že po nezdárném konci Fujimoriho se situace v Peru obrátila k lepšímu, prohlásil, že se do politiky vrátit nehodlá. Prostřednictvím svých nesčetných článků a prohlášení si ale nakonec stejně uchovává větší vliv na politickou situaci zejména v mezinárodním měřítku než leckterý volený či nevolený politický profesionál.

STROJ NA PSANÍ


O Mariu Vargasovi Llosovi se říká, že romány rychleji píše, než je čtenáři stačí číst. Nemluvě o nekonečném seznamu článků, komentářů, esejů a teoretických studií, které každý rok publikuje. Nejvíce zasloužené pozornosti na sebe strhly dva romány ze sedmdesátých let -- Pantaleón a jeho ženská rota a Tetička Julie a zneuznaný génius. V obou případech jde o formálně velmi propracovaná díla, která zároveň dokážou pobavit, až rozesmát. Kniha Pantaleón a jeho ženská rota vypráví o důstojníkovi peruánské armády, vzorném manželovi a vojákovi, který dostane za úkol zřídit v Amazonii erární nevěstinec, aby vojáci neznásilňovali místní dívky. Řetězec bizarních situací, které na tento povel navazují, připomíná v mnohém Haškova Švejka.
Obě knihy posloužily jako filmové předlohy: Pantaleón k celovečernímu filmu a podle Tetičky Julie byl natočen televizní seriál.
Letos na jaře vyšel v češtině další Vargasův román, krutý existenciální příběh pracovnice Světové banky, která se vrací domů, do Dominikánské republiky, třicet pět let po smrti diktátora Trujilla. Paralelně s jejím příběhem se vrací čtenář na začátek šedesátých let, kdy byl Trujillo zavražděn, a může nahlédnout do pozadí jedné z nejkrutějších diktatur té doby. Především se ale, doufám, čeští čtenáři dočkají překladu Vargasova románu Ráj je až za rohem, který čerpá z osudů Flory Tristánové, pionýrky boje za ženská práva z devatenáctého století, napůl Francouzky, napůl Peruánky, babičky francouzského malíře Paula Gauguina. A možná i úplně posledního Vargasova opusu, Ztřeštilosti zlobivé holky.

VELKÝ MARIO


Mario Vargas Llosa, mimochodem bývalý předseda mezinárodního PEN klubu, je v kontextu latinskoamerické i světové literatury výjimečným, těžko zařaditelným zjevem. Nemá mnoho společného s magickým realismem, dnes oblíbeným černým románem, postmodernou ani humoristickou tradicí.
Je veřejným intelektuálem, který se vyjadřuje prakticky ke všem problémům dnešní civilizace. Mezi latinskoamerickými, ale i západoevropskými spisovateli je se svými názory černou ovcí nebo bílou vránou, to asi záleží na úhlu pohledu. Naposledy se v dobrém slova smyslu angažoval ve prospěch stíhaného tureckého spisovatele Orhana Pamuka, kterému hrozilo vězení, protože řekl v jednom rozhovoru na konci minulého roku, že Turecko je odpovědné za vyvraždění miliónu Arménů a několika desítek tisíc Kurdů. h


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější