Pokud není zrovna úterý, kdy jsou muzea a galerie v Paříži zavřeny, tak se před Grand Palais od rána do večera vine fronta lidí. Jsou zvědavi na obrazy Gustava Courbeta, malíře, od jehož smrti uplyne poslední prosincový den už sto třicet let. Ačkoliv nás od jejich vzniku namnoze dělí půldruhého století, překvapují svou čerstvostí. Zdá se, že pořád dýchají. Courbetův autoportrét, na němž třeští oči, vypadá, jako by byl namalovaný teprve včera. Objevuje se na plakátech po celé metropoli a nedá se před ním uhnout. "Pořád jsem tady, koukejte," hypnotizuje diváky a ti před ním dlouhé minuty stojí, aby zjistili, co na něm vlastně je tak uhrančivého.
Přitom vznikl v samých začátcích kariéry, na jejímž vrcholu byl Courbetův "objev" realismu. Ale také obraz Původ světa, dodnes pokládaný za převrat v erotickém umění - nebo také za čistou pornografii. Avšak na konci přichází odchod bez fanfár: ve švýcarském exilu, kam se musel uchýlit kvůli sankcím za stržení Napoleonova sloupu na náměstí Vendôme.
ZVLÁŠTNÍ PŘÍBĚH
Vyznával sice socialistické ideje a úzce se přátelil s anarchisticky orientovaným ekonomem Pierrem-Josephem Proudhonem, v jeho tvorbě se to však nijak výrazněji neodráželo - pokud tím samozřejmě nemyslíme obraz, na němž zachytil Proudhona s jeho dvěma dcerkami. Byl málem pokládán za malíře-revolucionáře, jenže ani menší lidová revolta se na jeho obrazech nikdy neobjevila - pokud za její předzvěst nepovažujeme obraz Štěrkaři s dvojicí mužů rozbíjejících kameny, jenž byl zničen při bombardování Drážďan v roce 1945. Ano, Courbet byl dokonce uvězněn, nikoliv však kvůli účasti s puškou a rudou vlajkou na barikádách, ale vlastně za svého druhu vandalství ...
Ačkoliv patřil v polovině devatenáctého století ke klíčovým osobnostem francouzské kulturní scény, byl přijímán - pro své novátorství - s výhradami, ba stával se terčem posměchu: pro námětovou prozaičnost byl nesčetněkrát karikován v měšťáckém tisku. Kdežto v Německu, kde bychom čekali vůči cizinci, navíc pocházejícímu ze země historicky nepřátelské, averzi, mu byli velmi nakloněni. Měl úspěšné výstavy - ať už v Mnichově, nebo ve Frankfurtu, odkud v roce 1858 napsal své matce: "Toulám se po cizích zemích, abych našel potřebnou duchovní nezávislost." Později dodává: "Mám tady kolem sebe plno mladých přátel hlásících se k mé škole."
NĚMECKÁ CHVÁLA
Němci si jeho umělecké odlišnosti vážili. Süddeutsche Post v roce 1869 takto inteligentně rozpoznal jeho přednosti: "Courbet jde svou vlastní cestou, aniž se nechá rušit úspěchem či neúspěchem, a dokáže si vždy udržet svěžest pohledu." O rok později mu dokonce bavorský král Ludvík II. uděluje Rytířský kříž svatého Michaela, který znamenal zároveň povýšení do šlechtického stavu; malíř si tedy mohl říkat baron a nic na tom nemění skutečnost, že Ludvík II. byl pokládán za šílence a nakonec prohlášen nesvéprávným.
Prostě: Courbet měl respekt. Němcům se nejspíše líbil i jako člověk. Byl hřmotný, sebevědomý, mohutný plnovous měl co chvíli plný bílé pěny od piva, jemuž bohatě holdoval; u stolu měl pověst veselého společníka doprovázejícího konverzaci kouřem ze své dýmky. A nešlo jen o pivo a hospody! Získal renomé jako nimrod. Stal se ozdobou honů poté, co osvědčil přesnou mušku na lovech vysoké, jejichž zpodobnění se stalo jednou z řady Courbetových malířských posedlostí, jako třeba ženské akty nebo příbojové vlny na normandském pobřeží. Na jeho obrazech s loveckou tematikou není vidět žádný odstup od brutální podívané, ale je to čiročirá vášeň, kde se prolínají lovci, štvaná zvěř a spousta vzrušených loveckých psů (na obrovském obrazu Halali o rozměrech 3,55 krát 5,05 metru jich namaloval jednadvacet).
Mimochodem, psi jeho život neustále provázeli. Už první obraz, který jej uvedl v širší známost, byl autoportrét Courbet s černým psem z roku 1844, kdy mu bylo jenom pětadvacet. Olejomalba, kde z malířovy ještě bezvousé a hubené tváře čteme vědomí si vlastního půvabu a nezastíranou sebestřednost, mu zajistila první účast na Salónu. Psi jsou také součástí dvou bezesporu klíčových Courbetových pláten: Pohřbu v Ornansu a Ateliéru. To samozřejmě nemůže být náhoda. Měl rád psy, protože pocházel z venkovského prostředí a v dětství si s nimi hrál častěji než se svými vrstevníky.
ORNANS
Gustave Courbet se narodil 10. června 1819 v Ornansu, v tehdy třítisícovém městě v kraji Franche-Comté, odkud je to mnohem blíže do Švýcarska (Ženeva sto sedmdesát kilometrů) než do Paříže (čtyři sta). Není bez zajímavosti, že dnes má Ornans, jehož okolí a zámek mnohokrát Courbet maloval, pouze o tisíc obyvatel více a v letech 1977 až 1983 v něm starostoval Roland Courbet, nepochybně nějaký příbuzný. Největší pamětihodností města je samozřejmě muzeum Gustava Courbeta, jež vlastní osmdesát Courbetových děl (naše Národní galerie tři, najdete je snadno ve třetím poschodí Veletržního paláce).
Jeho otec byl bohatý sedlák, který si myslel, že syn bude studovat práva; v devatenáctém století několik francouzských otců uvažovalo stejně, jenže jejich ratolesti navzdory tomu sběhly ke štětcům a paletám (například Degas, Manet nebo Cézanne) a případné pohodlí právní praxe vyměnily za nejistotu umělecké existence. Gustave Courbet se po absolvování gymnázia jako dvacetiletý vypravil do daleké Paříže, jenže do právnických studií se nikdy nepustil. Místo toho chodil do Louvru kreslit a malovat podle starých francouzských a vlámských mistrů. Hodně času strávil u Rembrandta a možná že spousta autoportrétů, jež ve čtyřicátých letech devatenáctého století namaloval, měla souvislost právě s Rembrandtovým zájmem o tento žánr. Dřel, až se mu dostaly pod kůži, a pak zkoušel ty své. Nikdo mu neradil. Možná něco odkoukal od malířů, kteří v čele s Théodorem Rousseauem malovali podle přírody v Barbizonu. Jinak to byl samouk nedotčený tím, že by mu někdo na akademii říkal, jak se TO má správně dělat. Chtěl malovat po svém, ale zároveň byl dost inteligentní, aby se tvářil, že před ním vůbec nic nebylo. V roce 1855 se k tomu vyjádřil následovně: "Chtěl jsem být schopen pojmout celou naši uměleckou tradici, abych našel přiměřený nezávislý výraz své vlastní individuality."
POHŘEB ROMANTISMU
Na konci čtyřicátých let maluje Pohřeb v Ornansu, monumentální plátno vysoké přes tři metry a délkou blížící se sedmi metrům. Takové formáty se v té době používaly jen na zobrazení oslavných historických výjevů, kdežto Courbet si řekl, že zachytí co nejvěrněji vesnický pohřeb takový, jak jej viděl a zažil. Mělo snad jít o poslední rozloučení s nějakým jeho strýcem. Lidé, kteří jsou na něm vidět, jsou tudíž skuteční obyvatelé Ornansu. Kněz právě provádí výkrop dosud otevřeného hrobu, asistují mu ministranti a okolo jsou plačící ženy, z nichž některé se dívají kamsi směrem od hrobu, jako by ještě další účastníci obřadu přicházeli, což zvyšuje napětí celého pochmurného výjevu. Obraz vyvolal pronikavou odezvu, protože obyčejný život s obyčejnými lidmi dosud nebyl vhodný malířskému "zpracování" a následnému zveřejňování, jen heroičtí hrdinové či nymfy u divoké bystřiny. Jak klasicismus, tak romantismus směřovaly k podání ideálního nebo přinejmenším zidealizovaného světa. A Gustave Courbet chtěl pravý opak. "Znakem realismu je negace ideálního," prohlásil (nicméně autorem pojmu realismus byl romanopisec a esejista Champfleury, jehož k němu inspirovalo právě Courbetovo dílo). Ve stejné době namaloval tvrdě pracující nádeníky (Štěrkaři) nebo se pokusil postihnout atmosféru v ornanské hospodě, kde trojice mužů nad skleničkou naslouchá houslistovi, přičemž jeden si zapaluje cigáro (Odpoledne v Ornansu). Prosté, ale právě proto nevídané: nezobrazovat vnitřní či vysněné světy, ale ten, který je kolem. A ten svět se měnil, rok 1848 byl rokem revolucí po celé Evropě. Courbet později řekl: "Pohřeb v Ornansu byl ve skutečnosti pohřbem romantismu." Uměl velmi dobře formulovat a byl také schopen znamenitých bonmotů.
SEŠLOST
Dalším klíčovým Courbetovým obrazem byl Ateliér z roku 1855, s rozměry obdobnými jako Pohřeb. V jeho středu se nachází sám malíř, jak maluje krajinu v Ornansu, za ním stojí nahá modelka a uznale sleduje jeho počínání. Následují lidé, jež má rád: jeho přátelé Charles Baudelaire, básník a kritik, Pierre-Joseph Proudhon, spisovatelé Max Buchon a Jules Champfleury, ale také Alfred Bruyas, příslušník vysoké buržoazie a Courbetův mecenáš, jehož ztvárnil rok předtím na obraze Dobrý den, pane Courbete a který si například koupil skandální obraz Koupající se (dvě ženy na břehu řeky pobouřily svým netajeným štěstím návštěvníky Salónu 1853). Žádní malíři se na něm kupodivu neobjevují, ale vzhledem k tomu, že se Courbet nikdy netajil, že je "největším malířem dneška", není se čemu divit. Zato do kompozice začlenil malého chlapce pozorujícího malířovu ruku. A jsou tam také dva psi.
Na Salón v roce 1855 to bylo příliš, a tak si otevírá svou vlastní galerii: pronajal si dřevěnou boudu na avenue Montaigne, na níž se objevuje nápis "Réalisme" a uvnitř hned čtyři desítky obrazů v čele s Ateliérem.
Francouzský historik umění Elie Faure (1873 až 1937), podle něhož se dějiny umění učily, než přišel s těmi svými José Pijoan (1880 až 1963), takto velmi zajímavě přiblížil Courbetovo rozpoložení: "Ochotně přijímá jméno realisty! Volá to slovo jako bojovnou výzvu se svým tahavým přízvukem. Kdykoliv se před ním mluví o ideálu, o obraznosti, o kráse, o poezii, o tajemství, pokrčí širokými rameny, vezme štětec a namaluje lejno. Má pravdu." Na jiném místě dále vášnivě rozvíjí malířovu charakteristiku: "Všechno, co je živočišné, přízemní, a zemi samu v jejím temném, ztuhlém životě, to vypravuje s jedinečnou mohutností. Obyčejná smyslná radost, tisíckrát silnější než vkus, silnější než stud, leží na jeho díle ..."
SILNĚJŠÍ NEŽ STUD
Na současné výstavě v Grand Palais dostávají velký prostor Courbetovy akty, v jejichž pojetí byl s přibývajícími roky pořád odvážnější. Svou roli sehrál fakt, že některé nebyly určeny pro veřejnost, ale vznikly na zvláštní objednávku pro milovníky erotiky s vybraným vkusem. Ve druhém poschodí je vytvořen speciální červeně laděný salónek, kde je instalován Původ světa, který Courbet namaloval v roce 1866 pro tureckého diplomata Khalil-Beye, jenž dal dohromady kolekci obrazů vynikající kvality, zahrnující například také Ingresovu Tureckou lázeň s nejméně dvacítkou nahých krásek. Původ světa je velmi realisticky pojatá žena ležící na posteli s mírně roztaženýma nohama, přičemž diagonální kompozice v pravém rohu končí zpola zakrytými ňadry: tvář zůstala "mimo obraz", jinak jde o pózu naprostého odevzdání se a uvolnění, která odkazuje právě jen k místu, z nějž pochází život. Postupně se došlo k tomu, že tajemnou modelkou pravděpodobně mohla být Joanna Hiffernanová, přítelkyně malíře Whistlera, již Courbet v té době několikrát portrétoval (Krásná Irka, 1866). Než se obraz dostal v roce 1995 do Musée d'Orsay (jako jediný je ve zvláštní péči kustodů - to kdyby snad někoho vyvedl z míry), celkem čtyřikrát měnil majitele, naposledy jej vlastnil slavný psychoanalytik Jacques Lacan, který požádal svého nevlastního bratra, surrealistického malíře André Massona, aby k němu namaloval svou verzi. V Grand Palais jsou oba obrazy vystaveny vedle sebe: Massonův je mnohem krotčejší!
Protože se u nich diváci zdržují déle než u jiných obrazů, zdá se, že se v jejich okolí zvedá teplota. Ale možná zdání klame. Jisté však je, že lidé překvapivě reagují s nezastíranými rozpaky, jako by se nepsal rok 2007 a svět nebyl zavalen pornografií: jako by se s takovým zobrazením setkali poprvé. Vypadá to, že Gustave Courbet namaloval svého druhu archetyp. V jeho světle neodolatelně znějí tato slova: "Doufám, že si svým uměním vždycky vydělám na živobytí, aniž bych se musel jen o vlásek odchýlit od svých zásad, aniž bych musel jediný okamžik obelhávat svoje svědomí, aniž bych musel namalovat alespoň tolik, co se dá zakrýt jednou rukou, jen abych se někomu zalíbil nebo mohl něco snadněji prodat."
PRŮŠVIH SE SLOUPEM
V roce 1870 mu byl udělen Řád čestné legie, ale Courbet, bytostný republikán, jej veřejně, a navíc velmi hlasitě odmítl, protože nechtěl mít nic společného s Napoleonem III., stojícím už osmnáct let v čele druhého císařství. Kupodivu mu jeho republikánství nevadilo, aby převzal kříž z rukou bavorského krále. Těžko lze tento rozpor rozumně vysvětlit, takže se dá jen souhlasit s Pijoanem: "Ve skutečnosti by mohl zjevné protiklady vysvětlit jen hlubinný psychologický rozbor."
V dubnu 1870 spolu s Daumierem, Corotem či Manetem založil Federaci umělců na podporu svobodného, nijak necenzurovaného rozvoje umění. O rok později, za dvaasedmdesátidenní vlády Pařížské komuny, se stal jejím členem, přičemž měl na starost ochranu památek a muzeí před případným zničením. Jeho angažování se mu stalo osudným, protože nezabránil stržení triumfálního sloupu na náměstí Vendôme. Naopak: požadoval jeho odstranění, protože podle něj pětačtyřicetimetrový kolos završený sochou Napoleona I. neměl žádnou uměleckou hodnotu a jako oslava vítězství nad jinými národy navíc odporoval poselství o univerzálním bratrství. Courbet byl však proti úplnému zničení; chtěl, aby se bronzové reliéfy odmontovaly z mramorového těla sloupu a byly přeneseny do Invalidovny. Jenže 16. května 1871 v pět odpoledne se sloup za ovací zástupů tisícovek čumilů zřítil a Napoleonova hlava se odkutálela až ke kanálu. Za dvanáct dnů byla komuna krvavě potlačena, barikády padly. Následovala persekuce, popravy, vyřizování účtů. Gustave Courbet byl odsouzen k šestiměsíčnímu vězení za to, že zneužil své funkce předsedy rady na ochranu památek a podílel se na zničení sloupu. Byl jediný, kdo to odnesl. Půl roku strávil ve vězen
TRAGICKÝ SILVESTR
Jenže jeho "vina" neměla mít konce. Malíř Meissoniere jej po propuštění (2. března 1872) z vězení nenechal ze svého titulu komisaře vystavovat na Salónu a prohlásil: "Courbet musí být vyloučen ze všech výstav. Napříště pro nás musí zemřít." To bylo zlé. Závistiví mu teď sčítali jeho uměleckou i občanskou nezávislost. V květnu roku 1873 se bonapartisté v Národním shromáždění usnesli, že sloup bude znovu postaven a veškeré náklady ponese - Courbet! Věděl, že by to byl jeho konec, a proto se v rychlosti rozloučil s otcem a se sestrami a utekl do Švýcarska. Už nemohl vidět první výstavu impresionistů, kteří na jeho počiny po svém navazovali. Byl definitivně pryč. 4. května 1877 byla částka za rekonstrukci sloupu vyčíslena na 323 091 franků. Znamenalo to, že měl každý rok až do svých devadesáti jedna let uhradit deset tisíc franků. Zemřel 31. prosince 1877, v pouhých padesáti osmi letech, aniž zaplatil jediný centim. Ve skutečnosti zaplatil mnohem víc. Játra se mu pitím proměnila ve švýcarskou žulu. Přesto ještě stihl namalovat nádherné alpské scenérie, jež si ničím nezadají s jeho obrazy rozbouřeného moře. Je v nich poselství o něčem, co přesahuje lidskou existenci.
