František Drtikol | Reflex.cz
nahoru

František Drtikol

Josef Moucha2. května 2007 • 17:31

Aplaus prvnímu českému fotografovi publikujícímu umělecký akt nejen výstavně, nýbrž i tiskem patřil roku 1911 Františku Drtikolovi. Nyní se dovršilo osmdesát pět let od jeho první samostatné výstavy. Sólové uvedení vrcholnou institucí – Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze – přineslo průlom na tuzemské fotografické scéně: muzeum totiž vložilo zjara 1922 autorův dar do základu sbírky „nové domácí fotografie“.

Akty ve stylu art deco proslavily Františka Drtikola (3. 3. 1883–13. 1. 1961) nejvíce. Díky nim platí za průkopníka světovosti české fotografie. Větší část pozůstalosti ale tvoří portréty. Podobizny osobností získala od fotografa Česká tisková kancelář. Jsou nostalgickou přehlídkou předválečných celebrit – jak hereček, zpěvaček či tanečnic s jejich kolegy, tak klíčových postav literatury, vědy, výtvarné kultury, politiky a dalších oborů. Tuto část Drtikolova odkazu záhy zúročí šestá monografie.

HVĚZDA VYCHÁZÍ


Drtikola navždy poznamenal duch rodné Příbrami. Tak třeba 20. října 1929 si zapsal sen odehrávající se na Svaté Hoře, kam v mládí rád chodíval: levituje v něm, touží po ukřižování a pociťuje stále silněji vtloukání hřebů, aby před holou, neomítnutou stěnou prométheovsky uzavřel, že tam bude věčně viset, „jako v kámen nastříkán“. Vzápětí přišel krach na newyorské burze a světová hospodářská krize, vedoucí k Drtikolovu bankrotu.
Poprvé se nadaný umělec s Příbramí loučil slavnostně. Odjížděl studovat do Mnichova, na Učební a výzkumný ústav pro fotografii. Mezi lety 1901 a 1903 dosáhl na fotografa výjimečného vzdělání, neošizeného o průpravu v kreslení a v dějinách umění, dokonce ani v chemii či účetnictví.
Drtikol zahájil kariéru roku 1907, po letech ztracených v rakousko-uherské armádě. Portrétní studio otevřel v zahradě rodného domu. Následný úpadek ateliéru na frekventovaném poutním místě nicméně mohla zapříčinit fotografova tvorba aktů – Drtikolův podnik na úpatí Svaté Hory přece úspěšně převzal portrétista Václav Petřík (a zděděnou živnost provozoval v požehnaném místě i jeho syn Miroslav). Žádný z Petříků ovšem neproslul žánrem aktu.
Dávné příbramské historie mi rozkryla Hana Ročňáková, kurátorka Galerie Františka Drtikola.
Mimochodem: tato instituce učinila z věhlasného rodáka prvního tuzemského fotografa se stálou expozicí.
Ukázky rané glorifikace něžného pohlaví jsou roztroušeny v řadě monografií. Kdekdo jistě řekne, že se jedná o akty nanejvýš cudné. Ale ještě dnes by s nimi mohl nakladatel narazit.
Třeba v USA, kde je zvlášť ostře pohlíženo na obnažování nezletilých. Jistěže známe z dějin sochařství či malířství širokou škálu různých Pubert, za úplatu vystavovaných seriózními institucemi ... Na druhé straně si ale připomeňme, jakým krokem byl právě v čase Drtikolova odchodu do Prahy vyštván z Českého Krumlova malíř Egon Schiele, sotva se proslechlo, že si zve do ateliéru dorostenky, aby je kreslil. Schiele šel roku 1912 za údajnou pornografii dokonce sedět (na 24 dní). Nicméně Drtikol si při stejné legislativě užíval ohlasu bezprecedentního časopiseckého zveřejnění fotografického aktu české provenience. Otiskl mu jej Fotografický obzor, měsíčník Českého klubu fotografů amatérů v Praze.
Od ledna 1911 tedy sídlil Drtikol na Starém Městě pražském. V metropoli bylo tehdy 83 fotografických ateliérů a studio V kolkovně č. p. 920 našel první zákazník teprve za dva měsíce.
Umělci bylo osmadvacet a chyběly mu prostředky na technické vybavení. Snažil se prodávat pohlednice dolů, exponované v předchozích letech v Příbrami. V příslovečné torně měl maršálskou hůl, podloženou talentem. Prodejna Artěl nabízela originály jeho fotografií za 40 až 60 stříbrných korun. Dnes se – žánrově odstíněné – ceny za Drtikola pohybují v řádech desítek a stovek tisíc.

VÁLEČNÁ ROMANCE


V létě 1914 byl – již v úloze „nejlepšího tehdy pražského fotografa“ – Drtikol pozván organizátorem probuzení Helady Emanuelem Siblíkem, aby zvěčnil jeho akci v Riegrových sadech. Protože teoretik tance křísil starořeckého ducha pomocí cvičenek oděných v krátkých vzdušných řízách, dostal úřední svolení k veřejnému vystoupení v čase kuropění, kdy většina Pražanů spala, a seance tudíž nemohla téměř nikoho vzrušit. Siblík vystoupení inscenované těsně před vypuknutím světové války zálibně vykreslil v knize Tyrš a rytmika: „Nezapomenutelné červencové jitro, kdy na sluncem zalitém květnatém koberci v rámci velkoryse členěných kulis křovin a stromů, v zasnění ranní páry, se objevily dorostenky s rozpuštěným vlasem, řeckou stužkou upevněným. Řídcí ranní chodci zastavující se nechtěli věřiti svým očím, jakoby přeludem šáleným.“
Zatímco v srdci Českého království pronásledoval bosé dívky skotačící ranním oparem vinohradských palouků umělec vyzbrojený aparátem připomínajícím past na myši, chystala Vídeň velké krveprolití. Proto přešla 22. července 1914 správa firmy Drtikol a spol. na Augustina Škardu. Společníci sídlící v činžáku na souběhu Vodičkovy a Jungmannovy ulice ještě netušili, že nakonec budou muset narukovat oba. Drtikol odešel v srpnu 1914 k týlovému vojsku v Benešově. Odtud – alespoň zprvu – adresoval obsáhlá vyznání krasavici, kterou si nestačil namluvit.
Deníky a dopisy z let 1914–1918 věnované Elišce Janské vyšly před šesti lety. Prozradily jednak Drtikolovo literární nadání, jednak jeho erotická soužení – v polohách pohříchu teoretizujících. Když si přišla slečna Janská jako jedna z prvních pražských klientek Drtikolova ateliéru pro podobenku na tablo vyšší dívčí školy, bylo jí šestnáct. O dvanáct let starší fotograf jí úplně propadl. Získal ji k opakovaným návštěvám – pózovala třeba pro žánr nazvaný Před plesem. Modelku proměněnou v idol dokonce předvedl v Příbrami rodičům jako svou vyvolenou.
Historička umění Anna Fárová, autorka prvního fotografova životopisu, naznačila, proč Drtikolovy válečné texty působí jako epistolární román. Adresátka hrála pro Drtikola roli „symbolu, terče myšlenek i jejich podněcovatele.
Myslím, že ho vzrušovalo, že ta čistá, jemná panna má slyšet – někdy až obludnosti. Zkoušel, jak daleko může jít. Bohužel nemáme její dopisy.
Dramatické napětí je však patrné.“ Drtikol vzývá „jak bílý oblak na nebi“ nedotčenou ženu, aby ji naklonil „umění při souloži“, „vlnění těla, napínání a skrčování svalů“, „líbání lůna ženy a mužství“, „ssání, pití vína, čaje, mléka z pohlavních údů“ ... „Jsem perversní, vím to, a jsem rád, že jím jsem.“ Od 22. srpna do Mikuláše 1914 zaslal nefotografující fotograf zbožňované Elišce 245 rukopisných stránek. Zdá se, že si tak vynahradil jinou, okolnostmi znemožněnou expresi. Slečna Janská ovšem zůstala věrnou snoubenkou doktora Josefa Chrousta. Drtikolově lásce nikdy neposkytla pointu.

V ZAJETÍ ŽIVOTA


Nejen z Drtikolových listů slečně Janské usoudila historička Fárová, že se umělcovy „vztahy k ženám odehrávaly hlavně v představách, ve snech, v projekcích a v tvořivosti.
Tvůrčí život byl přednější, vztahy k ženám byly hlavně inspirativní provokací k tvorbě.“
Od roku 1919 inscenoval Drtikol desítky záběrů využívajících exotického zjevu tanečnice Erviny Kupferové, se kterou se také brzy oženil. Denně jí psal a list doprovázel kyticí růží. Jako posla nasadil učně Jaroslava Rösslera. Ten své postřehy zaznamenal z podnětu Kateřiny Klaricové, připravující v 80. letech Drtikolovu monografii. Vyplývá z nich, že sedmatřicetiletý Drtikol v ateliéru ve Vodičkově ulici bydlel. O zlomu v Mistrově erotickém životě pak vypovídá Rösslerova poznámka: „Když se oženil, musel jsem se přestěhovat do kopírny, která byla o patro výše.“
Okázalou veselku s profesionální tanečnicí slavil Drtikol 19. června 1920. O rok později se stal šťastným otcem jediné dcery. Závěrečné dějství rozvodu připadlo na 8. listopad 1926. „S paní jsem se rozešel v úplném přátelství,“ napsal s odstupem Drtikol, „a poslední dva roky to bylo jen přátelství. A bylo to krásné! Já jí přál ty její zábavy s jinými muži, nepřekážel jsem jí v ničem, ba podporoval jsem to, protože jsem viděl, že jí to dělá radost.“
Ateliér Drtikol a spol. žil z komerční praxe.
To znamená, že vyráběl tisíce podobenek. Umění – zejména akty – vznikalo mimo pracovní dobu. Ale Drtikol lpěl za všech okolností na neošizeném řemesle. Rösslerovo svědectví například dokládá, že dal po první světové válce zničit veškerou produkci, která nebyla jeho.

KLUBOVNA


Drtikolův ateliér získal pověst jedné z centrál pražské kultury 20. let. Fotograf udržoval rozsáhlé společenské styky s herci, herečkami, muzikanty, zpěvačkami, spisovateli, malíři, sochaři ... Vše se odvíjelo od portrétování, poněvadž Drtikol dával dohromady kolekci Český Parnas. Mistrně zachycoval kreace různých tanečních škol, zejména Dalcrozovy – a dočasně i Kupferové. Úběžníkem jeho zájmu byli rovněž politici, zejména bývalí členové tajné organizace československého odboje za světové války, Maffi e.
Architekt Alois Brož popisuje, jak se stal začátkem 30. let ze zákazníka účastníkem večerních schůzek, pořádaných v Drtikolově ateliéru při čaji a zákuscích. To už se fotograf obracel od známých osobností, jejichž výčty v monografiích připomínají úmorné výseky telefonního seznamu, a nabízel se lidem se zájmem o vyšší poznání. Architekt, jehož svědectví publikoval sborník Duchovní cesta, je nejmenuje, naznačuje však rozptyl profesí od studentů filosofie přes učitelku rytmiky po stavebního inženýra, lékárníka či bankovního úředníka ... Sám Brož se k Drtikolovým žákům nepočítá: „Zůstával jsem pozorovatelem, měl jsem pochybnosti o líčených stavech vědomí a účelnosti vzbuzovat takové stavy.“ To je mi blízké: závany Drtikolovy geniality na mne úchvatně sálají z fotografií, zatímco k údajnému mystikovi zachovávám zdrženlivost ... Sympatické je ujištění, že Drtikol do nikoho nic nevpravoval pod tlakem: „Byl přesvědčen, že jeho povinností je dávat poznání, kterého se mu dostalo, ale není jeho povinností zjišťovat, jak a nakolik bylo využito.“
Katalyzátorem Drtikolových snah o zvyšování životní kvality nejbližšího okolí měl být rozpad manželství: „Fráňa se zmínil o tom,“ tvrdí architekt Brož, „jak přicházel domů se svou ženou pozdě v noci, když po jejím představení ještě poseděli s přáteli. Ona brzy usnula, slyšel, jak klidně dýchá, zamlčel, že ho trýznily pocity, které si z toho večera přinesl, že cítil duševní rozchod se svou ženou, která jeho filosofii nerozuměla a ani nechtěla rozumět.“
Drtikolovou druhou manželkou se v dubnu 1942 stala Jarmila Rambousková. Od roku 1921 pracovala jako fotografk a ve firmě Drtikol a spol. a po výprodeji ateliéru v polovině 30. let vedla na spořilovské periférii Prahy skromnou domácnost nevystavujícího, a tudíž neznámého malíře (nejen) astrálních představ.
Historička umění Anna Fárová svůj detailně informovaný názor na pozdního Drtikola nesmlouvavě shrnula v časopise Výtvarné umění (roku 1992): „Vedle inspirovaných obrazů, namalovaných profesionálně a osobitým slohem, převažuje množství diletantských pláten na téma žena, zátiší, krajina. Stejné výkyvy kvality a intenzity obsahuje jeho myšlení a zápisky.“

Josef Moucha

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější