Art Buchvald | Reflex.cz
reklama
nahoru

Art Buchvald

Veronika Bednářová7. března 2007 • 18:21

Pohřeb si naplánoval do detailů. „Bude v Carnegie Hall. Svůj popel chci rozprášit na všechny newyorské budovy Donalda Trumpa.“ Jeden z nejvtipnějších novinářů na světě, sloupkař a nositel Pulitzerovy ceny ART BUCHWALD (1925–2007) zemřel letos 17. ledna. Pohřeb ještě neměl: splnit přání, která si za rok umírání stihl nadiktovat, chvilku trvá.

reklama

„Ahoj. Jmenuji se Art Buchwald a jsem po smrti,“ říká na videozáznamu z července 2006. Vlastní umírání přeměnil ve fascinující happening, který Amerika, posedlá utajováním věku i nemocí, ještě nezažila. V únoru 2006 se totiž rozhodl, že nebude podstupovat bolestivou dialýzu kvůli nemocným ledvinám: prý žil už dost dlouho, byl to dobrý život, stačilo. Tím si dobrovolně podepsal ortel smrti.
Sedmého února 2006 nastoupil do hospicu.
Lékaři předpokládali, že bude mrtev do dvou týdnů. Osmého února 2006 napsal svůj poslední sloupek s názvem Sbohem, přátelé, o němž chtěl, aby vyšel hned poté, co umře. Netušil, že zůstane naživu a nezbude mu tak nic jiného než se vrátit do práce. Sloupek s názvem Příliš brzy na to, říci sbohem vycházel v jeho domovském deníku Washington Post dvakrát týdně až do konce roku 2006.

TADY SE SMÁL ART


Jeho smrt je lehce vyšinutá z reality. Balancuje na hranici fikce: přesně jako jeho sloupky o délce pět set slov, které celý život psal. Lékaři mluví o naprostém zázraku.
Nejdříve, loni v zimě, dostával tisíce dopisů a pohlednic. K jeho oficiálně ohlášené smrtelné posteli proudily zástupy návštěv. Politici, členové Kongresu, rodina Kennedyů, herci, zpěváci, celebrity. „Tady je snazší umřít než zaparkovat,“ glosoval Buchwald, jehož návštěvy každý den obsadily celé parkoviště.
O smrti mluvil se všemi. „Nikdy jsem netušil, že umírání bude taková sranda,“ řekl, když po pěti měsících odcházel z léčení zpátky domů. V hospicu mu nad opuštěnou postel pověsili malou bronzovou desku s nápisem „Tady se smál Art Buchwald“.
Přál si mít velké nekrology. „Nerad bych zemřel ve stejný den jako Castro,“ říkával. Konečně se znovu setká s Avou Gardnerovou, Grace Kellyovou, Marilyn Monroeovou a Ritou Hayworthovou. Ty všechny totiž Art Buchwald znal. A nejen je. Buchwaldův připravený autonekrolog Sbohem, přátelé, plánovaný na únor 2006, vyšel 19. ledna 2007.

PORADCE AMERICKÝCH PREZIDENTŮ


Za svou kariéru napsal víc než osm tisíc sloupků, první v roce 1948. Jiným novinářským žánrům se programově vyhýbal. Od roku 1948 do roku 1995 psal tři sloupky týdně. Od roku 1995 si na oslavu svých sedmdesátin dopřál luxus psát už „jen“ dva.
U nás vyšel výběr Buchwaldových originálních literárních glos v roce 1992 v překladu Jana Jiráka pod názvem Copak jsem vám někdy lhal? „Když jsem svým domácím v Americe, u nichž jsem v té době pobýval, řekl, že pojedu do Washingtonu, abych se setkal s Artem Buchwaldem, byli nadšeni víc, než kdybych jim řekl, že se chci setkat s Clintonem,“ prozradil mi Jan Jirák, kterému dal Buchwald naprosto volnou ruku ve výběru sloupků, jež přeloží do češtiny. „Bylo mi jasné, že roli sebe samého má velmi přesně nacvičenou. Vzpomínal na svou první cestu do Československa v druhé polovině padesátých let, kdy se na filmovém festivalu v Karlových Varech sešel s Janem Werichem. Říkal mi: ‚No, moc humoru tam u vás tehdy nebylo, ale byl tam jeden muž a ten se naopak smál pořád,“ líčí setkání s Buchwaldem Jan Jirák.
„Potřeboval jsem nepřetržitý aplaus,“ napsal kdysi muž, jehož originální dílka svého času přetiskovalo pět set padesát novin. Používal spravedlivě stejnou míru nadsázky, ať si dělal legraci z kapitalismu, nebo komunismu. Vycházel proto kdysi i u nás v Dikobrazu, v Rudém právu i ve 100+1.
I když měl dlouhá období nevtipnosti, což je u celoživotní kariéry pochopitelné, jeho aktuální fantasmagorické komentáře byly přitažlivě moudré i cynické, dělaly si legraci ze všeho a ze všech, ale za téměř šedesát let jeho kariéry ho nikdo nezažaloval. Buchwaldovi fanoušci i odpůrci se léta snažili zjistit, zda je demokrat, nebo republikán, ovšem nikdy na to nepřišli.
Asi nejznámější jsou jeho sloupky o amerických prezidentech. Velmi podrobně jich propral devět: Kennedyho, Johnsona, Nixona, Forda, Cartera, Reagana, Bushe staršího, Clintona i Bushe mladšího. Nejradši měl však přece jen Richarda Nixona, jehož lži ho inspirovaly k neobvyklým výkonům: jeho sloupky o aféře Watergate patří do zlatého fondu americké žurnalistiky.
„Nebyli to moc dobří prezidenti, ale dost se mi hodili do kšeftu, protože lhali a podváděli,“ řekl Buchwald v jednom z mnoha rozhovorů v hospicu, „a to je všechno, co potřebuje humorista.“

TŘÍDNÍ KLAUN


Narodil se v New York City 20. října 1925 rakouskému imigrantovi, obchodníkovi se suknem, a Maďarce, která trpěla chronickou depresí.
Ačkoli předtím porodila tři dcery, brzy po Arturově narození se psychicky zhroutila. Žila pak v ústavu ještě pětatřicet let, syna ale nikdy neviděla. V roce poslali rachitického Artura do dětského domova. V těchto zařízeních a pěstounské péči strávil sedmnáct let.
Už v šesti letech ale zjistil, že na svou opuštěnost může aspoň na chvíli zapomenout, když se stane třídním šaškem. V sedmnácti zalhal o svém věku a nechal se najmout k námořnictvu: bojoval ve druhé světové válce v Pacifiku a tehdy se také dostal poprvé do Evropy.
Pak se rozhodl pracovat v Paříži. „Chtěl jsem se nacpat bagetami a šneky, naplnit si polštář dopisy, ve kterých odmítají moje romány, a najít si francouzskou dívku jménem Mimi, jež by věřila, že jsem ten nejskvělejší spisovatel na světě,“ řekl kdysi pro deník New York Times.
V Paříži dostal místo za pětadvacet dolarů týdně v evropské mutaci deníku New York Herald Tribune. O celebritách nevěděl nic: tvrdil ale, že zkušenost získal u námořnictva jako ochutnávač vína. Jeho sloupek se jmenoval Paříž po setmění a vystupovali v něm Ernest Hemingway, Louis Armstrong, Duke Ellington, Gina Lollobrigida, Aristoteles Onassis, Pablo Picasso, Elvis Presley a taky spisovatelé, s nimiž chodil během oněch zlatých padesátých let na gin: William Styron, James Jones, Peter Matthiessen, George Plimpton a Irwin Shaw.
Mnohé celebrity se s ním scházely prostě proto, že byl Američan a ony se v Paříži cítily nesvé.
Lucky Luciano, slavný americký mafián, vzal Buchwalda do Neapole. Do kabaretu Lido doprovázel Elvise Presleyho, po bulvárech se prošel s Louisem Armstrongem i Dukem Ellingtonem, Humphreym Bogartem či Elizabeth Taylorovou, až mu nakonec spisovatel Thornton Wilder řekl pravdu, kterou věděl: „Bohatí tě potřebují víc, než ty potřebuješ je.“ Velmi rychle se i z něj stala celebrita formátu, který mu mohl každý novinář závidět.
Nejdřív ve svých sloupcích vystupoval jako jeden z mnoha, obyčejný smrtelník, ale jak popularita tohoto žánru stoupala, začal psát víc a víc o komické verzi svého já. Miloval mystifikaci.
Když například nebyl pozván na svatbu monackého prince Rainiera Grimaldiho a herečky Grace Kellyové, napsal, že se tak stalo proto, že rody Buchwaldů a Grimaldiů jsou v rodinné rozepři už od 9. ledna 1297. Pozvánku na svatbu mu princ Rainier Grimaldi poslal hned poté, co sloupek vyšel – přímo do ruky, osobním kurýrem.
Na titulní stránky novin se jeho jméno dostalo už v roce 1957, když byl prezident Dwight D. Eisenhower v Paříži na jednání Severoatlantického paktu. Buchwald si ve svém článku vymyslel tiskovou konferenci, na které se novináři domáhají informace, v kolik hodin ráno začíná prezident jíst svůj grapefruit. Sloupek, na svou dobu naprosto převratný, podráždil prezidentova tiskového mluvčího Jamese C. Hagertyho natolik, že ho v tisku označil za „nefalšované kecy“. Buchwald odpověděl, že to je zvláštní, protože on je přece znám kvůli psaní keců pančovaných. Zrodila se hvězda.

WASHINGTONSKÁ CHOROBA


Poté, co v Americe nastoupila Kennedyho administrativa, se však Buchwald rozhodl vrátit z dobrého evropského bydla domů. Neodcházel v roce 1962 sám, byla s ním jeho žena Ann McGarryová, kterou potkal v Paříži (zemřela v roce 1994 na rakovinu plic), a jejich tři děti, jež v rozmezí tří měsíců – tehdy velmi nezvykle – adoptovali z dětských domovů ze tří různých zemí: z Irska (syn Joel), Španělska (dcera Connie) a Francie (dcera Jennifer).
Art Buchwald přetransformoval sám sebe přes noc a stal se z něj politický satirik: „Když jsem začal s tímhle kšeftem, přísahal jsem, že nebudu celý život jako obyčejný zpravodaj živořit z nízkého platu. Věděl jsem, že vlastní fantazií to nikdy tak daleko nedotáhnu, tak jsem začal brát věci z novin. Nejdřív to byly maličkosti … Ale pak jsem se pustil do větších kšeftů a začal vykrádat nápady z Watergate, Jimmyho Cartera a vlády Ronalda Reagana. Jak se jednou člověk vydá tímhle směrem, není už cesty zpátky,“ vysvětloval v sloupko-článku Místo předmluvy.
Psal o tom, co se děje kolem Bílého domu: „Vždycky když jsem si myslel, že není o čem psát, Nixon řekl: ‚Nejsem podvodník. Jimmy Carter řekl: ‚Toužil jsem po ženě svého srdce.
Prezident Reagan řekl: ‚Právě jsem prodělal test moči, nejsem na drogách.“

NESNESE DEPRESE


V roce 1963 byl Art Buchwald hospitalizován kvůli klinické depresi a pak pro manický stav znovu v osmdesátých letech. Při obou epizodách málem spáchal sebevraždu, zachránily ho jen léky a soustavná terapie. Říkal, že jestli dostane ještě jeden nával deprese, rád by se přihlásil do „maniodepresívní síně slávy“.
Před několika lety mluvil o depresi v pořadu 60 minut slavného reportéra Mikea Wallace.
Jako jedni z mála se – oba – k této nemoci otevřeně přiznali. Pak se asi před deseti lety dokonce dohodli, že budou o svých stavech veřejně mluvit na přednáškách, a cestovali po Spojených státech. „Lidé ho za to zastavovali na ulici a děkovali mu,“ vzpomínala těsně po jeho smrti na internetovém chatu s fanoušky Buchwaldova dcera Jennifer.
Vlastnil chalupu na ostrově státu Massachusetts Martha‘s Vineyard (Martina vinice), kde se spolu se spisovatelem Williamem Styronem (zemřel v listopadu 2006) a novinářem Mikem Wallacem procházeli v dešti a řešili své psychické stavy: „Ať jsem byl kdekoli, každý večer mi zavolal Art, aby mi vyprávěl ten stejný příběh strasti. Snažil se udělat si život co nejpříjemnější, snažil se být optimistický a věřil, že všechno překonáme. Oba jsme v to věřili, stejně jako Bill Styron. Říkali jsme si Blues Brothers, Mrzutí bratři,“ vzpomínal nedávno v tisku Mike Wallace.
Styronova autobiografická zpověď Viditelná temnota: Memoáry šílenství se stala bestsellerem. Pánové Wallace a Buchwald se dožadovali podílu z prodeje, protože, jak říká Buchwald: „Přesvědčili jsme pana Styrona, aby se nezabíjel, tím, že jsme ho vzali na oběd do hotelu Four Seasons.“

MÁM NA DRÁTĚ SMRT


Celý život zůstávalo jméno Art Buchwald uvedeno v telefonním seznamu. Lidé tomu nevěřili, ale byl to opravdu on, komu se mohli dovolat. „Mám na drátě smrt,“ řekl vášnivý telefonista a bavič Art Buchwald v poslední videonahrávce svého života.
Syn Joel řekl před pár dny tisku, že otec bude pohřben v březnu na ostrově Martina vinice vedle své ženy. Prý si to tak vždycky přál. Všechna ostatní přání spojená s jeho smrtí byla jen fantazií.



SVĚT PODLE ARTA

LEPŠÍ SEČTĚLÝ NEŽLI MRTVÝ


(Jeden z posledních Buchwaldových sloupků. Vyšel v pondělí 19. prosince 2006 poté, co autor vydal knihu Příliš brzy na to, říci sbohem, která obsahuje sloupky sebrané za rok 2006.)
Když vydáte knihu, nejdůležitější je večírek na počest té knihy.
Měl jsem před pár dny hned dvě knižní parties v New Yorku.
Ira Harris, bohatý pořadatel křestů, mi první z nich uspořádal v hotelu Regency na Park Avenue. Byla tam newyorská smetánka. Přišli všichni až na starostu Bloomberga. V Brooklynu hořelo a starosta to nechtěl propást.
Poslal mi místo sebe velitele hasičů, ale nebylo to ono.
Ira se tvářil, že to nevadí. Důležité bylo, že přišli Liz Smithová a Cindy Adamsová z New York Post, všichni pracovníci časopisu Vanity Fair a taky Calvin Trillin z New Yorkeru.
A tak s výjimkou požáru v Brooklynu neměl ten večírek zádrhele.
Druhá oslava se konala v bytě s výhledem na Central park. Pořádala ji moje bývalá šéfredaktorka Phyllis Grannová, jedna z těch, které Ira zapomněl pozvat.
(…) V Brooklynu nehořelo, ale rozneslo se, že právě umřel bývalý chilský diktátor Augusto Pinochet. Phyllisin manžel, lékař, si myslel, že bychom měli večeři zrušit.
Řekl: „Pinochet pro svou zemi jistě udělal mnoho hrozného, ale to víte, jihoameričtí diktátoři jsou už takoví.“
Ovšem catering byl pronajatý a předkrm se chladil u ledu.
Byla to Phyllisina akce a jí bylo ukradené, co se stalo v Chile.
Říká se, že obě oslavy byly trhák.
Lidé, co nepřišli, o nich pořád mluví.
Na obou se rozdávaly výtisky mé knihy. (…)


UKÁZKY Z KNIHY COPAK JSEM VÁM NĚKDY LHAL?

JAK SE HLEDÁ ZDŮVODNĚNÍ


Je těžké uvěřit, že Sovětský svaz napadne takovou zemi, jako je Československo, a nebude mít připravené vhodné zdůvodnění. (…) Podařilo se zachytit několik postřehů z posledního zasedání Ústřední komise pro otázku napadání malých zemí.
„Bogatsk? navrhuje, abychom vyhlásili, že Sovětský svaz vstoupil do Československa, aby zjistil, jak silné je československé mužstvo pro olymp? ské hry 1968 v Mexiku.“ „Děláš si legraci, Petrove?“ (…) „Nešlo by v Praze najít aspoň jednoho člověka, který by prohlásil, že nás požádal, abychom přišli?“

OTEVŘENÝ DOPIS PREZIDENTOVI


Vážený prezidente Nixone!
Toto je první z velkého množství dopisů, které Vám budu posílat celé následující čtyři roky, abych Vám naznačil, jak máte řídit tuto zemi.
Protože jako pravý Američan považuji za svou povinnost pomáhat svému prezidentovi, nepožaduji za poradenskou službu žádné finanční vyrovnání. Doufám, že máte radost.

ZA ŽELEZNOU OPONOU, 1958


Za hodinu jsme se už blížili k Brnu, hlavnímu městu Moravy. Brno je velmi hezké město, ale my jsme tam bohužel nemohli strávit moc času. Během krátké zastávky se kolem Imperialu (Buchwaldův chrysler – pozn. aut.) shromáždil obrovský dav. Díky tomu jsem nasbíral spoustu otisků prstů, které jsem poslal FBI.
Druhým největším městem Moravy je Olomouc.
Má 70 000 obyvatel. Když jsme zastavili před hotelem Národní dům, 69 678 z nich se shromáždilo kolem vozu.

RONALD DOBÝVÁ AMERIKU


Je to přesně osm let, co si mě zavolal šéf studia Warner Brothers a řekl mi: „Budeme ve Washingtonu natáčet film o prezidentovi Spojených států.“
„Výborně,“ odpověděl jsem, „a kdo bude hrát hlavní roli?“
„Chtěli jsme na to Mickeyho Rooneyho, ale ten zrovna nemůže. Co si myslíš o Ronaldu Reaganovi?“
„To si snad děláš legraci. Ten přece hrál vždycky jen kladné hrdiny.“

Veronika Bednářová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama