Schrothova kúra

Tento pán tvoří spolu s Vincenzem Priessnitzem drsné revoluční duo jesenických lidových léčitelů, kteří zásadně ovlivnili evropské lázeňství. Zatímco věhlasný Priessnitz vynalezl v devatenáctém století v dnešním Jeseníku moderní vodoléčbu, Schroth v nedaleké Lipové odvážně začal s dietologií. Své pacienty vyhladověl a dehydroval za pomoci pocení a alkoholu. Ti, kdo přežili, ho vychválili do nebes. Je cimrmanovská nadsázka na místě? Vždyť Schrothova kúra se ordinuje v Jeseníkách, v Německu i Rakousku dodnes.
Nejprve exkurze do první půle devatenáctého století. Původní metoda Johanna Schrotha byla doslova léčbou šokem a na vlastní riziko. Pacient, jemuž nedokázala pomoci ani tehdejší medicína, ani Priessnitzova vodoléčba, mohl zkusit štěstí v Dolní Lipové. První den dostal k večeři staré suché pečivo. V noci byl pak opakovaně balen do mokrých prostěradel, dokud se už vůbec nepotil. Pak absolvoval tzv. velký pitný den: ráno půl litru svařeného vína, ovesnou kaši a housku, k obědu ovesnou či rýžovou polévku. Až čtyři hodiny poté dvě deci vína, potom pomalu další litr vína. K večeři housku, v noci zábaly. Pak malý pitný den: stejné jídlo, ale víno až odpoledne. Šest až osm neděl střídal suché dny (naprostý zákaz pití) s velkými a malými pitnými dny, zábaly každou noc. Podle Schrotha se takto zahustily škodliviny v těle a měly vyjít ven: Pokud podvyživený a opilý pacient přežil v temné místnosti vesnického stavení těžkou krizi, vysoké horečky a bolestivé vyrážky, jeho stav se zlepšil.
Radikální dietní metoda se používala na všechny choroby. A v nezměněné podobě i za Schrothova syna Emanuela, zvaného „papá Schroth“. Postupně se pod lékařským dohledem mírnila a ve zdravějších modifikacích se ordinuje i dnes! Nejen v Dolní Lipové, ale i v německých a rakouských lázních se k ní jako k přírodní léčbě a tradici upínají lidé otylí, a především ti, kdo si chtějí pročistit organismus. „Schrothovka“ je patrně i adrenalinovou výzvou. Vyžaduje železnou vůli, a přitom můžete být „na šrot“ ... Co na to lékařská grémia? A co Cimrman?

ASKEZE, NEBO VESELO?

„Tady to svého času bývalo dražší než třeba v Karlových Varech!“ upozorňuje na dobu největšího rozkvětu Lipové-Lázní jejich ředitel Radim Hatlapatka, moravsky přátelský, mohutný a bodrý muž, který nás vítá s otevřenou náručí. „Řeknu vám vše, co potřebujete, jak říká Bolek Polívka: Já si občas pošlu hubu na špacír a ona se mi nevrátí,“ směje se a do toho odbíjejí celou majestátní hodiny v rohu kanceláře - dědictví po rodině Schrothů. Pan ředitel je tu jako doma, jeho otec tu dělal správce dvaatřicet let, v roce 1992 lázně společně zprivatizovali.
Alkohol je vděčné téma. Pro novináře i pro pobavení, tak nejprve zlehka: „Dříve tu schrothovku prodělávali všichni pacienti, takže se sem vozily vagóny vína a bylo tady veselo, pohoda! Když se podíváte na staré fotografie, uvidíte tu výstavnost lázeňských městských domů. Zničila je válka a pak komunisté a zbyla jen část. Lipová byla jedna z nejbohatších dědin široko daleko ... Koupele i zábaly se prováděly všude. Stačilo v baráku uvolnit dva pokojíčky, v jednom mít vanu a ve druhém postel ...“
Dnes se v menších lázních, jež bývaly od sedmdesátého roku Balneologickým ústavem a ve svých osmi pavilónech pojmou tři tisíce pacientů ročně, léčí chronické neinfekční kožní choroby, onemocnění žláz s vnitřní sekrecí, metabolické poruchy a tradičně obezita, ovšem samozřejmě podle moderních metod. Schrothovka je jaksi bonus z úcty k zakladateli, lákadlo navíc, raritní dědictví, nejdražší položka v nabídce za 1010 Kč na den. Vždyť ji tu provádějí nejdéle na světě a takzvaně v originální verzi. Kdo ji absolvuje? Nevyléčitelně nemocní? Nikoliv. A alkoholikům samozřejmě dovolena není. Ani jako harakiri.

ŽÍZEŇ JAK KŮŇ

V úvodu jedné německé studie o Johannu Schrothovi stojí: „Je podivuhodným zjevem, že příroda vzbudila v jednom místě dva talenty, kteří sledují dvě extrémní cesty k uzdravení.“ Nutno vysvětlit, že Jeseníky byly velmi drsným, chudým horským krajem tvrdé dřiny, zemědělské a tkalcovské. A druhým klíčem k záhadě Schrothovy kúry je Vincenz Priessnitz. Tento jediný syn slepého hospodáře v mládí zázračně vyléčil svá žebřiňákem smrtelně pochroumaná žebra zábaly se studenou vodou. Inspiroval se srnkou, jež si chodila chladit poraněný bok v potůčku. Zázrak se rozkřikl a zástupy chudých nemocných, kterým Priessnitz po večerech po práci omýval postižená místa, zakrátko nebraly konce. Stal se charismatickým léčitelem a provozovatelem lázní, jež začala vyhledávat šlechta. Byl tu Rothschild i Gogol a za „pravým vesnickým zdravím“ se do dnešních Priessnitzových lázní sjížděla smetánka celé habsburské monarchie.
Priessnitz stejně jako Schroth vsadil na samouzdravovací schopnost organismu. Zjistil, že celkový zábal ze studené vody a střídání studených a teplých koupelí vzbudí v nemocném těle nebo v konkrétním místě vysokou teplotu, a tím i imunitní systém -tělo se samo vzepře a napraví chorobu, s níž si tehdejší lékařská věda nevěděla rady. Vypracoval převratnou metodiku léčby respiračních, nervových a jiných chorob, která se později rozšířila v různých formách po celé Evropě. Dával svým klientům zabrat: fyzicky pracovali na čerstvém vzduchu, máčeli se několikrát denně ve studené vodě, celé noci se potili, ale také vydatně jedli a pili místní kvalitní vodu. Neustálý přebytek pacientů, kteří se na Grafenberk (dnes Jeseník) často trmáceli kočárem stovky kilometrů po prašných cestách, se stal nebývalým zdrojem příjmů pro zaostalé okolí. Vodoléčebné praktiky se začaly pěstovat v okolních vesnicích, jež se proměnily v ubytovací střediska. I Johann Schroth byl součástí Priessnitzova stínu.

Z CIMRMANOLOGIE I

Traduje se, že se desítky let v místních restauracích nejdříve vyhublým schrothovcům sbíhaly sliny, když viděli hodovat priessnitzovce, a pak se zas ti šklebili, když od vedlejšího rozjařeného stolu zaslechli ovíněný zpěv. U Priessnitze se řezalo dřevo, u Schrotha se tančilo. Vzájemný posměch a slovní přestřelky se staly tradičním povyražením hostů, kteří již absolvovali léčení v méně drastičtější podobě než jejich předchůdci. „Lázeňské prospekty z let 1840-1850 jsou nejlepším důkazem ostrého konkurenčního boje obou přírodních léčitelů,“ píše v jednom ze svých textů o jesenickém lázeňství Tomáš Knopp. „Schroth například striktně zavrhoval Priessnitzovo pití studené vody, zvláště pak po ránu. Odmítal rovněž ranní výplachy úst a o Priessnitzových studených koupelích se vyjádřil jako o ,výplodu chorého mozku‘.“ Ve skutečnosti byl právě Schrothův přístup ještě neobvyklejší, nepochopitelnější, náročnější a nebezpečnější než Priessnitzův, který přitom léta čelil osočování z čarodějnictví. „Schroth se snažil svým vystupováním pacientům jejich pobyt co nejvíce zpříjemnit a svou životosprávou jim být příkladem. Sám jedl velmi málo, byl odpůrcem polévek a omáček. Jeho nejmilovanějším jídlem byl kousek dušeného hovězího masa se zeleninou a chleba. Byl velkým milovníkem vína, což mu vyneslo k přízvisku ,žemlový‘ či také ,vinný‘ doktor. Jeho nepřátelé se z něj snažili udělat notorického pijáka, odvolávajíce se na jeho chvění rukou.
Toto tvrzení bylo pouze projevem konkurenčního boje a nepřátelských úmyslů odpůrců. Johann Schroth byl statné postavy s nadobyčejnou silou, ale podobně jako Priessnitz nebyl žádným řečníkem.“

Z CIMRMANOLOGIE II

Tehdy se na Jesenicku mluvilo pouze německy, a i když byli oba sokové spolužáky ze školy, psát patrně neuměl ani jeden. Schroth byl o rok starší (11. února 1798-26. 3. 1857) a i on utrpěl v mládí úraz - kopl ho kůň. Koleno, které se mu velmi pomalu hojilo, si taktéž vyléčil studenými obklady, což mu podle pověsti poradil kolemjdoucí tajemný mnich. Mladý Johann se neúspěšně ucházel o ruku Priessnitzovy sestry Teresie - i to ho mohlo inspirovat ke konkurenční metodě, nicméně na myšlenku ostře restriktivní diety ho přivedlo něco jiného: zjištění, že kůň, který nepije a málo žere, lépe táhne. Od mládí rád ošetřoval a léčil zvířata, což se mu hodilo i během vojenské služby, kde se rok staral u kyrysníků o koně. Lipová-lázně měla údajně vzniknout v roce 1829, ale veřejně poprvé (podle knihy manželů Knoppových Oázy vody a vzduchu) vyléčil lipovský hospodář a otec šesti dětí až jistou šumperskou Magdalenu Barchovou z krtic (neboli skrufulózy) v roce 1837. Uzdravila se a dva roky poté se v Lipové postilo, potilo a opíjelo už na padesát pacientů. Stejně jako Priessnitz si však musel Schroth povolení novátorské léčby od rakouských úřadů nejprve vybojovat a na rozdíl od slavnějšího kolegy se smířil s permanentním dozorem lékaře. V roce 1842 konečně postavil první kamennou stavbu v Lipové, dnešní lázeňský dům Schroth, a tím zapřisáhlého abstinenta Priessnitze opět rozzlobil - šlo o další podnik v okolí Grafenberku, jenž nepokrytě těžil z nespokojenosti klientů, které buď Priessnitz léčit odmítl, nebo je vyhodil za nekázeň. Lipová pak začala více vzkvétat až za Johannova syna Emanuela. Ten prý chtěl s otcem sepsat jeho léčebné zásady, byl však po vesnicku odkázán na sledování pacientů. Možná proto metodu zmírnil a v roce 1889 se u něj léčilo už téměř osm set lidí. I jeho nástupci byli s dietou úspěšní, ať už pocházeli z rodiny, nebo se jen jmenovali či přejmenovali na Schroth.

ŘEŠENÍ ZÁHADY

„Z hlediska lékaře musí bejt ten člověk absolutně zdravej,“ odpovídá pan ředitel bez obalu na otázku, kdo takovou dehydratační šlupku, jako je schrothovka, byť v moderní úpravě, dnes zvládne. „Viděl bych to jako jarní očistnou kúru, jak to mají různé kultury a náboženství. Ale zase na druhou stranu: co tě nezabije, to tě posílí! Schroth říkával, že kdo přežije čtvrtou kúru, získá navíc dvě stě let života. Takže ti, co to tehdy absolvovali, ještě žijí mezi námi!“ V Lipové-lázních zrovna nikdo na tuto indikaci přihlášen není, prý ji nakonec podstoupí kolem deseti až dvaceti klientů ročně, i když zájem je téměř desetinásobný. Používají k ní suché bílé víno s vlastní vinětou, ale často je při léčbě nahrazují minerálními vodami, džusy nebo čaji. „Jezdí k nám spíše Češi, ale typický by byl naturální Němec, kterému je šedesát, vypadá jako já ve třiceti a je schopen vyběhnout na Šerák, když já tam musím vyjet autem. Chce si po zimě vyčistit tělo a věří, že mu přesně tohle pomůže, protože pro Němce je schrothovka tradiční záležitost v minulosti placená pojišťovnou. Ono to člověku zabrnká na sebevědomí, když to zvládne. Základ je chtít. Tady nedaleko cpou pacienty do mrazáku, někde do pavučin, někde do solných jeskyní ... dnes se zkouší všechno možné ...“
Odborný dohled nad raritním dědictvím Lipové-lázní má primářka Milena Gojová a setkání s ní je konečně řešením záhady: Schrothova kúra je tradiční výzva, jež přitáhne lidi k léčbě. Chtějí prostě tu slavnou schrothovku, co ji dělají i v Rakousku a Německu, oni to vydrží! Proto sem přijeli! Chtějí zhubnout nebo se například v případě kožních onemocnění chtějí pročistit. Razantně a hned. Jinak by se možná ani k léčbě neodhodlali. Podle paní primářky je nutné Schrothovu kúru chápat právě především jako pročišťovací, a nikoliv pouze jako odtučňovací a nabízet pacientům její modifikace a jiné, vhodnější redukční postupy. Vědecká obezitologie dnes hlídá zastoupení bílkovin, tuků a cukrů v přesně vyváženém poměru, zatímco Schroth prostě pacientům jen nedal najíst, a dokonce jim nedal ani napít. Což nejenže není zdravé, ale když zhubnete odvodněním, stačí, když se pak zase napijete, a přiberete znovu. Balneologický ústav vypracoval studii, z níž vyplynulo, že původní kúra je pro organismus stresová, nefyziologická a nepřirozená. Pokud projdete vyšetřením jater, slinivky a ledvin, prosím. Ale jste-li obézní, stejně vám po ní dlouhodobě pomůže jen zdravá výživa. Obezita je chronické doživotní onemocnění. Je nutné změnit celkové stravovací i pohybové návyky.

ALE JE TU TAK KRÁSNĚ

V Lipové je prý nejkrásnější září. Oldřich Nový tu byl sedmatřicetkrát. Jezdil si sem odpočinout a říkával: Tady mě nikdo neobtěžuje a ti, co mě znají, mě nechávají na pokoji. Dnes sem jezdí režisér Bednárik, chodí po okolí a čte. To místo je nějakých dvě stě let nasáklé lázeňstvím. Lidé tu setřepou nemoci a naberou novou energii. Pan ředitel tvrdí, že mu to potvrdilo několik senzibilů - na takovém místě nejsou pro množství pozitivní energie schopni pracovat.
„Johann ode mne dostává na hřbitov každý rok věnec podle toho, jak se lázním vede. Největší byl dva metry deset, minulý rok jen sto sedmdesát. Podle toho se dá lehce uhodnout, jak se nám loni dařilo,“ smutní pan ředitel Hatlapatka. „Poslat zdejší lázeňství do kytek, to by byla obrovská škoda, vždyť ta lázeňská místa k Jeseníkům patří, dají se objíždět na kole, zajišťují relaxaci i ubytování, nejde jen o ten léčebný účinek. Ale pokles třicet procent půjde zastavit asi těžko. Nedaří se to ani lázním, které věnovaly marketingu maximum,“ říká pan ředitel a jistě je lehce nervózní. Jak on ten Reflex se schrothovkou, jeho jediným marketingovým trumfem, vlastně naloží? Nuže -po svém.